3. kapitola

29. prosince 2014 v 1:25 | Ronnie

Hymna končí až překvapivě rychle a mírotvorci nás již odvádějí předním vchodem do soudní budovy, kde se máme rozloučit se svými blízkými.
Uvnitř nás s Katniss rozdělují a každého zavírají do jiné místnosti. Rozhlížím se po okolních zdech a uvažuji o tom, že to je pravděpodobně ta nejhezčí budova ve Dvanáctém kraji. Připadám si jak na nějakém zámku, je tu měkký koberec, pohodlná sedačka a křeslo. Do něj nakonec usedám, jen abych si vyzkoušel, jestli je tak pohodlné, jak vypadá.
Uvědomuji si, že mě čeká poslední hodina tady ve Dvanáctém kraji. Nemám nejmenší šanci na vítězství, to vím až příliš dobře. Už nikdy se sem nevrátím. Proto se zvedám z křesla a přistupuji k oknu. V duchu se začínám loučit s každým krámkem na náměstí a s každým člověkem, který můj život nějakým způsobem poznamenal.
Mezitím přichází celá moje rodina do místnosti a já se pomalu otáčím a střetávám se s nimi očima. Koukají na mě jako bych už byl dávno mrtvý. Vidím slzy v očích, které se zračí v očích mého otce a ačkoliv jsem nic takového nechtěl, dávám se do pláče a vrhám se mu do náruče. Pevně mě objímá a já si připadám jako malý chlapec. V duchu se vracím k tomu šťastnému dětství, kdy nad námi ještě nevisel Damoklův meč Hladových her. Doba, kdy jsme si s otcem hráli na zahradě a on mě občas prostě jen vzal do náruče a začal se mnou otáčet. Tenkrát jsem byl vážně šťastný.
"Nenech její rodinu umřít hlady, prosím, kvůli její matce. Vím, co pro tebe znamenala," šeptám mu naléhavě do ucha, aby mě neslyšel nikdo jiný. Ještě jednou ho pevně tisknu v náručí a pouštím ho. Oběma se nám z očí řinou slzy a nedají se zastavit, nicméně zachycuji jeho souhlasné přikývnutí a vím, že to udělá. "Mám tě moc rád, tati. Dávejte tu na sebe pozor," snažím se udržet vyrovnaný tón hlasu, ačkoliv se mi chvílemi nepříjemně chvěje.
"Pojď sem, brácho," přitáhne si mě k sobě můj nejstarší bratr a věnuje mi pevné objetí, "dal bych cokoliv za to, aby ses nám vrátil zase zpátky," v jeho hlase ovšem slyším pochyby. Moc dobře ví, že už mě nikdy znovu neuvidí.
"Neboj, budu zpátky cobydup," letmo se pousměju, "neslibuju v jakém stavu, ale vrátím se určitě." Pokouším se odlehčit atmosféru, nicméně v tuhle chvíli to zřejmě moc vtipné nebylo. Mrtvé splátce totiž také posílají 'domů' ve dřevěných rakvích. Skoro se divím, že jejich hlavy nevystavují na kůlech přímo na náměstí krajů.
"Promiň, Peeto, nemohl jsem," ozývá se druhý bratr, který měl možnost zaujmout moje místo, jako to udělala Katniss s Prim. Vyhýbá se mému pohledu, takže k němu musím přistoupit a položit mu ruce na ramena, "není to tvoje chyba. Nic takového bych po tobě ani nechtěl. Budeš teď totiž muset zdobit dorty místo mě," pokouším se vyloudit ze sebe upřímný úsměv, "Madge má pozítří narozeniny a musíš pro ni udělat dort s reprodrozdem, dobře?" Nakonec zvedá oči a konečně se dívá do těch mých, letmo přikyvuje, "postarám se o to."
"Děkuju," přikyvuji a otáčím na svoji matku. Nemůžu si pomoct, ale nevidím v její tváři stopy po smutku. Přijde mi, jako by byla uvnitř mrtva a byla z ní jen prázdná schránka.
"Letos bude mít možná Dvanáctý kraj konečně zase vítěze," prohlašuje hrdě a já se uvnitř dmu pýchou, alespoň na malou chvíli, než dodává: "Ta holka vážně umí přežít."
Nejsem jediný, kdo se na ni dívá s otevřenou pusou. Nikdo z rodiny nechápe, jak v tuhle chvíli mohla něco takového vyslovit. Jistě, má pravdu, jestli má někdo z nás šanci na výhru, je to Katniss. Jenže je to moje matka. Jak mohla něco takového vůbec říct přede mnou? Nadechuji se, abych jí na to něco odpověděl, nicméně už to nestíhám, protože přichází mírotvorci a odvádí je pryč.
Tisknu rukama opěradlo křesla, až mi bělají klouby. Uvnitř totiž svádím vnitřní boj. Na jednu stranu jsem rád, že nejsem jediný, kdo si myslí, že by Katniss mohla zvládnout přežít, možná s trochou mojí pomoci. Na druhou stranu mě ovšem slova mojí matky neskutečně zranila. Možná chci moc, když bych rád alespoň trochu důvěry a uznání. Pak si to uvědomuji - oni mě už odepsali. Nečekají ani v nejmenším, že bych se mohl vrátit. Vůbec si to nepřipouští.
Do očí se mi opět tlačí slzy, když v tom se otvírají dveře. Zvědavě zvedám hlavu, abych zjistil, kdo se se mnou ještě přišel rozloučit. Přichází Delly Cartwrightová, ihned se rozbíhá ke mně a tiskne mně v náručí.
"Ach, Peeto, to je strašné, jak se to mohlo vůbec stát," štká mi na rameni. Neobratně ji pohladím po blond vlasech. Je to jedna z mých nejstarších kamarádek. Její rodiče vlastní obchod s obuví kousek od našeho pekařství. Dřív jsme si spolu hodně hrávali a ona mě považuje svým způsobem za svého bratra. Obvykle ji ovšem vídám s obrovským úsměvem na rtech, tohle se k ní vůbec nehodí. Lehce na ní zatlačím a odtahuji ji od těla.
"Nic se neděje, Delly, všechno bude v pořádku, znáš mě, já se z toho nějak vymluvím," zakřením se na ní.
" Z tohohle se nevymluvíš, Peeto," nešťastně vzlykne, "hlavně se nepouštěj do žádných hloupostí. Drž se co nejdál od Rohu hojnosti, ano?"
"Jistě," usměju se, alespoň je něco, co jí můžu slíbit a splnit. Ani by mě nenapadlo zdržovat se u Rohu hojnosti, to bych si podepsal vlastní ortel dřív, než by začala samotná hra.
Slyším, jak přicházejí mírotvorci, a tak Delly pouštím úplně, "měj se krásně, Delly. Ať se ti v životě daří, co nejvíc. Občas si na mě vzpomeň," pousměji se, ale jakmile se za ní zavírají dveře, do očí se mi opět řinou slzy. Nechávám jím volný průběh, potřebuji ze sebe dostat to přebytečné napětí. Nezajímá mě, co na to řeknou diváci. Můžou za to, že nás násilně odtrhnou od rodin a pro jejich pobavení nás odvezou na arény. Pro ně úžasná zábava, pro nás to není nic jiného, než jatka.
Jen stěží si stíhám otřít uplakané oči, když přichází mírotvorci a odvádí mě na náklaďák, který mě má odvézt na nádraží. Jakmile z něj vystupuji, všímám si, že všude kolem se to hemží reportér a kamerami. Je mi to jedno, jen ať se podívají na utrpení, co způsobují obyčejným lidem. Letmo si rukávem otírám oči a dívám se na sebe na obrovské televizní obrazovce, která vše promítá živě.
Vůbec se nepoznávám, vidím tam vystrašeného kluka s červenýma očima od pláče. V mém výrazu není žádná bojovnost, žádná soutěživost, jen odevzdanost. Odmítám si s tím dělat těžkou hlavu, stejně mi to moji soupeři neuvěří a budou to považovat za nějaký druh taktiky.
Apaticky nastupuji do vlaku a čekám, dokud se nás kamery nenabaží a nepropustí nás dovnitř. Tam si můžu konečně oddychnout bez pohledu všudypřítomných kamer, ačkoliv nepředpokládám, že by ve vlaku kamery nebyly.
Vlak se s trhnutím dává do pohybu a já cítím na hrudi podivný tlak, asi jako když se zhoupnete moc vysoko na houpačce. Zřejmě to bude způsobeno rychlostí, kterou se vlak pohybuje. Někde jsem slyšel, že tyto kapitolské vlaky dokážou dosáhnout hodnot přes čtyři sta kilometrů za hodinu. Ani si takovou rychlost nedokážu představit, ačkoliv je mi jasné, že kdybych byť jen vyklonil hlavu z okénka, přijdu o ni. To by možná nebyla tak špatná smrt a rozhodně by byla rychlejší, než ta v aréně. Bohužel nepředpokládám, že by mě někdo nechal něco takového udělat.
Ještě se rychle otáčím za Katniss, než nás každého odvedou do svého pokoje. Teprve teď si všímám, že má na sobě modré šaty, ve kterých vypadá úžasně. Na tváři se mi rozlévá hloupý úsměv, naštěstí si ho nikdo nevšímá a místo toho mně odvádí přes celý jeden vagon vlaku do mého osobního kupé.
Zběžně si pokoj prohlížím a zjišťuji, že má dokonce oddělenou šatnu a koupelnu.
"Něco jako poslední večeře odsouzeného na smrt," pohrdavě si odfrknu. Je mi špatně z kapitolského přístupu. Dají nám ochutnat luxusu, který je pro obyvatele Kapitolu každodenní samozřejmostí. Snaží se nás ukolébat přepychem, navléct do těch nejhezčích šatů, nakrmit nejlepšími pokrmy a potom nás prostě jen vypustí do arény a doufají, že se budeme zabíjet pomalu a co nejkrvavěji.
Všichni jsou to pokrytci a dělá se mi z nich zle. Nicméně tyto myšlenky jsou jediná věc, co si můžu dovolit. Pokud bych něco takového řekl na veřejnosti, pravděpodobně by mě zbičovali nebo popravili.
Brzy už není v pokoji nic zajímavého, co bych mohl objevovat. Vycházím tedy z pokoje a opatrně se rozhlížím kolem, protože ani nevím, jestli vůbec smím vyjít ven. Udělám pár kroků dopředu a po cestě mě div neporazí Haymitch. Je úplně na mol, sotva stojí na nohou.
"Nechcete s něčím pomoct, Haymitchi?" ptám se ze slušnosti. Jen zavrtí hlavou a obejde mě, všímám si, že v ruce drží láhev s vínem. Nic tvrdšího tu zřejmě v tuhle chvíli nesehnal.
"Jdu si jen dát na chvíli šlofíka, nevydržím večeři v přítomnosti Cetkie," zabručí, "ty běž do jídelního vozu, určitě už tě netrpělivě očekávají," kloktavě se zasměje, přihne si z lahve a pokračuje po chodbě dál do svého kupé.
Chvíli se za ním nechápavě dívám. Jak může někdo celý život prožít v alkoholovém oparu? Je tak strašné rok co rok trénovat děti, o kterých vím, že jdou na jistou smrt? Možná to je ten důvod, proč nechce být Hamitch ani chvíli střízlivý, zřejmě mu to nemůžu vyčítat.
Zabloumaný do vlastních myšlenek přicházím do jídelny. Zatím tu nikdo není, tak si sedám na jednu z připravených židlí a obdivuji pečlivě vyleštěné nádobí a příbor. Zrovna si prohlížím rytiny na rukojeti vidličky, když do jídelního vozu doráží Cetkie v doprovodu Katniss.
"Kde je Haymitch?" ptá se Cetkie zvonivě. Jako kdybych zrovna já měl mít přehled o tom, kde se ten ožrala nachází.
"Když jsem ho viděl naposled, šel si dát šlofíka," odpovídám bezvýrazně.
"Inu, byl to náročný den," poznamenává, ale já si všímám v její tváři úlevy. Zřejmě netouží po jeho společnosti asi stejně tak jako on po její.
Poté už se soustředím jen na jídlo, které nám nosí postupně po jednotlivých chodech. Mrkvová polévka, zelný salát, jehněčí kotlety s bramborovou kaší, spousta sýrů a ovoce. Nakonec nám jako dezert přináší čokoládový dort. Přejedu ho pohledem a nemůžu si pomoct a musím ho v duchu zhodnotit. Udělal bych ho trochu jinak. Jednotlivá patra bych oddělil marcipánovými mašlemi a na vrch vytvořil z čokolády trysku, aby to vypadalo, že celé je to obrovská čokoládová fontána.
Ze snů o dortech mě vytrhuje až Cetkie se svoji poznámkou o tom, že my dva máme na rozdíl od jiných splátců z našeho kraje, slušné způsoby. Radši na sobě nedávám znát nesouhlas s jejími názory. To samé se ale nedá říct o Katniss. V jejím výrazu vidím pobouření, které v ní ta poznámka vyvolala. Schválně odkládá příbory a dojídá zbytky jídla pouze rukama. Snažím se zadržet smích, když vidím, jak si utírá ruce do čistého ubrusu. Cetkie rudne v obličeji pohoršením a tiskne k sobě rty tak pevně, že se bojím, aby jí nezmizely nadobro.
Po jídle mám dojem, že veškeré potraviny, které prošly mým jícnem až do žaludku, se každou chvíli musí vypravit na zpáteční cestu. Chvíli proto jen bez hnutí sedím a v duchu ho přemlouvám, aby zůstalo tam, kde zrovna je. Nakonec se mi to alespoň v rámci možností daří a jsem schopen se zvednout a odšourat se do vedlejší místnosti, kde nám mají promítat dnešní shrnutí Dnu sklizně.
Soustředěně si prohlížím tváře ostatních splátců, kteří měli tu smůlu a byli vylosováni. Snažím se v sobě vzbudit alespoň trošičku nenávisti proti těm lidem, které vidím na obrazovce. Nedaří se mi to. Najednou si uvědomuji, co vlastně dělám a děsím se sám sebe. Přesně tohle nechci. Nechci, aby ze mě Kapitol udělal dalšího šílence, který se vrhne proti ostatním a bude chtít vyhrát za každou cenu. Nechci, aby ze mě udělali jednoho z těch, které jsem vídal na televizní obrazovce. Chci zůstat sám sebou až do konce. Jsem Peeta Mellark, jsem syn pekaře a rozhodně nejsem vrah.
Bez zjevného zájmu sleduju losování ve Dvanáctém kraji. Vidím Katniss vrhající se na svoji sestru, sebe stoupajícího na pódium a Haymitche padajícího dolů. Všechno mi to připadá, jako by se to stalo někomu jinému, ne mně.
"Vidíte tu paruku? Mám jí nakřivo, proboha, jak jsem mohla takhle chodit mezi lidmi," sténá Cetkie nešťastně. "Váš instruktor se musí hodně učit o vystupování a chování před televizními kamerami," dodává pohoršeně při jeho opilém excesu.
Z ničeho nic mi přijdou její poznámky směšně a dávám to najevo hlasitým smíchem. "Vždyť byl opilý! Je opilý každý rok."
"Spíš každý den," dodává Katniss a vidím na ní, že koutky se jí také stahují do úsměvu.
Naše veselí se ovšem ani trochu nelíbí Cetkii. "Jistě," zasyčí na nás, "je zvláštní, že vám dvěma to připadá směšné. Víte přece, že váš instruktor znamená při těchto hrách vaše záchranné lano a spojení se světem. To on vám radí, shání sponzory a organizuje předávání případných darů. Může být tím rozhodujícím faktorem, který rozhodne, jestli přežijete, nebo ne!"
Jako by chtěl podtrhnout význam jejích slov, vpotácí se Haymitch do vozu, ptá se, jestli přišel o večeři a následně pozvrací celý koberec.

"Tak se smějte," propaluje nás Cetkie zlostným pohledem, odchází pryč a nechává nás tu samotné s Haymitchem, který ani nevím, jestli je den či noc, a odporným puchem zvratků vznášejícím se v celém voze.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama