Prosinec 2014

3. kapitola

29. prosince 2014 v 1:25 | Ronnie

Hymna končí až překvapivě rychle a mírotvorci nás již odvádějí předním vchodem do soudní budovy, kde se máme rozloučit se svými blízkými.
Uvnitř nás s Katniss rozdělují a každého zavírají do jiné místnosti. Rozhlížím se po okolních zdech a uvažuji o tom, že to je pravděpodobně ta nejhezčí budova ve Dvanáctém kraji. Připadám si jak na nějakém zámku, je tu měkký koberec, pohodlná sedačka a křeslo. Do něj nakonec usedám, jen abych si vyzkoušel, jestli je tak pohodlné, jak vypadá.
Uvědomuji si, že mě čeká poslední hodina tady ve Dvanáctém kraji. Nemám nejmenší šanci na vítězství, to vím až příliš dobře. Už nikdy se sem nevrátím. Proto se zvedám z křesla a přistupuji k oknu. V duchu se začínám loučit s každým krámkem na náměstí a s každým člověkem, který můj život nějakým způsobem poznamenal.
Mezitím přichází celá moje rodina do místnosti a já se pomalu otáčím a střetávám se s nimi očima. Koukají na mě jako bych už byl dávno mrtvý. Vidím slzy v očích, které se zračí v očích mého otce a ačkoliv jsem nic takového nechtěl, dávám se do pláče a vrhám se mu do náruče. Pevně mě objímá a já si připadám jako malý chlapec. V duchu se vracím k tomu šťastnému dětství, kdy nad námi ještě nevisel Damoklův meč Hladových her. Doba, kdy jsme si s otcem hráli na zahradě a on mě občas prostě jen vzal do náruče a začal se mnou otáčet. Tenkrát jsem byl vážně šťastný.
"Nenech její rodinu umřít hlady, prosím, kvůli její matce. Vím, co pro tebe znamenala," šeptám mu naléhavě do ucha, aby mě neslyšel nikdo jiný. Ještě jednou ho pevně tisknu v náručí a pouštím ho. Oběma se nám z očí řinou slzy a nedají se zastavit, nicméně zachycuji jeho souhlasné přikývnutí a vím, že to udělá. "Mám tě moc rád, tati. Dávejte tu na sebe pozor," snažím se udržet vyrovnaný tón hlasu, ačkoliv se mi chvílemi nepříjemně chvěje.
"Pojď sem, brácho," přitáhne si mě k sobě můj nejstarší bratr a věnuje mi pevné objetí, "dal bych cokoliv za to, aby ses nám vrátil zase zpátky," v jeho hlase ovšem slyším pochyby. Moc dobře ví, že už mě nikdy znovu neuvidí.
"Neboj, budu zpátky cobydup," letmo se pousměju, "neslibuju v jakém stavu, ale vrátím se určitě." Pokouším se odlehčit atmosféru, nicméně v tuhle chvíli to zřejmě moc vtipné nebylo. Mrtvé splátce totiž také posílají 'domů' ve dřevěných rakvích. Skoro se divím, že jejich hlavy nevystavují na kůlech přímo na náměstí krajů.
"Promiň, Peeto, nemohl jsem," ozývá se druhý bratr, který měl možnost zaujmout moje místo, jako to udělala Katniss s Prim. Vyhýbá se mému pohledu, takže k němu musím přistoupit a položit mu ruce na ramena, "není to tvoje chyba. Nic takového bych po tobě ani nechtěl. Budeš teď totiž muset zdobit dorty místo mě," pokouším se vyloudit ze sebe upřímný úsměv, "Madge má pozítří narozeniny a musíš pro ni udělat dort s reprodrozdem, dobře?" Nakonec zvedá oči a konečně se dívá do těch mých, letmo přikyvuje, "postarám se o to."
"Děkuju," přikyvuji a otáčím na svoji matku. Nemůžu si pomoct, ale nevidím v její tváři stopy po smutku. Přijde mi, jako by byla uvnitř mrtva a byla z ní jen prázdná schránka.
"Letos bude mít možná Dvanáctý kraj konečně zase vítěze," prohlašuje hrdě a já se uvnitř dmu pýchou, alespoň na malou chvíli, než dodává: "Ta holka vážně umí přežít."
Nejsem jediný, kdo se na ni dívá s otevřenou pusou. Nikdo z rodiny nechápe, jak v tuhle chvíli mohla něco takového vyslovit. Jistě, má pravdu, jestli má někdo z nás šanci na výhru, je to Katniss. Jenže je to moje matka. Jak mohla něco takového vůbec říct přede mnou? Nadechuji se, abych jí na to něco odpověděl, nicméně už to nestíhám, protože přichází mírotvorci a odvádí je pryč.
Tisknu rukama opěradlo křesla, až mi bělají klouby. Uvnitř totiž svádím vnitřní boj. Na jednu stranu jsem rád, že nejsem jediný, kdo si myslí, že by Katniss mohla zvládnout přežít, možná s trochou mojí pomoci. Na druhou stranu mě ovšem slova mojí matky neskutečně zranila. Možná chci moc, když bych rád alespoň trochu důvěry a uznání. Pak si to uvědomuji - oni mě už odepsali. Nečekají ani v nejmenším, že bych se mohl vrátit. Vůbec si to nepřipouští.
Do očí se mi opět tlačí slzy, když v tom se otvírají dveře. Zvědavě zvedám hlavu, abych zjistil, kdo se se mnou ještě přišel rozloučit. Přichází Delly Cartwrightová, ihned se rozbíhá ke mně a tiskne mně v náručí.
"Ach, Peeto, to je strašné, jak se to mohlo vůbec stát," štká mi na rameni. Neobratně ji pohladím po blond vlasech. Je to jedna z mých nejstarších kamarádek. Její rodiče vlastní obchod s obuví kousek od našeho pekařství. Dřív jsme si spolu hodně hrávali a ona mě považuje svým způsobem za svého bratra. Obvykle ji ovšem vídám s obrovským úsměvem na rtech, tohle se k ní vůbec nehodí. Lehce na ní zatlačím a odtahuji ji od těla.
"Nic se neděje, Delly, všechno bude v pořádku, znáš mě, já se z toho nějak vymluvím," zakřením se na ní.
" Z tohohle se nevymluvíš, Peeto," nešťastně vzlykne, "hlavně se nepouštěj do žádných hloupostí. Drž se co nejdál od Rohu hojnosti, ano?"
"Jistě," usměju se, alespoň je něco, co jí můžu slíbit a splnit. Ani by mě nenapadlo zdržovat se u Rohu hojnosti, to bych si podepsal vlastní ortel dřív, než by začala samotná hra.
Slyším, jak přicházejí mírotvorci, a tak Delly pouštím úplně, "měj se krásně, Delly. Ať se ti v životě daří, co nejvíc. Občas si na mě vzpomeň," pousměji se, ale jakmile se za ní zavírají dveře, do očí se mi opět řinou slzy. Nechávám jím volný průběh, potřebuji ze sebe dostat to přebytečné napětí. Nezajímá mě, co na to řeknou diváci. Můžou za to, že nás násilně odtrhnou od rodin a pro jejich pobavení nás odvezou na arény. Pro ně úžasná zábava, pro nás to není nic jiného, než jatka.
Jen stěží si stíhám otřít uplakané oči, když přichází mírotvorci a odvádí mě na náklaďák, který mě má odvézt na nádraží. Jakmile z něj vystupuji, všímám si, že všude kolem se to hemží reportér a kamerami. Je mi to jedno, jen ať se podívají na utrpení, co způsobují obyčejným lidem. Letmo si rukávem otírám oči a dívám se na sebe na obrovské televizní obrazovce, která vše promítá živě.
Vůbec se nepoznávám, vidím tam vystrašeného kluka s červenýma očima od pláče. V mém výrazu není žádná bojovnost, žádná soutěživost, jen odevzdanost. Odmítám si s tím dělat těžkou hlavu, stejně mi to moji soupeři neuvěří a budou to považovat za nějaký druh taktiky.
Apaticky nastupuji do vlaku a čekám, dokud se nás kamery nenabaží a nepropustí nás dovnitř. Tam si můžu konečně oddychnout bez pohledu všudypřítomných kamer, ačkoliv nepředpokládám, že by ve vlaku kamery nebyly.
Vlak se s trhnutím dává do pohybu a já cítím na hrudi podivný tlak, asi jako když se zhoupnete moc vysoko na houpačce. Zřejmě to bude způsobeno rychlostí, kterou se vlak pohybuje. Někde jsem slyšel, že tyto kapitolské vlaky dokážou dosáhnout hodnot přes čtyři sta kilometrů za hodinu. Ani si takovou rychlost nedokážu představit, ačkoliv je mi jasné, že kdybych byť jen vyklonil hlavu z okénka, přijdu o ni. To by možná nebyla tak špatná smrt a rozhodně by byla rychlejší, než ta v aréně. Bohužel nepředpokládám, že by mě někdo nechal něco takového udělat.
Ještě se rychle otáčím za Katniss, než nás každého odvedou do svého pokoje. Teprve teď si všímám, že má na sobě modré šaty, ve kterých vypadá úžasně. Na tváři se mi rozlévá hloupý úsměv, naštěstí si ho nikdo nevšímá a místo toho mně odvádí přes celý jeden vagon vlaku do mého osobního kupé.
Zběžně si pokoj prohlížím a zjišťuji, že má dokonce oddělenou šatnu a koupelnu.
"Něco jako poslední večeře odsouzeného na smrt," pohrdavě si odfrknu. Je mi špatně z kapitolského přístupu. Dají nám ochutnat luxusu, který je pro obyvatele Kapitolu každodenní samozřejmostí. Snaží se nás ukolébat přepychem, navléct do těch nejhezčích šatů, nakrmit nejlepšími pokrmy a potom nás prostě jen vypustí do arény a doufají, že se budeme zabíjet pomalu a co nejkrvavěji.
Všichni jsou to pokrytci a dělá se mi z nich zle. Nicméně tyto myšlenky jsou jediná věc, co si můžu dovolit. Pokud bych něco takového řekl na veřejnosti, pravděpodobně by mě zbičovali nebo popravili.
Brzy už není v pokoji nic zajímavého, co bych mohl objevovat. Vycházím tedy z pokoje a opatrně se rozhlížím kolem, protože ani nevím, jestli vůbec smím vyjít ven. Udělám pár kroků dopředu a po cestě mě div neporazí Haymitch. Je úplně na mol, sotva stojí na nohou.
"Nechcete s něčím pomoct, Haymitchi?" ptám se ze slušnosti. Jen zavrtí hlavou a obejde mě, všímám si, že v ruce drží láhev s vínem. Nic tvrdšího tu zřejmě v tuhle chvíli nesehnal.
"Jdu si jen dát na chvíli šlofíka, nevydržím večeři v přítomnosti Cetkie," zabručí, "ty běž do jídelního vozu, určitě už tě netrpělivě očekávají," kloktavě se zasměje, přihne si z lahve a pokračuje po chodbě dál do svého kupé.
Chvíli se za ním nechápavě dívám. Jak může někdo celý život prožít v alkoholovém oparu? Je tak strašné rok co rok trénovat děti, o kterých vím, že jdou na jistou smrt? Možná to je ten důvod, proč nechce být Hamitch ani chvíli střízlivý, zřejmě mu to nemůžu vyčítat.
Zabloumaný do vlastních myšlenek přicházím do jídelny. Zatím tu nikdo není, tak si sedám na jednu z připravených židlí a obdivuji pečlivě vyleštěné nádobí a příbor. Zrovna si prohlížím rytiny na rukojeti vidličky, když do jídelního vozu doráží Cetkie v doprovodu Katniss.
"Kde je Haymitch?" ptá se Cetkie zvonivě. Jako kdybych zrovna já měl mít přehled o tom, kde se ten ožrala nachází.
"Když jsem ho viděl naposled, šel si dát šlofíka," odpovídám bezvýrazně.
"Inu, byl to náročný den," poznamenává, ale já si všímám v její tváři úlevy. Zřejmě netouží po jeho společnosti asi stejně tak jako on po její.
Poté už se soustředím jen na jídlo, které nám nosí postupně po jednotlivých chodech. Mrkvová polévka, zelný salát, jehněčí kotlety s bramborovou kaší, spousta sýrů a ovoce. Nakonec nám jako dezert přináší čokoládový dort. Přejedu ho pohledem a nemůžu si pomoct a musím ho v duchu zhodnotit. Udělal bych ho trochu jinak. Jednotlivá patra bych oddělil marcipánovými mašlemi a na vrch vytvořil z čokolády trysku, aby to vypadalo, že celé je to obrovská čokoládová fontána.
Ze snů o dortech mě vytrhuje až Cetkie se svoji poznámkou o tom, že my dva máme na rozdíl od jiných splátců z našeho kraje, slušné způsoby. Radši na sobě nedávám znát nesouhlas s jejími názory. To samé se ale nedá říct o Katniss. V jejím výrazu vidím pobouření, které v ní ta poznámka vyvolala. Schválně odkládá příbory a dojídá zbytky jídla pouze rukama. Snažím se zadržet smích, když vidím, jak si utírá ruce do čistého ubrusu. Cetkie rudne v obličeji pohoršením a tiskne k sobě rty tak pevně, že se bojím, aby jí nezmizely nadobro.
Po jídle mám dojem, že veškeré potraviny, které prošly mým jícnem až do žaludku, se každou chvíli musí vypravit na zpáteční cestu. Chvíli proto jen bez hnutí sedím a v duchu ho přemlouvám, aby zůstalo tam, kde zrovna je. Nakonec se mi to alespoň v rámci možností daří a jsem schopen se zvednout a odšourat se do vedlejší místnosti, kde nám mají promítat dnešní shrnutí Dnu sklizně.
Soustředěně si prohlížím tváře ostatních splátců, kteří měli tu smůlu a byli vylosováni. Snažím se v sobě vzbudit alespoň trošičku nenávisti proti těm lidem, které vidím na obrazovce. Nedaří se mi to. Najednou si uvědomuji, co vlastně dělám a děsím se sám sebe. Přesně tohle nechci. Nechci, aby ze mě Kapitol udělal dalšího šílence, který se vrhne proti ostatním a bude chtít vyhrát za každou cenu. Nechci, aby ze mě udělali jednoho z těch, které jsem vídal na televizní obrazovce. Chci zůstat sám sebou až do konce. Jsem Peeta Mellark, jsem syn pekaře a rozhodně nejsem vrah.
Bez zjevného zájmu sleduju losování ve Dvanáctém kraji. Vidím Katniss vrhající se na svoji sestru, sebe stoupajícího na pódium a Haymitche padajícího dolů. Všechno mi to připadá, jako by se to stalo někomu jinému, ne mně.
"Vidíte tu paruku? Mám jí nakřivo, proboha, jak jsem mohla takhle chodit mezi lidmi," sténá Cetkie nešťastně. "Váš instruktor se musí hodně učit o vystupování a chování před televizními kamerami," dodává pohoršeně při jeho opilém excesu.
Z ničeho nic mi přijdou její poznámky směšně a dávám to najevo hlasitým smíchem. "Vždyť byl opilý! Je opilý každý rok."
"Spíš každý den," dodává Katniss a vidím na ní, že koutky se jí také stahují do úsměvu.
Naše veselí se ovšem ani trochu nelíbí Cetkii. "Jistě," zasyčí na nás, "je zvláštní, že vám dvěma to připadá směšné. Víte přece, že váš instruktor znamená při těchto hrách vaše záchranné lano a spojení se světem. To on vám radí, shání sponzory a organizuje předávání případných darů. Může být tím rozhodujícím faktorem, který rozhodne, jestli přežijete, nebo ne!"
Jako by chtěl podtrhnout význam jejích slov, vpotácí se Haymitch do vozu, ptá se, jestli přišel o večeři a následně pozvrací celý koberec.

"Tak se smějte," propaluje nás Cetkie zlostným pohledem, odchází pryč a nechává nás tu samotné s Haymitchem, který ani nevím, jestli je den či noc, a odporným puchem zvratků vznášejícím se v celém voze.


2. kapitola

28. prosince 2014 v 16:09 | Ronnie
2. kapitola


Je to jako kdyby mě někdo praštil do žaludku. To snad není pravda, to je sestra Katniss. Malá dvanáctiletá dívenka, kterou mají všichni místní tolik rádi. Ta měla v osudí jenom jeden papírek se jménem, není přece možné, aby měla takovou smůlu. Slyším nešťastné mumlání davu a jako socha sleduji, jak se to drobné děvče šouravým krokem vydává k pódiu. Nepláče, evidentně je v šoku. Rychle pátrám v davu po Katniss, ovšem její hlas slyším dřív, než se mi jí povede očima vyhledat.
"Prim!" křičí z plna hrdla a chystá se prodírat davem směrem ke své sestře. To ovšem ani dělat nemusí, neboť všichni jí ustupují z cesty. Ještě než stihne Prim vystoupit na první schod ji Katniss chytá a odstrkuje za sebe. Chápu její počínání, ale nechápu, čeho tímhle výstupem chce dosáhnout. Nestačím se nad tím ani zamyslet a slyším ji křičet něco, po čem se mi udělá ještě víc zle, než mi bylo doteď. "Hlásím se jako dobrovolnice!" křičí dvakrát po sobě. Najednou si připadám jako by mě někdo hodil do kádě se studenou vodou. To nemůže být pravda. Nemůžou tam přece poslat Katniss, nedokážu sledovat, jak ji někdo v přímém přenosu vraždí tím nejohavnějším způsobem, jakého je schopen. Jenže si pomalu uvědomuji, že s tím nemůžu vůbec nic dělat. Jsem bezmocný jako topící se kotě.
Cetkie je naproti tomu naprosto štěstím bez sebe. "Bravo! To je pravý duch her!" prohlásí vesele a já bych jí nejraději strhnul tu její napudrovanou paruku. "Jak se jmenuješ?"
"Katniss Everdeenová," odpovídá přiškrceně.
"Vsadím se, že to byla tvoje sestra. Nechceš, aby ti sebrala veškerou slávu, co? No tak, všichni! Velký potlesk našemu nejnovějšímu splátci!" trylkuje Cetkie.
Nikdo netleská, všichni jen tiše stojí a sledují tu neočekávanou událost. Napadá mě jediná věc, kterou mohu udělat. Přiložím si tři prostřední prsty levé ruky ke rtům a zvedám ruku nad hlavu směrem k ní. Předpokládám, že tohle gesto ani na pódium vidět není, jsem poměrně odstrčený, nicméně si ho všímají ostatní a po mém vzoru také natahují ruce ve starém gestu našeho kraje. Obvykle se používá na pohřbech, což je v tuto chvíli možná trochu ironické, ale hlavním smyslem je vyjádření díků a obdivu při rozloučení s někým, koho milujete.
Celou scénu přerušuje Haymitch, když se připotácí ke Katniss a objímá ji. "Podívejte se na ni. Jen se na ní podívejte! Líbí se mi!" haleká na celé náměstí. "Má plno…kuráže!" vykřikuje po krátké odmlce a otáčí se na kamery, "Víc, než vy!" křičí přímo do nich. Možná je to jen opilecké žvatlání, nicméně to vypadá jako by osočoval celý Kapitol z nespravedlnosti, což by ho mohlo přijít hodně draho. Naštěstí pro něj se zapotácí a padá z pódia na zem, kde zůstane omráčeně ležet. Následně ho odnáší na nosítkách pryč.
"Jaký vzrušující den!" švitoří Cetkie, ačkoliv je nám všem jasné, že se jí z Haymitchova chování a alkoholového odéru dělá zle. "To ale ještě není všechno! Je načase zvolit splátce z řad chlapců!"
To mě trochu vrací do reality, nicméně stále bloumám myšlenkami u Katniss a šílených představ její smrti. Slova kapitolské moderátorky mě tady zastihují naprosto nepřipraveného, když vykřikuje jméno letošního splátce z řad chlapců: "Peeta Mellark!"
Na tváři se mi v tu chvíli vystřídá různá směsice pocitů. Od opravdového překvapení, po radost, že budu mít na blízku Katniss až po ten pocit, který nakonec převládne úplně - strach.
Nemotorně se vyplétám z davu a snažím se udržet si kamennou a neprostupnou tvář. Moje oči ale zřejmě musí prozrazovat veškerý strach, který cítím hluboko uvnitř. Nicméně se snažím nenechat se jím úplně pohltit, stoupám po schodech a stavím se na svoje určené místo.
"Najde se nějaký dobrovolník, který by se přihlásil na místo tohoto chlapce?" Cetkie se zvědavě obrátí k davu. Možná doufá, že tento ročník bude plný dobrovolníků, kteří se chtějí dobrovolně nechat zmasakrovat. Nicméně tolik radosti ji místní lidé nedopřejí. Na náměstí je ticho jako v hrobě. Pohledem vyhledávám svoji rodinu. Na jejich tvářích se zračí zoufalství, jen můj bratr se tváří jako by mě ani neviděl. Možná ho zahanbil přístup Katniss. Necítí ke mně takovou lásku jako ona k Prim, aby zaujal moje místo. Nemám mu to za zlé, chápu to.
Otáčím hlavu směrem ke Katniss, která mě sleduje s nešťastným výrazem na obličeji. Takhle se nedíváte na někoho, koho vůbec neznáte. Hruď se mi plní zvláštním pocitem - ví, kdo jsem. Letmo se mi zvedají koutky do úsměvu, než si uvědomím, kde vlastně stojíme a kam budeme v příštích okamžicích mířit.
Starosta dočítá Smlouvu o vlastizradě a pokyne, abychom si s Katniss potřásly rukama. Natahuji k ní ruku a tisknu ji ve své, pokouším se jí trochu uklidnit, aby věděla, že jsem na její straně. Nicméně předpokládám, že ona už mě teď vidí jako někoho, kdo se jí bude za pár dní pokoušet zabít v aréně. Koukám jí přímo do očí a uvědomuji si, že je to poprvé, kdy mám možnost se jí dotknout. Projede mnou lehké zašimrání, které si ovšem nestíhám užít, protože mě co nejrychleji pouští a otáčí se čelem k davu.

Nezbývá mi nic jiného, než se tím směrem otočit také a mlčky poslouchat hymnu Panemu. V hlavě se mi honí jediná myšlenka: Letošní Hladové hry budou jiné.


1. kapitola

28. prosince 2014 v 15:29 | Ronnie
1. kapitola


Probouzím se časně zrána tak jako každý den. Dovolím si ještě krátký okamžik v posteli, abych si užil měkkých pokrývek a příjemného tepla. Z ničeho nic mě ovšem přepadá pocit úzkosti. Co když je dnes poslední den, kdy jsem spal ve své posteli a kdy se probouzím uprostřed svého rodného domu? Dnes je totiž Den sklizně.
Okamžitě si zakazuji takové myšlenky. Pokládám nohy na chladnou podlahu a mimoděk se otřesu. Rozhodně nejsem první, kdo dnes vstává, protože z kuchyně už slyším uklidňující praskání ohně. Rychle se tedy také oblékám do světlého oblečení a kolem pasu si uvazuji zástěru. Kdyby byl jakýkoliv jiný den, musel bych obstarat své ranní povinnosti a hned spěchat do školy. Dnes se ale do školy nejde, dnes každý zůstává ve svém domě a užívá si přítomnost rodiny. Nikdo totiž neví, jestli to není naposled.
Letmo si oplachuji studenou vodou obličej a chystám se zadělat na těsto. Starosta si totiž objednal narozeninový dort pro svoji dceru Madge. Slaví za dva dny a dorty jsou moje specialita. Otec je přenechává mně od doby, kdy zjistil, že na zdobení dortů mám obrovský talent. Umím si hrát s barvami i tvary. Vlastně je to můj obrovský koníček. Jediná věc, na kterou jsem vážně hrdý a kterou bych chtěl rozvíjet. Rád bych maloval obrazy, pravé obrazy na plátno. Bohužel takový koníček by byl moc nákladný, proto se mi nikdy nesplní a musím si vystačit se zdobením dortů.
Koutkem oka zahlédnu u vchodových dveří pohyb. Lehce se nakloním, abych viděl, kdo tak brzy ráno přišel. Je to Hurikán. Osobně toho kluka neznám, jen ze školy. Tuším, že je mu kolem osmnácti let a taky vím, že je idolem místních děvčat. Vysoký, štíhlý s pichlavýma šedýma očima a černými vlasy. Předává mému otci čerstvě ulovenou veverku a na oplátku dostává ještě teplý bochník chleba spolu s přáním hodně štěstí při dnešním lovu.
Lov je u nás zakázaný a za pytlačení hrozí bičování nebo dokonce trest smrti. Nicméně naši mírotvorci před tím zavírají oči hlavně proto, aby si mohli občas také dopřát nějakou tu zvěřinu. Není tu ovšem moc lidí, kteří by se o to pokoušeli. Pravděpodobně se jedná jenom o Hurikána a taky o Katniss.
Dovoluji si na okamžik zabrouzdat myšlenkami k ní. Katniss Everdeenová, nejhezčí dívka ze Dvanáctého kraje. Když zavřu oči, vidím ji před sebou - tmavé vlasy spletené do jednoho dlouhého copu, snědá pleť a nádherné šedé oči, které se mi zavrtávají až do morku kostí pokaždé, když se naše oči náhodou spojí.
"Peeto?" slyším hlas svého bratra ozývající se z dveří od krámku. Popoběhnu si, abych tam byl co nejdříve. Nakouknu do dveří, "co potřebuješ? Něco nám chybí?"
"Dochází nám chleba, lidi docela nakupují. Každý chce mít pro dnešek plný žaludek, když už je nic jiného příjemného nečeká," v jeho hlase slyším sklíčenost. Na jednu stranu nechápu proč. Jeho jméno se dnes v osudí neobjeví, osmnáctý rok ho již minul, takže není Dnem sklizně přímo ohrožen. Nicméně já i prostřední bratr jména v osudí máme. Nemáme je tam tolikrát jako většina dětí ze Sloje, protože nepotřebujeme žádat o oblázky. Sice nemůžeme jíst, cokoliv se nám zlíbí, ale jíme neprodané pečivo, které si nikdo nekoupil dřív, než stihlo okorat. Není to ideální, ale aspoň nemusíme prodávat svůj život za skromný příděl obilí a oleje. Komukoliv, kdo požádá o oblázek je přidán další papírek se jménem do losování. Čím více papírků, tím vyšší šance, že bude vybrán jako splátce do dalších Hladových her.
"Peeto?" další oslovení mě vytrhuje z letargie, která mě přepadla při vzpomínce na Hladové hry. "Promiň, už běžím. Táta má zaděláno, jen uplácám bochníky," rychle přebíhám zpátky k peci, nacházím kynoucí těsto na chleba a začínám vytvářet bochníky, které hned ukládám do pece.
Dnes se věnuji pečení s extrémním zápalem, abych alespoň na chvíli zapomněl na to, co mě čeká. Den sklizně začíná ve dvě hodiny, proto mě ve dvanáct hodin matka nahání, abych se omyl a převlékl. Namáčím se tedy do kádě s vlažnou vodou, myju si vlasy a smývám mouku a těsto ze špinavých rukou. Jakmile usuzuji, že lepší už to nebude, vylézám ven a oblékám se do košile a tmavých kalhot.
Při pohledu na hodiny zjišťuji, že už je jedna. V duchu počítám do pěti, abych zklidnil rychle tepající srdce. Ostatní z rodiny jsou již připraveni a čekají jenom na mě. Matka, otec a dva moji starší bratři, málokdy se takhle sejdeme na jednom místě. Vycházíme z domu a během chvilky dorážíme na náměstí. Už je tu shromážděno poměrně dost lidí. S jedním ze svých bratrů se oddělujeme od zbytku rodiny a míříme ke stolům, kde se zapisují všechny děti od dvanácti do osmnácti. Tam jsme rozděleni a každý míříme do prostoru vyhrazeného dětem našeho věku. Naposledy se s ním střetávám pohledem a přeji mu v duchu hodně štěstí.
Zůstávám stát v hloučku stejně starých dětí z města. Nikdo si nepovídá. Oči všech směřují na dočasné pódium vztyčené před soudní budovou. Tam jsou připraveny tři židle, jedna z nich je prozatím prázdná a na zbylých dvou sedí starosta a Cetkie Trinketová - moderátorka, která k nám jezdí každý rok přímo z Kapitolu. Každý z krajů má přiděleného svého moderátora, který provází splátce celou cestou příprav a tréninků. Letmo vrtím hlavou, když mi na ní padne pohled. Letošní rok je 'ozdobená' žvýkačkově růžovou parukou a jasně zeleným oblekem. Na poslední židli má sedět náš jediný žijící vítěz za Dvanáctý kraj - Haymitch Abernathy, nicméně ten se zatím neukázal.
Přesně ve dvě hodiny vystupuje starosta se svým proslovem, který je stejný jako každý rok. Mluví o dějinách Panemu, o katastrofách, válce, následné vzpouře a vyhlazení Třináctého kraje. Vlastně už tyhle informace ani nevnímám. Přestal jsem se pozastavovat nad tím, že Kapitol každý rok jen pro udržení pořádku zabije 23 dětí z různých krajů a ještě to promítá jako reality show a nutí všechny, aby ji sledovali. Začal jsem to brát jako neměnné dogma, jinak bych se z toho asi zbláznil. Z myšlenek mě vytrhuje až symbolický potlesk okolního davu.
Ostřím na pódium a zahlédnu pouze Haymitche pokoušejícího se obejmout Cetkii. Je na mol opilý, jako každý rok. Ani to už mě nepřekvapuje.
"Šťastné Hladové hry! Ať vás stále doprovází štěstěna," trilkuje Cetkie vesele a snaží se nás přesvědčit o tom, jaká je to pro ni čest být tu dnes mezi námi. Nikoho samozřejmě nepřesvědčí, ale to jí evidentně vůbec neubírá na elánu, a když pronáší své obvyklé, "dámy mají přednost!" všichni na náměstí umlkají. Rodiče se modlí, aby jejich děti nebyly vylosovány, sázkaři se modlí, aby vyhráli co nejvíce peněz a děti? Ty jsou úplně vyděšené, obzvláště ty nejmenší.

Sleduji, jak vytahuje z osudí papírek a rozevírá ho. Mimoděk se tají dech i mě, ačkoliv moje jméno v tuto chvíli padnout nemůže. "Primule Everdeenová"


Obsah

28. prosince 2014 v 14:57 | Ronnie |  Hunger Games - Aréna smrti

Pokouším se držet osnovy knihy, proto bude obsah velice podobný originálním knihám. Pro lepší orientaci ale vždy připíšu i rychlou charakteristiku kapitoly. Bohužel některé kapitoly jsou moc dlouhé na to, aby se vešly do jednoho článku, proto jsem se musela uchýlit i k mnou nenáviděnému dělení kapitol. Snad mi to odpustíte.


1. kapitola - příprava na Den sklizně
2. kapitola - splátci
3. kapitola - rozloučení
4. kapitola - 1. část - průzkum vlaku
4. kapitola - 2. část - napjatá snídaně
5. kapitola - vizážisté
6. kapitola - společná večeře
7. kapitola - 1. část - chlapec s chlebem
8. kapitola - hodnocení
9. kapitola - interview


10. kapitola - hry začínají
11. kapitola - profíci
12. kapitola - první smrt
13. kapitola - požár


Panem et circenses

28. prosince 2014 v 14:14 | Ronnie |  Slova úvodem

Zdravím všechny fanoušky Hunger Games, kteří zavítali na tyto stránky. Pro ty z vás, které zajímá název těchto stránek je to Panem et circenses neboli po našem Chléb a hry. Svým způsobem hlavní motto Hunger games, pod touto záštitou celá reality show vzikla. Snad se Vám to nebude špatně pamatovat ;)

Na úvod bych ráda řekla, že se nejedná o tradiční fan made stránku, kde se budou objevovat novinky z natáčení nových dílů, promo fotek a tak podobně. Nevylučuji, že se to tu občas objeví, ale není to jejich hlavní smysl.
O čem tedy tenhle blog bude? Samozřejmě o Hunger Games, ale z jiného pohledu. Vzhledem k tomu, že jsou psané v ich-formě není kladen takový důraz na ostatní postavy a hlavně - kde nebyla Katniss, víme o příběhu jen velice málo. Proto jsem se rozhodla 'přepsat' naše oblíbené knihy z pohledu, který všechny zajímá asi nejvíc a to z Peetova. Kdo byl, než se ocitl v aréně? Jak bral celý románek v prvních Hladových hrách a jak se mu vůbec povedlo chránit Katniss? I mě samotnou to vždy zajímalo a nakonec mi nezbylo nic jiného, než si prostě ten příběh domyslet a sepsat.
Doufám tedy, že pro ty z vás, kteří budou mít zájem přečíst si něco málo z tohoto 'pokusu', bude radost číst starý příběh s trošku jiným pohledem na věc.

A tak vám přeji Šťastné hladové hry a ať vás pořád doprovází štěstěna!