Leden 2015

Arshad - Spark

30. ledna 2015 v 12:11 | Ronnie |  Videa

Druhá ze tří písniček od Arshada inspirovaná Hladovými hrami. Já ty jeho texty prostě miluju :) V celém článku můj překlad.


11. kapitola

29. ledna 2015 v 11:30 | Ronnie

Plošina konečně vyjela nahoru a zastavila se. Opatrně se rozhlédnu po okolí, mezítím, co moderátor odpočítává šedesát sekund do zahájení Her.
Přímo před sebou na druhé straně mám řídký borovicový les. Za svými zády obrovskou vodní plochu jezera a po mé pravici bude prudký svah někam dolů, kam nedokážu dohlédnout, ani když se zvednu na špičky.
Svůj pohled nakonec obracím přímo doprostřed kruhu splátců na obrovský zlatý Roh hojnosti. Je plný nejrůznějších potravin, vody, oblečení, léků a hlavně zbraní. Všude vidím ostré nástroje jen čekající, aby se jich ujala nějaká zkušená ruka. Při představě, že většina z nich bude v příštích patnácti minutách použita, se mi zvedá žaludek a jen tak tak v sobě dokáži udržet snídani.
Všude kolem rohu se válí nejrůznější předměty. Obvykle se jedná o stany, spacáky a batohy. Jejich hodnota klesá, čím blíž k nám leží.
Očima nakonec vyhledávám Katniss, která stojí asi o pět splátců nalevo ode mě. Vidím v její tváři soustředěnost a odhodlání. Sleduje totiž očima luk, který leží u ústí Rohu hojnosti. Jsem si téměř jistý, že se pro něj chystá vyrazit a moji mysl zachvacuje panika. Nejradši bych okamžitě seskočil a zadržel ji, ale to by mi podminovaná zem okamžitě utrhla nohy.
Nakonec se rozhoduji, že ji budu hypnotizovat tak dlouho, dokud si mého pohledu nevšimne. Zřejmě jí přepadá nepříjemný pocit, protože nakonec hlavu obrací mým směrem a já prudce vrtím hlavou, abych jí odradil od hloupého nápadu střetnout se na místě, kde každým rokem umírá nejvíce lidí.
V tu chvíli se ozývá zahajovací gong a já si neuvěřitelně oddychnu, když to vypadá, že si Katniss svůj běh rozmýšlí. I já vyrážím ze svého stanoviště, nezajímám se o zásoby ani o zbraně, nemíním se vydat na jistou smrt.
Abych se dostal do lesa, musím proběhnout kolem Katniss, která právě ze země sbírá plastovou fólii a bochník chleba. Snažím se běžet tak, abych na ní měl neustálý výhled a mohl sledovat, kam se její kroky ubírají.
Dobíhám na kraj lesa, kde okamžitě zalehávám do hustého křoví. Nechci ztratit přehled o situaci a zároveň chci být ukrytý. Nemohl bych si dovolit vydat se k profíkům teď, když probíhají nejhorší boje. Během nich nikdo nezná spojence. Nezbývá mi nic jiného, než čekat, až se ta nejhorší vlna přežene a já budu moct vyrazit a připojit se k profíkům. Je mi naprosto jasné, že nemám žádnou jistotu. Je to padesát na padesát, že mě přijmou. V tom druhém případě mi pravděpodobně vrazí jednu z jejich čerstvě nabytých zbraní přímo do břicha.
Sleduji Katniss, která běží ještě dalších dvacet metrů do kruhu, aby sebrala zářivě oranžový batoh. Ve stejnou chvíli, kdy sahá po batohu ona, po něm natahuje ruku i kluk z Devátého kraje. Vidím, jak se o něj přetahují, a zarývám nervozitou nehty do dlaní, až mi z ran od střepů začíná znovu vytékat krev.
Najednou za chlapcem zahlédnu Kordetu, která rychlým pohybem paže vrhá nůž, který se zarývá chlapci do zad. Ten klopýtne, poprská Katniss sprškou krve a padá k zemi. Katniss se tváří vyděšeně a na chvíli strne na místě. Už už se chystám zakřičet jejím směrem, aby se probrala. Naštěstí moji pomoc nepotřebuje a konečně se rozbíhá směrem k lesu. Rychle si přehazuje popruh přes rameno a batoh vytahuje výš, aby jí chránil hlavu. Kordeta totiž vrhla další nůž, který se díkybohu zarývá do batohu a Katniss uniká do lesa kousek od mojí skrýše.
S neskutečnou úlevou vydechuji a tep mého srdce se alespoň o trochu zpomaluje. Další dění u Rohu hojnosti radši nesleduji. Nemám žaludek dívat se na to, jak nevinné děti umírají uprostřed travnaté louky. Držím hlavu nízko u země a jediné, co si hlídám je, aby nikdo neobjevil můj úkryt. Naštěstí nepředpokládám, že by někdo hledal jiného Splátce tak blízko. Všichni, kteří chtěli utéct, jsou už zřejmě alespoň míli daleko.
Během půl hodiny je konec. Všichni, kteří neměli na to, aby přežili krvavou žeň, jsou mrtví a profíci už si rozebírají kořist u Rohu hojnosti. Teď nastává moje chvíle a já se snažím přemluvit sám sebe k troše odvahy. Právě teď a tady se rozhodne o tom, jestli zemřu jako jeden z prvních nebo vydržím alespoň o chvíli déle.
Zvedám se z křoví a oprašuji ze sebe hlínu a větvičky. Nakonec obracím hlavu nahoru, kde tuším jednu z kamer. V hlavě mi zní Haymitchova slova o tom, že se jedná jenom o televizní show. Přesně tu lidi čekají a přesně tu jim chci dát. Zhluboka se nadechuji a jen tak na půl pusy šeptám: "Pro tebe, Katniss" a vykračuji směrem do středu louky.
Dojdu sotva do půlky cesty a najednou vidím Třpytku, která zvedá luk a natahuje šíp. Míří mi přímo na srdce a mně se okamžitě svírá žaludek strachy. Nicméně sám sobě nedovoluji zastavit a pokládám monotónně jednu nohu za druhou, jako bych ani neviděl smrtící zbraň v rukou splátkyně z Prvního kraje.
Moje rozhodnutí bylo zřejmě správné, protože Třpytka sice svůj luk nesklání, ale zároveň ani nepouští tětivu. Pouze si mě podezíravě měří. Vlastně... všichni si mě podezíravě měří, hlavně Cato. Ten si v ruce hraje s obludným mečem, ze kterého už odkapávají zbytky krve některého z mrtvých splátců. Ta scenérie je tak děsivá, že bych se nejradši otočil a s křikem utekl. Navzdory svým pocitům ovšem pokračuji dál a ostatní mě překvapivě nechávají dojít do vzdálenosti asi dvou metrů od nich.
"Ále... náš Milovník," protahuje opět pobaveně Kordeta, která si zrovna přepočítává nože a umisťuje si je z vnitřní strany bundy, aby k nim měla vždy okamžitě přístup. Jako jediná z nich ovšem není napjatá, ale působí klidně a uvolněně.
"Říkali jste, abych si vás našel u Rohu, nebo snad ne?" snažím se, aby můj hlas nezněl rozklepaně, a překvapivě se mi to daří.
"Myslel jsem, že po tom tvém veřejném vyznání ses rozmyslel," posměšně si odfrknul Cato.
Rozhodím rukama, "jak jsem jí jinak měl přesvědčit, aby mi věřila o něco víc, než doteď? Je to holka, takovéhle věci si berou v srdci."
"Má pravdu," uculí se Kordeta a zakusuje se do jabka, které právě našla ležet na zemi.
Cato se na ní obrací s trochu naštvaným výrazem, nicméně Kordeta mu odpovídá pouze laškovným zamrkáním. Musím přiznat, že ta holka se mi docela líbí. Je sice profík, ale vypadá to, že má i smysl pro humor. Navíc se zdá, že má na Cata poměrně velký vliv, protože se zabručením sklání meč.
"Dobře, ale budu tě sledovat. Jeden špatný pohyb a rozříznu tě od ramena až k pasu, jasný?" odsekává Cato.
"Nic jiného bych od tebe ani nečekal," přitakávám a uvolněně se rozcházím směrem k Rohu hojnosti. Vybírám si z něj opasek, na kterém visí poměrně dlouhý a ostrý nůž. Připínám si ho, abych nemusel zbraň nosit neustále v ruce a měl obě ruce volné.
Nakonec i Třpytka sklání luk k zemi, přehazuje si ho přes rameno a šíp vrací zpět do toulce. V tu chvíli se na nebi začínají objevovat vznášedla a konečně začínají odnášet mrtvá těla padlých splátců. Jsem jim za to nezkonale vděčný, protože mrtvé oči ostatních vzhlížející k nebi a krvavá těla mi způsobují žaludeční nevolnosti. Ostatní si vznášedel vůbec nevšímají, jako by to byla úplně normální věc.
"Takže, teď probereme věci z Rohu hojnosti a roztřídíme jídlo a další věci, co by se nám mohli hodit. Až se začne smrákat, vyrazíme na lov," na Catově tváři se objevuje krutý úšklebek. Nemůžu si pomoct a musím myslet jen na to, že tenhle kluk v sobě nemá ani kousek soucitu. No, vlastně je na tom lépe, než já. Jeho Kapitol nemůže změnit, on už takový prostě je.
Bez debat se všichni pouštíme do prohlížení zásob, které nám připravili tvůrci her. Přidává se k nám i děvče, kterého jsem si původně nevšiml. Je to asi patnáctiletá dívka ze Čtyřky, která se ovšem vůbec neprojevuje, takže netuším ani její jméno. Třídíme na jednu stranu jídlo a vodu a na druhou stranu věci, které by nám mohli být užitečné jako spacáky, sirky a podobně. Naši práci po chvíli přeruší první výstřel z děla. Konečně se rozhodli celé aréně sdělit, kolik splátců zemřelo první den. Dopočítáme se jedenácti výstřelů. Nikdo z nás tuhle skutečnost nekomentuje, o většině mrtvých jsme totiž všichni moc dobře věděli.
Asi uprostřed Rohu se mi daří nalézt pět párů velice zvláštních brýlí. Nasazuji si je a překvapeně se rozhlížím kolem. Začíná se pomalu smrákat, ale já vidím stejně dobře, jako kdyby na nebi svítilo polední Slunce.
"Tohle se nám bude rozhodně hodit," poznamenávám a každému z profíků dávám do ruky jedny z brýlí. Vysloužím si za to poplácání po rameni od Krasa.
Jakmile dokončíme třízení zásob, už je téměř tma a my se chystáme vyrazit do lesa. Ve skutečnosti se vůbec nebojím. Možná je to zvrácené, ale cítím se pod ochranou Prvního a Druhého kraje vcelku v bezpečí. Usuzuji, že ještě nějakou chvíli mi od nich nehrozí žádné větší nebezpečí. Minimálně do té doby, než zjistí, že se jim ve skutečnosti vůbec nesnažím pomoct najít Katniss.
Během další půl hodiny, než se nám podaří sbalit pár drobností do batohů, se na nebi objevuje znak Kapitolu a začíná hrát hymna. Obracím oči na nebe a sleduji obličeje lidí, kteří už jsou právě teď na cestě zpět do svých domovů. Jako první se objevuje obličej dívky ze Třetího kraje. Následuje chlapec ze Čtvrtého. Kolem jeho bezvládné mrtvoly jsem bohužel byl nucen projít. Zemřel Catovým mečem. Další byl chlapec z Pátého, oba ze Šestého a Sedmého. Chlapec z Osmého i oba z Devátého. Když na nebi zahlédnu obličej chlapce z Devítky, ihned se mi vybaví vzpomínka z jeho smrti. Vidím, jak se mu do zad noří Kordetin nůž a jak z jeho úst vylétají kapky krve. Po zádech mi přeběhne mráz a já se nepatrně oklepu. Jako poslední se objevuje tvář dívky z Desátého kraje a obloha opět zčerná.
Hrudí se mi rozlévá úleva při myšlence, že Katniss dnešní den přežila. Nad ostatními splátci překvapivě ani nepociťuji lítost. Jsem rád, že většina z nich netrpěla a neumírá nikde pár dní na dehydrataci nebo otravu krve. Kdybych nechtěl chránit Katniss, pravděpodobně bych to měl rád také za sebou.
"Vidíte to?" Ozývá se nadšeně Třpytka a ukazuje někam nad stromy. Okamžitě to zahlédnu taky. Nad hranicí stromů stoupá tenký pramínek kouře. Vrtím nechápavě hlavou nad hloupostí člověka, který si uprostřed noci zapálí oheň. Přiznávám, že i mě se pod nehty začíná zažírat chlad, ale ani tak bych si na sebe neodvážil takhle upozornit.
"Tak jdeme," pobízí Kordeta ostatní. Všichni si nasazujeme brýle pro noční vidění a vyrážíme do lesa. Brýle nám neuvěřitelně pomáhají v orientaci a nebýt jich, pravděpodobně bychom se lesem protloukali dvakrát tak dlouho. Takhle nám trvá jenom dvě hodiny, než se dostáváme jen pár set metrů od hořícího ohně.
Slyším dokonce praskání dřeva a psychicky se připravuji na to, co nás právě čeká. Budu součástí vraždy jiného člověka. Tentokrát nebudu jen přihlížet, teď budu stát opodál, což je skoro to samé, jako bych to udělal sám. Nicméně... vyhrát může jen jeden a tenhle čin alespoň přiblíží Katniss k vítězství.
Skláním oči k zemi a najednou roztahuji ruce a jednou z nich udeřím Cata přes hrudník. Ten se okamžitě natahuje, aby mě jedinou ranou srazil k zemi.
"Počkejte," vyhrknu šeptem a skláním se k zemi. Přesně tohle poznávám, je to jedna z pastí, kterou nás učili hned první den tréninku. Sbírám ze země středně velký kamínek a házím ho na místo, kde tuším spouštěcí mechanismus. Oko se okamžitě stahuje a smyčka vylétá vysoko nad úroveň země.
"Katniss," utíká mi skrz zuby a Kras se spokojeně uchechtne.
"Vidíš, přecijen nám k něčemu je," culí se Kordeta. "To znamená, že jsme na správné stopě. Při troše štěstí bude ten ohýnek její."
"Nebude, tohle by neudělala, není hloupá," zavrtím hlavou a zvedám se zase na nohy.
"Dost plkání, jdeme," mávne Cato rukou a vykračujeme znovu směrem k ohni. Během chvíle vystupujeme na malou mýtinku, kde leží zkroucená drobná splátkyně u dohořívajícího ohýnku. Křupání větviček jí probouzí a z ničeho nic si prudce sedá. Její výkřik mi projede až do morku kosti.
"Prosím, nezabíjejte mě," křičí, když jí Cato chytí při zoufalém pokusu o útěk. "Nejsem hrozba, nikomu neublížím," štká zoufale, když jí přikládá nůž k zádům. Z jejich úst unikne téměř zvířecí výkřik, když si meč najde svoji cestu skrz páteř a maso. Splátce z Prvního kraje jí pouští a dívka se okamžitě hroutí k zemi. Zavírá oči a ruku si pokládá na ránu. Zůstává ležet bez jediného pohybu.
Já se nutím k častému polykání, když cítím žaludeční šťávy až na jazyku. Nesmím zvracet, tím bych si neudělal zrovna dobrou pověst. Nicméně se nedokáži na dívku ani podívat. Profíci mají ovšem ze svého úlovku radost. Gratulují si a smějí se.
"Dvanáct je vyřízených, zbývá jedenáct," křikne Třpytka a všichni souhlasně halekají.
"Prohledejte jí, třeba má něco důležitého," přikazuje Cato a děvče ze Čtyřky se sklání a probírá kapsy mrtvé splátkyně. Pak jenom zklamaně vrtí hlavou, "nemá u sebe nic, co by se mohlo hodit."
"Radši zmizíme, aby mohli vyzvednout tělo, než začne páchnout," zabručí Cato a my ostatní poslechneme jeho rozkazy a vyrážíme pryč.
V čele vyráží děvče ze Čtyřky, kterou jsem pracovně nazval Rybka. Jako jediná z nás nemá brýle, protože na ní nezbyly. Nese tedy v ruce svítilnu, která osvětluje alespoň část lesa před námi. O pár metrů dál se ovšem zastavujeme.
"Neměli jsme už slyšet výstřel z děla?" ptá se Třpytka. Nikoho z nás tahle skutečnost vůbec nenapadla.
"Myslím, že měli, není důvod, aby nevystřelili hned. Jedině, že by nebyla mrtvá," dodává Kordeta.
"Je mrtvá. Sám jsem jí bodl," zabručí naštvaně Cato.
"Tak jak to, že nestřílejí?"

Z ničeho nic se strhává hádka o tom, jestli je děvče mrtvé, a nebo ne. Popřípadě jestli by se někdo neměl přesvědčit a popřípadě jí dorazit. Já dokážu myslet jen na to, že pokud výstřel nezazněl, teď tam děvče leží na zemi v neuvěřitelných bolestech a pouze čeká na sladký polibek smrti. To prostě nemůžu dopustit a tak se k překvapení ostatních ozývám já: "Ztrácíme čas! Půjdu jí dorazit a můžeme pokračovat!"

10. kapitola

29. ledna 2015 v 11:03 | Ronnie

Sklápím oči k zemi a koutkem oka zahlédnu, že všechny kamery jsou zaměřené na můj obličej. Vyrazil jsem těmi pár slovy většině lidí dech. Lidé v hledišti mají pootevřená ústa a vytřeštěné oči.
Kamery se najednou otáčí a zabírají výraz v obličeji Katniss. Má také pootevřená ústa a v očích se jí zračí spousta různých emocí. Vidím v nich překvapení, ale zároveň i zlost. Nedokážu identifikovat, který pocit v ní převládá.
"Tak to je opravdu smůla," poznamenává Caesar a zní, že to myslí opravdu upřímně. Dav souhlasně mumlá a pár lidí dokonce zoufale vykřikuje. Jsou na mojí straně a já jsem za to neskonale vděčný. V hrudi se mi něco hne, něco co bych nazval láskou ke Kapitolanům. Možná jsou zvláštní a baví se při pohledu na Hladové hry, ale zároveň mají také city a emoce.
"Není to dobré," přitakávám v odpovědi.
"Inu, nikdo z nás se ti asi nemůže divit. Je opravdu těžké si tu mladou dámu nezamilovat. Ona o tom nevěděla?" ptá se zvědavě a lidé ani nedutají.
Vrtím hlavou v odpovědi, "až doteď ne." Na okamžik zvedám hlavu k obrazovce a vidím na ní, že se mi po tváři opět rozlévá ruměnec.
"Že byste ji chtěli znovu vzít sem k nám a znát její první reakci?" ptá se moderátor a dav začíná skandovat jednoznačný souhlas. Ve mně ovšem hrkne, protože si nejsem jistý, že bych byl připravený na její reakci. Bojím se jí. Bojím se odmítnutí, bojím se nenávisti, bojím se úplně všeho.
"Pravidla jsou ovšem pravidla a čas Katniss Everdeenové vypršel. Takže, hodně štěstí Peeto Mellarku, a myslím, že mluvím za celý Panem, když řeknu, že naše srdce cítí s tvým," uzavírá tento rozhovor Caesar a já jsem nesmírně vděčný, že se Katniss nedostane k tomu, aby řekla svůj názor. Už jen to, že by ji znovu vytáhli na jeviště, by zřejmě znamenalo, že by její hněv na mě vzrostl na neúnosnou míru.
Lidé křičí a burácí. Dost dlouho se nedaří je utišit. Když se přeci jen decibely o něco snižují, špitám slova díků a vracím se do řady k ostatním splátcům. Stoupáme si na hymnu a všichni zvedáme hlavu k obrazovkám kvůli uctivosti. Všem vévodí záběr na mě a Katniss. Jsme odděleni několika metry prázdného prostoru, které značí neskutečnou ironii. Tak blízko a přitom tak daleko. Je to propast, kterou nám nikdy nedovolí překlenout, i kdybychom sebevíc chtěli. Tahle situace z nás vykreslila v očích všech tragické postavy.
Zachytávám Haymitchův spokojený pohled a jsem hrdý na to, že jsem splnil jeho očekávání a zřejmě jsem dosáhl přesně toho, co bylo jeho cílem. Udělat z Katniss žádoucí cíl, který bude chtít každý sponzorovat.
Jakmile končí hymna, všechny nás vyhání z jeviště zpět k výtahům. Vidím Katniss, jak záměrně nastupuje úplně do jiného výtahu, než já. Vcházím tedy do kabinky a během okamžiku se ocitám ve dvanáctém patře, kde vystupuji ven.
Najednou mě ovšem velice nečekaně napadá Katniss, která zrovna vystoupila z vedlejší kabinky. Strká mě rukama do hrudi tak prudce, že padám do vázy s umělými květinami. Váza se tříští na spousty drobných střípků, které se mi okamžitě zavrtávají do dlaní a předloktí. Okamžitě mi ze všech ran začíná prýštit krev a já se válím na zemi uprostřed střepů a vlastní krve.
"Za co to bylo?" otáčím se na ní nechápavě. Tahle reakce mi přijde až příliš přehnaná i na člověka s jejím temperamentem.
"Neměl jsi právo o mě říkat takové věci!" křičí na mě a já vidím v jejím výrazu, že by po mě nejradši vrhla další vázu a rozbila mi ji o hlavu.
V tu chvíli se znovu otevírají dveře od výtahu a vystupuje z nich Cetkie s Haymitchem a oba naši vizážisti.
"Co se děje?" Ptá se Cetkie s náznakem hysterie v hlase. Ten výjev musí vypadat opravdu docela děsivě. "Upadl jsi?"
"Strčila do mě," odpovídám s nádechem vzteku v hlase. Cetkie a Cinna mi pomáhají zpět na nohy.
"Strčila?" otáčí se Haymitch na Katniss. V jeho hlase zaznívá náznak vzteku.
"To byl váš nápad, co? Udělat ze mě před celou zemí pitomce?" oboří se na něj stejným tónem.
"To byl můj nápad," ozývám se a během toho se pokouším vytahovat drobounké střípky ze svých dlaní. Pálí to jako čert a občas se nějaký dokonce rozlomí, když za něj zatáhnu. "Haymitch mi s tím jenom pomohl," nesnesu, aby všechnu vinu svalila na našeho mentora. V posledních dnech mi byl nápomocný více, než bych kdy dokázal uvěřit.
"No jistě, Haymitch je velice ochotný. Vůči tobě!" zuřivost v jejím hlase mě opravdu překvapuje. Netušil jsem, že se dokáže až takhle rozvášnit, obzvlášť kvůli takové prkotině. Vážně nedokáže zvládat svoje emoce.
"Ty jsi nána," odfrkává Haymitch znechuceně. V jeho hlase zároveň slyším i náznak zklamání. Zřejmě o ní měl o něco větší mínění a považoval ji za inteligentnější, než se právě v tuhle chvíli zdá. "Opravdu si myslíš, že ti ublížil? Právě ti na stříbrném podnose naservíroval něco, čeho bys sama nikdo nedokázala dosáhnout."
"Kvůli němu vypadám jako slaboch!" stále křičí jako smyslů zbavená.
"Kvůli němu vypadáš jako žádoucí dívka! A nalijme si čistého vína, v tomhle ohledu potřebuješ veškerou pomoc, jakou ti kdo poskytne. Dokud neřekl, že tě miluje, byla jsi romantická asi jako hrouda hlíny. Teď tě chtějí všichni. Mluví jen o vás. O milencích z Dvanáctého kraje pronásledovaných osudem!"
"Ale my nejsme milenci pronásledovaní osudem!"
Haymitch ztrácí kontrolu sám nad sebou, chytá Katniss za ramena a naráží ji na stěnu. Samozřejmě ne tak, aby jí ublížil, ale chce, aby se konečně probrala ze svého emočního opojení a zamyslela se nad sebou. "No a co? Celé je to velká show. Jde o to, jak tě lidé vnímají. Po tvém rozhovoru bych o tobě dokázal říct nanejvýš to, že jsi byla docela milá, ačkoliv už to se samo o sobě rovnalo menšímu zázraku. Teď jsi jim všem zlomila srdce. Jemináčku, jak ti toužebně padají k nohám všichni chlapci doma! Kdo myslíš, že získá víc sponzorů?"
Katniss ho od sebe pouze odstrkává a nic dalšího neříká. Zřejmě se konečně zamyslela nad jeho slovy a zvažuje, jestli má uznat chybu nebo ne.
"Má pravdu, Katniss," přistupuje k ní Cinna a dává jí paži kolem ramen. On je jeden z mála lidí, na které Katniss dá, takže se velice brzy uklidňuje a už normálním tónem dodává: "Měli jste mi to říct, abych nepůsobila tak hloupě."
"Ne, tvoje reakce byla dokonalá. Kdybys to věděla, nevypadala bys upřímně," staví se na moji stranu i Portia a díky tomu Katniss konečně kapituluje.
"Dělá si jenom starosti o svého chlapce," poznamenávám kousavě, když se mi podaří vyndat si jeden z větších střepů, který jsem měl zabodnutý hluboko v předloktí.
"Já nemám žádného chlapce," vyštěkne, ale její tváře se začínají barvit studem do ruda.
"To je fuk," krčím rameny. Už s ní nechci dál bojovat, její reakce mi dokázala, že jí na Hurikánovi záleží a že pro ni nejsem důležitější, než plesové boty, co má na sobě. "Vsadím se, že je dost chytrý, aby poznal habaďůru. Ty jsi navíc neřekla, že mě miluješ, takže co na tom záleží?"
Dlouhou dobu mlčí a jenom těká pohledem z jednoho na druhého. Já se jí do očí nedívám, soustředím se na vyndávání drobných střípků ze svých rukou. Krom toho se mi proti mé vůli do očí tlačí slzy, ačkoliv kdyby si jich někdo všiml, zřejmě je budou dávat za vinu bolesti z pořezaných rukou.
"Mysleli jste, že bych do něj mohla být zamilovaná, když mi vyznal lásku?" ptá se nakonec už klidným hlasem.
"Já ano. To jak jsi sklopila pohled, ten ruměnec," říká Portia a ostatní se k ní přidávají. Tuhle debatu nevnímám, láme mi totiž srdce. Není nic těžšího poslouchat, jak jí ostatní přesvědčují, že dokázala svoje city zahrát bravurně.
"Promiň, že jsem do tebe strčila," otáčí se nakonec na mě a já chtě nechtě musím zvednout hlavu a podívat se jí do očí. "To nic," krčím rameny. "Ačkoliv je to, striktně vzato, proti pravidlům."
"Jsou tvoje ruce v pořádku?" ptá se ustaraně.
"Nic vážného se jim nestalo," odpovídám mdle a všichni vyrážíme do jídelny, kde se máme najíst. Během pár minut je ovšem jasné, že s nimi u večeře sedět nemůžu. Z rukou mi stále stéká krev a začíná kapat dokonce i na podlahu. Zřejmě začínám v obličeji i blednout, protože mě Portia bere pod ramenem a odvádí mě na ošetřovnu.
Je to sterilní místnost v přízemí, kterou vede nepříjemně vypadající paní. Má příšerně dlouhé řasy, až se divím, že s nimi dokáže udržet otevřené oči. Její nehty mají snad třicet centimetrů a vlasy má nagelované do jedné ostré špice. Nicméně to vypadá, že ví, co dělá. Bere totiž do ruky pinzetu a postupně mi vytahuje veškeré zbytky střepů, které jsem si nezvládl vytahat já sám.
Oceňuji, že se ani jednou nezeptá, co se mi stalo. Nechtělo by se mi totiž vymýšlet nějaké další lži. Nakonec mi ruce omývá, aby na nich nezůstala ani kapka krve a maže je páchnoucí mastičkou.
"Neboj, do zítra by měly být v pořádku, neohrozí tě to v aréně," pro jistotu mi je omotává obvazy a posílá mě zpět do mého patra.
"Děkuji," kývnu hlavou a vyrážíme z Portiou zpět do výtahu.
"Bylo to úžasné. To, co jsi pro ni udělal," dívá se na mě moje vizážistka s obdivem v očích. Jen letmo přikyvuji, ale nemám odvahu promluvit. Bojím se, že by se mi zlomil hlas. "Byla bych ráda, kdyby ses nám vrátil zpět, ale vím, že to si ty nepřeješ."
"Rozlučte se za mě s Livií, ano? Je to moc hodná holka," dostávám ze sebe.
"Má tě moc ráda," přikyvuje Portia.
"Já vím," přikyvuji, "je to lepší, když se s ní nebudu loučit osobně," pousměji se a výtah sebou najednou cukne a zastavuje. Dorazili jsme do dvanáctého patra a připojujeme se k již započaté večeři.
Po jídle se přesuneme do vedlejší místnosti a sledujeme záznam dnešních interview. Sleduji sice obrazovku, ale co se na ní děje vůbec nevnímám. Do srdce se mi totiž začíná přikrádat strach. Zítra už je ten den, kdy nás vypustí do arény. Nejsem si jistý, jestli psychicky zvládnu ten tlak. Musím být ale silný, už kvůli Katniss.
Po skončení programu nastává ticho, protože je čas se rozloučit. Haymitch a Cetkie s námi nemohou jet na místo arény. Musí zůstat tady a snažit se nám získat sponzory.
Cetkie nás bere oba za ruce a v jejích očích vidím slzy, které se tentokrát ani nesnaží zakrývat. "Hodně štěstí. Vám oběma. Nikdy na vás nezapomenu, zlatíčka moje. Byli jste ti nejlepší splátci, jaké jsem kdy mohla uvádět." Oba nás objímá, ale aby nezapomněla zazdít dojemný okamžik, dodává: "Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mě konečně povýšili do nějakého pořádného kraje!" Líbá nás na tváře a spěšně odbíhá pryč.
Haymitch si na rozdíl od toho zakládá ruce na prsou a sleduje nás rentgenovým pohledem.
"Nějaká poslední rada?" ptám se ho, aby řeč nestála.
"Jakmile zazní gong, práskněte do bot. Ani jeden z vás nemá žaludek na masakr u Rohu hojnosti. Zmizte co nejdál od ostatních a najděte zdroj vody. Jasné?"
"A potom?" ptá se Katniss.
"Zůstaňte naživu," odpovídá jí a mě vylétávají koutky do úsměvu. To byla první rada, kterou nám tehdy ve vlaku dal a s ní se s námi i loučí.
Oba se chystáme do svého pokoje, ale já se ještě zastavuji na kus řeči s Portiou. "Dej jí tohle," tisknu ji do ruky mušli, kterou jsem si vyžádal u jednoho z avoxů o něco dříve. "Bude se jí to líbit," usměji se a už nic dalšího nemusím říkat. Portia moc dobře ví, že tenhle dárek patří Livii.
Následně se otáčím na Haymitche, "děkuji za všechno. Lepšího mentora jsem nemohl chtít."
Ironicky se uchechtne, "ale mohl, jenom jsi žádného jiného nepoznal. Dávej si na profíky pozor, buď pořád na pozoru a nikdy se k nim neotáčej zády."
"Nebudu," přikyvuji a odcházím do svého pokoje. Dávám si sprchu a oblečený do pyžama si lehám do postele. Netrvá ani hodinu, aby mi došlo, že dnes se spánku nedočkám.
Myslí se mi neustále honí příšerné scénáře, které by mě zítra mohly čekat. Když se mi daří na okamžik lehce usnout, vidím Katniss, které se do hrudníku zabodává obrovský nůž, který po ní hodila Kordeta.
S trhnutím se probouzím a už odmítám zavřít znovu oči. Vylézám z postele a mířím rovnou na střechu. Sedám si na zídku vedle zábradlí a dívám se dolů na ulice, hemžící se lidmi.
Všichni oslavují dnešní večer a těší se na zítřejší zábavu. Zakazuji si nad tím přemýšlet a místo toho zakláním hlavu a dívám se na hvězdy. Hučení větru a světlo z měsíce mě uklidňují a už se mi v mysli nevynořují žádné další krvavé obrazy.
V hlavě se mi ovšem honí úplně jiná myšlenka. Nemám strach z ostatních splátců a děsivých způsobů smrti, které mě mohou potkat. Bojím se, že se v aréně stane něco, co zničí moje já. Že touha přežít a strach z bolesti mě dostane do kouta a udělá ze mě spíš zvíře, než člověka. Chci zemřít důstojně. Jako člověk, který se ze mě stal. Člověk, kterého ze mě vychovali rodiče. Nechci, aby ze mě Kapitol udělal dalšího pěšáka, který bude zabíjet ostatní bez rozmyslu. Který na ně bude číhat v křoví a zezadu jim podřízne hrdlo. Jestli mám zabít, tak pouze v sebeobraně. Z myšlenek mě najednou vytrhuje známý hlas.
"Měl by ses trochu vyspat."
Trochu sebou škubnu, ale neotočím se na ni. Poznávám ji podle hlasu. "Nechtěl jsem přijít o mejdan. Koneckonců je na naši počest."
Staví se vedle mě a naklání se přes zábradlí. Sleduje ulice plné tancujících lidí. "Oni mají masky?" ptá se znechuceně.
"Kdoví," krčím nezáživně rameny. "Tady nosí ty nejšílenější kostýmy i normálně. Taky nemůžeš spát?"
"Nedokážu si vyčistit hlavu," říká a usedá na zídku vedle mě.
"Myslíš na svou rodinu?" ptám se a sám se zamýšlím nad tím samým. Co asi zrovna teď dělají? Truchlí po mě vůbec někdo z nich? Zdá se mi to nepravděpodobné.
"Ne," připouští provinile. "Pořád si představuji, jaké to bude zítra. Což samozřejmě nemá cenu." Všímám si, že sleduje moji tvář a poté přejíždí očima k mým zafačovaným rukám. "Je mi opravdu moc líto těch rukou." Dodává a já vím, že to myslí naprosto upřímně.
"Na tom nezáleží, Katniss. Nikdy jsem v těchhle hrách neměl opravdovou šanci." Svěřuji se jí se svými nejniternějšími obavami. Rozhodl jsem se dobrovolně položit život za ten její, ale možná to bylo částečně způsobeno i tím, že jsem nikdy nevěřil v možnost, že bych kdy mohl vyhrát.
"Takhle bys k tomu neměl přistupovat," kárá mě.
"Proč ne? Je to pravda. To nejlepší, v co mohu doufat je, že si neudělám ostudu a…" váhám. Netuším, jestli se jí mám svěřit se svým předsevzetím, že chci zemřít jako pekař Peeta a nikdo jiný.
"A dál?" Pobízí mě.
Nadechuji se, "nevím, jak bych to měl přesně vyjádřit. Jenom… chci zemřít jako já. Dává to smysl?" Katnis vrtí hlavou a já se snažím vybrat lépe zvolená slova. "Nechci, aby mě tam změnili. Aby mě proměnili v netvora."
"Chceš říct, že nikoho nezabiješ?" kouše si spodní ret a já mám v tu chvíli hroznou chuť ji políbit. Poprvé a naposledy. Splnit si před smrtí jeden ze svých tajných snů, nakonec se ovšem ovládnu a odpovídám na její otázku. "Ne, až přijde čas, určitě budu zabíjet jako všichni ostatní. Nemohu se vzdát bez boje. Jen si pořád přeju, aby se mi podařilo vymyslet způsob, jak… jak ukázat Kapitolu, že mu nepatřím. Že jsem víc, než figurka v jejich hrách."
"Jenže nejsi," namítá. "Nikdo z nás není víc. Tak celé hry nefungují."
Tiše vzdychám. Je mi líto, že nechápe moje pohnutky. Nekouká se na hry tak, jako já. Ona vidí pouze hru, kterou se musí pokusit vyhrát. Nevidí ty jemné detaily, které mohou rozhodovat o tom, jestli bude jenom a pouze hráč jako každý jiný, nebo jestli bude stále Katniss.
"Dobře, ale i tak jsme to pořád ty a já. Ty to nevidíš?" Zoufale se jí snažím přesvědčit o tom, co vidím já.
"Možná. Jenže… bez urážky, komu na tom záleží, Peeto?"
"Mně. Chci říct - na čem jiném mi může v tuhle chvíli záležet?" ptám se jí s jistotou v hlase. Tak moc toužím po tom, aby tohle všechno pochopila, aby všechno nedělila jen na černou a bílou, ale aby dokázala vnímat všechny odstíny. Dívám se přímo do jejích očí a čekám na odpověď.
Ustupuje ode mě a její jediná odpověď zní: "Třeba na tom, co říkal Haymitch. Že se máme snažit zůstat naživu."
Vzdávám veškeré snahy přesvědčit ji o čemkoliv. Na tváři se mi objeví posměšný úsměv. "Jistě. Díky za tip, drahoušku." Záměrně používám Haymitchovo oslovení, které ona tak moc nesnáší. Nemůžu si pomoct, zlobí mě, že máme tak moc jiný pohled na svět.
"Podívej, jestli chceš strávit poslední hodiny života plánováním nějaké ušlechtilé smrti v aréně. Je to tvoje volba. Já chci svoje poslední hodiny strávit ve Dvanáctém kraji."
"Nepřekvapilo by mě, kdybys to dokázala. Pozdravuj ode mě matku, až se vrátíš, ano?"
"Spolehni se," odpovídá a naštvaně odkráčí pryč ze střechy. Já si jen opírám hlavu o zábradlí a zahledím se zpět na ulice, kde se pomalu začíná vytrácet život. Její arogance mě štve a chvíli dokonce uvažuji o tom, že můj nápad na její záchranu, byl pěkně hloupý a možná bych měl vážně hrát sám za sebe. Okamžitě si to ovšem uvědomuji a stydím se sám za sebe. Přesně tím bych zapadl do davu splátců. Tím, že bych se staral jen o sebe. Ne, já se musím starat o ty, které mám rád. Láska z nás dělá to, čím jsme a já si jí chci v sobě uchovat až do konce.
Ani nevím, jak jsem se v noci dostal zpět do postele, ale ráno se probouzím v peřinách, když se mnou opatrně třese Portia. Musíme vyrazit do arény. Rychle se sprchuji a oblékám. Následné přecházíme na střechu, ze které nás vyzvedává vznášedlo. Ještě omámenému proudem, který mě znehybněl, mi do předloktí umísťují vysílačku, která bude sledovat každý můj pohyb v aréně.
Jakmile ze mě opadá strnulost, donáší mi snídani a já spořádám trochu vajíček a pečiva. Víc toho do sebe nejsem kvůli nervozitě schopen nasoukat. Asi po půl hodině černají okénka vznášedla, což znamená, že jsme velice blízko aréně.
Po příletu na místo nás stejný žebřík, který nás dostal do vznášedla, spouští dolů do katakomb, nacházejících se pod arénou. Říkají jim Startovací kóje, ale daleko víc připomínají Dobytčí ohrady. Všechno je tu nové a čisté. Pro každý ročník Hladových her se staví unikátní aréna, která následně slouží jako turistická atrakce pro bohaté Kapitolany.
Portia mi pomáhá obléknout oblečení, které bude stejné pro všechny splátce. Oblékám si spodní prádlo, žlutohnědé kalhoty, světle zelenou košili, objemný hnědý opasek a tenkou červenou bundu, která je poměrně dlouhá.
"Sedí ti všechno dobře? Nepotřebuješ nic upravit?"
Vrtím nevýrazně hlavou a rozhlížím se po okolních zdech. Nemám sílu mluvit, zřejmě bych se pozvracel. Proto jen mlčky čekáme vedle sebe, dokud hlas z reproduktorů neoznámí, že je nejvyšší čas.
Mlčky objímám Portii a vstupuji na kruhovou kovovou destičku. Okamžitě se kolem mě uzavírá skleněný válec, který začíná stoupat. Napočítám na dvaceti, než se znovu objeví světlo, které mě oslňuje. Ve vzduchu cítím vůni borovic, která mi připomíná Katniss. Vlasy mi cuchá silný vítr. Najednou se odnikud ozývá dunivý hlas hlasatele Claudia Templesmithe.

"Dámy a pánové, nechť sedmdesáté čtvrté Hladové hry započnou!"


9. kapitola

25. ledna 2015 v 13:52 | Ronnie

Noc byla dlouhá a bezesná. Často jsem se budil z nočních můr, které mě trápily. Většinou v nich vystupoval některý z profíků a spousta ostrých zbraní, které se nořily do mého těla.
Kolem sedmé hodiny už nemůžu vydržet v posteli a vylézám ven. Přicházím do salónku, kde je úplně prázdno. V jednom rohu ovšem zahlédnu jednoho z avoxů, který nás obsluhuje. Jakmile mě zahlédne, okamžitě odejde a během chvilky se vrací s talířem plným pochutin. Děkuji mu a pouštím se do vajíček a pečiva. Spíše se v jídle ovšem jenom vrtám.
Brzy přichází Haymitch a hned za ním malými krůčky cupitá Cetkie. Zvedám se od stolu, protože mě k tomu nutí dobré vychování a navíc už jsem stejně dojedl.
"Dobré ránko, Peeto," zacvrliká Cetkie a já se na ní musím i proti své vůli usmát. S Haymitchem si pouze vyměníme souhlasné pohledy.
"Takže, dneska bude všechno trochu jinak," mávne Haymitch rukou a já i Cetkie k němu dorážíme. "Nebude žádný společný trénink," otáčí hlavu na Cetkie, "budeme je cvičit zvlášť." Trinketová nechápavě pootvírá pusu.
"Já jsem o to požádal," ozývám se na vysvětlenou. Víc už ovšem říct nestíhám, protože do místnosti vchází Katniss a hovor okamžitě utichá. Podezíravě si nás měří pohledem, ale nakonec usedá ke stolu. Přináší nám další porci jídla - dušené jehněčí se sušenými švestkami. Jídlo je to moc dobré, ale na můj vkus až moc těžké na snídani. Jenom Katniss se cpe jako nezavřené. U stolu ovšem panuje velice podivná nálada, nikdo nemluví.
"Tak co se děje?" Nevydrží Katniss všeobecné mlčení u stolu. "Dneska nás budete připravovat na rozhovory, že ano?"
"Správně," přikyvuje Haymitch.
"Nemusíte čekat, až dojím. Mohu poslouchat a jíst najednou."
"Došlo k menší změně dosavadního postupu," říká Haymitch a mě už se teď začínají barvit tváře do nachova, tak raději držím hlavu sklopenou do jídla.
"Jaké?"
"Peeta mě požádal, abych vás trénoval odděleně," krčí ledabyle rameny, jako by vůbec o nic nešlo.
Vidím v očích Katniss něco, co by se dalo považovat za ukřivděný pohled. Bolí jí to, jsem si toho moc dobře vědom. Stále radši dělám, že mě zajímá moje porce jídla a nechávám Haymitche, aby tuto nepříjemnou záležitost vyřešil. Předává jí informace o dnešním plánu - o čtyřech hodinách strávených s Cetkií a pak s ním. Jakmile Katniss odchází na svojí lekci, otáčí se Haymitch na mě.
"K tomu, abys zapůsobil na rozhovoru, mě nepotřebuješ," kouká se na hodinky. "Máš přesně tři hodiny, ani o minutu víc. Profíci budou ještě dneska ve výcvikovém centru. Zřejmě ne všichni, ale někteří si nenechají ujít poslední příležitost procvičit si pár chvatů. Najdi je a přesvědč je. Je to buď a nebo. Poslední hodinu strávíš se mnou, čekají nás poslední plány."
Jen vděčně přikyvuji a bez dalšího otálení vyrážím k výtahu. Cítím se velice zvláštně, když nastupuji bez Katniss. Doteď jsme se na sebe mohli alespoň v tomto případě spolehnout. Teď stojím v tělocvičně tréninkového centra úplně sám. V dálce zahlédnu pár osob, Haymitch měl pravdu, někdo tu vážně je.
Když se blížím k těm zbytkům trénujících lidí, vidím, že ve skupince stojí Cato, Kordeta a Třpytka. Chybí pouze Kras a to mě až tolik netrápí. Nikdy mi nepřišel jako jeden z těch, kdo mají hlavní slovo.
Zhluboka se nadechuji a vydechuji, dodávám si zbytky odvahy a dorážím přímo k nim. Musím si odkašlat, aby mě vůbec ve všem to veselí zaregistrovali.
"Ááále," protáhne Kordeta úlisně. "Koho to k nám čerti nesou? Osmičku," zasměje se.
Dovtípím se, že naráží na moje bodové hodnocení. "Byli byste radši za Jedenáctku?"
Cato si posměšně odfrkává, "nestojíme ani o jednoho z vás. Jakmile zazní gong, uslyšíš ránu z děla. Ta bude pro Dívku v plamenech," posměšně se uchechtne.
"Myslíš? A co když bude pryč dřív, než doběhneš k Rohu hojnosti? Kde jí pak budeš hledat?"
Cato zakládá ruce na hrudi a podezíravě si mě měří. Je snad dvakrát větší, než já a abych řekl pravdu, dost mě děsí. Nic takového ale nedávám znát, podepsal bych si tím ortel smrti. "Tím chceš říct co, blonďáku? Nabízíš snad něco?"
"Možná… vím, jaké má instrukce a vím, jak přemýšlí, ale vás to zřejmě nezajímá," na oko vzdychnu. "Poznám, když nemá cenu smlouvat. Uvidíme se večer na jevišti."
Otáčím se a bez dalšího slova odcházím pomalým krokem pryč. Slyším, jak se skupinka sevřela a všichni zběsile šeptají. Občas slyším střípky rozhovoru, něco jako: nic za to nedáme, je neškodný nebo vždycky ho můžeme zabít. Při poslední větě ve mně trochu hrne, ale s ničím jiným jsem ani nemohl počítat. Bohužel jde opravdu o velký risk, ale na to mě upozorňoval i Haymitch.
"Hej, horníku," křikne za mnou Cato, "najdi si nás u Rohu."
Na rtech se mi objevuje nepatrný úsměv, nicméně nedávám ani trochu najevo, že jsem jejich poznámku slyšel. Odcházím z tělocvičny a vstupuji zpět do výtahu.
"To už jsi zpátky?" ptá se překvapeně Haymitch, když vystupuji z výtahu.
"Není těžký jim vnutit nějakou myšlenku. Ovládají víc zbraně, než mozek," krčím rameny a sedám si na gauč naproti mentorovi a vyprávím mu o rozhovoru v tělocvičně.
Haymitch spokojeně přikyvuje, "super nápad, žádné podlézání, jen fakta. Geniální."
"Díky, pustíme se do příprav na večer?" rád bych něco probral, ačkoliv se živého přenosu ve skutečnosti vůbec nebojím. Za těch pár dní tady jsem vůči nervozitě hodně otupěl. Párkrát si zkoušíme rozhovor, který mě bude za pár hodin čekat. Nedělá mi problémy nezávazně komunikovat a bez váhání odpovídám na veškeré Haymitchovi otázky. Vlastně se překvapivě dobře bavíme, nečekal bych, že něco takového zažiji právě s ním.
Brzy ovšem do místnosti vstupuje Katniss, která se tváří opravdu rozladěně. Na sobě má šaty, které jí moc sluší, nicméně si je rukama vytáhla až někam do půlky stehen. Předpokládám, že to měla být nějaká vnitřní vzpoura vůči Cetkii.
"Tak já jdu na další lekci," zvedám se z křesla a přenechávám svoje místo Katniss.
Dorážím do místnosti za Cetkií, která se ihned aktivně ujímá svého úkolu. Ukazuje mi, jak přesně bych měl mít ke košili přivázanou kravatu, mám dojem, že zmiňovala dokonce něco o úhlech, ale to jsem samozřejmě okamžitě zapomněl.
"Hlavně si neprohrabuj ty vlasy, jak je tvým dobrým zvykem," zpraží mě pohledem a já okamžitě stahuji ruku zpět do klína, protože přesně to jsem měl právě v úmyslu.
"A usmívej se, na všechny kolem. Možná by neuškodilo zmínit pár hezkých slov o Katniss, její chování totiž není moc ukázkové," vzdychá nešťastně. "Ale to je samozřejmě jenom na tobě, vím, že teď už jste v tom každý zvlášť." Vidím, jak se jí v očích začínají formovat malé kapičky slz. "Chtěla bych, abyste mohli vyhrát oba. Jste výjimeční."
Zvedám se a nečekaně Cetkii objímám. Je možná zvláštní a má úplně jiné způsoby, ale přirostla mi k srdci. Vím, že to s námi myslí dobře, ačkoliv se musí držet svojí role. "Jeden z nás se vrátí, určitě!" Odtahuji se od ní na délku paží a zachytávám její vděčný úsměv. Dovolila si převalit pouze dvě slzičky a brzy se vrací ke svému obvyklému výrazu.
"Vždyť já vím, nic jiného bych ani nečekala." Vzdychne a podívá se na hodinky, "tak, náš čas vypršel. Měli bychom se jít najíst, určitě musíš mít obrovský hlad."
Přikyvuji a oba odcházíme do jídelny, kde už na nás čeká Haymitch. Nabírám si na talíř jídlo a dovoluji si otázku, která mě trochu tíží, "kde je Katniss?"
"U sebe v pokoji, neunesla moji kritiku," krčí rameny Haymitch jakoby nic a cpe do sebe obrovské porce hovězího masa.
Jen chápavě přikyvuji. Vím, že Katniss je hodně vztahovačná a Haymitch navíc není zrovna symbolem lásky a dobroty. Možná je to tak lepší, alespoň nás při večeři nedoprovází nepříjemné ticho. Místo toho si my tři poměrně příjemně nezávazně poklábosíme.
Hned ráno mě vítá můj přípravný tým. Čeká mě série koupelí a zábalů, které si nečekaně vcelku užívám. Samozřejmě se nevyhnu ani nějakému líčení, které je v Kapitolu běžné jak u žen, tak u mužů. Oddechnu si, když zjistím, že pudrem pouze zakryly nedostatky na mojí tváři. Nejvíc trpím při úpravě vlasů, protože se Portia rozhodla, že mi je úlíznou dozadu, abych vypadal jako pravý gentleman. Já si tak připadám jako blbeček, ale samozřejmě si nedovolím říct ani slovo.
Poslední na řadě je můj oblek. Moc se mi líbí, je úchvatný. Má klasickou černou barvu, nicméně na rukávech a nohavicích má decentní náznaky plamenů, které jsou nyní naším poznávacím znakem.
"Moc ti to sluší," poznamenává Livia, když mi zapíná poslední knoflík u saka. Nedívá se mi přitom do očí, ale to jí bohužel neochrání před mým poznáním, že pro mě má slabost. Nedávám ovšem nic najevo, nerad bych jí uvedl do rozpaků. Krom toho za pár dní ze mě bude tlející mrtvola, takže je jen dobře, když se ke mně nebude poutat víc, než je zdrávo. Je to nádherná slečna a kdejaký kluk by za ní byl vděčný. Je úplným opakem Katniss - něžná křehká blondýnka, která působí dojmem, jako by potřebovala ochrannou ruku. Nicméně v mém srdci už je plno a to se nezmění až do mojí smrti.
"Vrátíš se zpátky, uvidíš," usmívá se na mě a na okamžik naše pohledy spojí, aby se hned odvrátila pryč a šla uklidit zbytky líčení na stole.
Vděčně se pousměji, ale jinak už na její poznámku nereaguji, protože ke mně přichází Portia a oznamuje mi, že je nejvyšší čas vyrazit.
Přicházíme k výtahu, kde na nás již čeká Haymitch a Cetkie. Ta samozřejmě až přehnaně vzdychá nad tím, jak úžasně vypadám. Té samé reakce se dočká i Katniss, která přichází chvíli po mně. Je nádherná, Cinna odvedl úžasnou práci. Vypadá, jako by celé její šaty byly v plamenech a to ještě umocňuje její líčení. Vypadá oslnivě, jsem si jistý, že tohle jí získá i poslední zbytek sponzorů, kteří zatím váhají.
Vycházíme z výtahu v jednom z nižších pater, kde už čekají ostatní splátci, čekající na interview. Všem to moc sluší, vizážisti si s nimi opravdu vyhráli. Nás ovšem Haymitch ještě na okamžik odchytává a klade nám na srdce poslední rady: "Nezapomeňte, že jste pořád šťastný párek. Tak se podle toho chovejte."
Jen letmo přikyvuji a zachytávám pobouřený pohled, zračící se v očích Katniss. Ulevuje se mi, když proti tomu nic nenamítá a pouze se staví do fronty, která se tvoří u vstupu na jeviště.
Na jeviště brzy přichází moderátor Ceasar Flickerman, který doprovází každý ročník Hladových her. Je téměř jedním ze symbolů. Musím ovšem ocenit, že jako moderátor je jedinečný. Málokterý dokáže tak moc ovlivnit davy a zároveň i pomáhat ostatním soutěžícím proti nervozitě.
Postupně sledujeme jednotlivá okénka ostatních soutěžících. Každý má na svou prezentaci pouze tři minuty a téměř každému se je daří obrátit ve svůj prospěch. Čekání je pro nás dlouhé, protože jsme až ze Dvanáctého kraje a přijdeme na řadu poslední. Začíná mě mírně zaplavovat nervozita, když sleduju ostatní, jak na pódiu září.
Po dlouhém čekání se z jeviště konečně ozývá jméno: "Katniss Everdeenová," a ona odchází mimo můj pohled. Další promítání už musím sledovat na obrazovce, kterou mám těsně nad hlavou. Vidím, jak moc je nervózní a netuší, co má říkat. Občas i přeslechne Ceasarovy otázky, nicméně publiku to nevadí. Moderátorovi se jí daří parádně vést a vyslouží si z davu pár upřímných salv smíchu.
Vyzývají ji, aby se před kamerami zatočila, a ona bez váhání uposlechne. Jakmile se roztočí, její šaty začnou vypadat, jako by jí zachvátil oheň, je to opravdu působivé a i ve mně se rozlévá spokojený pocit, když jí vidím takhle okouzlující.
Poté se baví o jejím hodnocení, ke kterému nemůže nic říct a následně o její sestře Prim. Na konci interview diváci nadšeně tleskají a výskají, což trvá věčnost. Jsem za to rád, protože to znamená, že si je získala.
Brzy přichází řada na mě a já vcházím na jeviště. Při cestě ke svému křeslu mávám na lidi v publiku a zářivě se usmívám. Odměňují mě za to obrovským potleskem.
Přicházím k Caesarovi a třesu si s ním rukou. Následně usedám do křesla a ležérně si přehazuji pravý kotník přes levé koleno, jako bych seděl doma v obýváku a ne na jeviště. Zachytávám Cetkiin pohoršený pohled, ale pouze se na ni zakřením a obracím svoji pozornost zpět na moderátora.
"Takže, Peeto, jsi spokojený s dosavadním průběhem letošních Hladových her?"
"Díky za optání, Caesare, ve směs jsem, ale je tu jedna věc, která mě trochu zklamala."
"A copak to je?" ptá se zvědavě moderátor.
"Barva vašich vlasů, hodně mě zklamala. Vážně tmavě modrá? Kde je váš smysl pro okázalost?"
Diváci na tribunách se rozesmějí a Caesar se naoko rdí studem, "myslel jsem, že k někomu mého věku už se hodí usedlejší barvy. Právě si mě vyvedl z omylu. Příští rok zkusím růžovou."
Z hlediště se ozývá další smích a pokřikování. Caesar je ovšem nenechává moc dlouho čekat a ptá se na můj život ve Dvanáctém kraji.
"No, jsem syn pekaře. To, co mám na obličeji, není pudr, ale mouka, pro autentičnost," křením se na Caesara. "Nicméně jako pekař mám samozřejmě přehled o chlebech po celém Panemu. Překvapuje mě, jak jsou splátci podobný chlebům z jejich kraje."
"Jak to myslíš?"
"Viděl jste toho chlapce ze Čtyřky? Chudák byl celý zelený a zpocený? Stejně jako jejich chleba. Nebo třeba Desítka, jací jsou bledí a jemní. A co teprve Routa z Jedenáctky, mají chléb ve znaku Měsíce, nepřišlo vám snad, že úplně zářila?" otáčím se na publikum a to mě nadšeně podporuje v mých chlebových teoriích.
"No a my ze dvanáctky? Jsme stejně placatí a mdlý jako náš chleba. A občas i trochu ohořelí, jako třeba Katniss," dav se znovu rozesměje. Milují, když si někdo dokáže dělat srandu sám ze sebe.
"Asi na tom vážně něco bude," přikyvuje Caesar. "Zítra skočím do pekárny a koupím si chleba ze všech krajů. Pak je porovnám s letošními splátci. A vůbec, Peeto, máš nějakou historku, která se ti přihodila tady v Kapitolu?"
"No to víte, že mám. Doufám, že si dobře uvědomujete, jak zrádné jsou vaše sprchy. Doma máme pouze kádě s vodou, takže tohle je pro nás úplně nové. Jednou jsem se takhle sprchoval a užíval si všech těch různých programů, které se dají nastavit. Přehlédl jsem ovšem, že tam je i tlačítko pro osušení, takže jsem spokojeně lezl ven a samozřejmě mi to podklouzlo. Když jsem se snažil chytit něčeho, co bylo poblíž, zavadil jsem o tlačítko, které na mě spustilo obrovský opar růžového parfému. Povězte, ještě pořád voním po růžích?" Nakláním se k Caesarovi, aby si mohl čuchnout k mému krku, a dav křičí smíchy.
Moderátor samozřejmě nekazí zábavu, naklání se ke mně a čichá mi ke krku. "Máš pravdu, pořád cítím růže. Jak voním já?" Naklání se naopak on ke mně a já přivoním k jeho krku. Cítím zajímavou směs koření a citrusů. Sedám si zpět rovně, "rozhodně lépe, než já." Kapitolané jsou s naším představením náramně spokojeni a dávají to opravdu hlasitě najevo.
"Teď trochu z vážnějšího soudku, máš tam doma nějaké děvče, které na tebe čeká?"
Na chvíli se zarážím a hruď mi začne svírat tíživý pocit. Možná se to takhle mělo stát, možná je přesně tohle moje chvíle. Nicméně nemám odvahu na to, abych přiznal svoje city, a tak jen nepřesvědčivě vrtím hlavou.
"Pohledný chlapec jako ty? Určitě musí být nějaká dívka, která je ti drahá. No tak, jak se jmenuje?" Vyptává se Caesar dál a já očima v davu vyhledávám Haymitche. Dovoluji si letmý tázavý pohled a on jen přikyvuje na souhlas.
Nešťastně vzdychnu, "jedna tu je. Ani si nevzpomínám, odkdy se mi líbí. Jsem si ale docela jistý, že až do sklizně nevěděla o mé existenci."
Lidé v hledišti soucitně hučí. Každý z nich ví, jaké to je, cítit neopětovanou lásku.
"Chodí s někým jiným?" ptá se Caesar zvědavě.
"Nevím, ale líbí se mnoha klukům."
"Což to udělat takhle? Vyhraješ a vrátíš se domů. Pak tě určitě nebude moct odmítnout, ne?" snaží se mě Caesar povzbudit, nicméně mě to ještě více rozesmutní.
"Výhra… v mém případě nepomůže," odpovídám sklesle.
"Jak to, že ne?" diví se upřímně moderátor.

Váhavě se nadechuji a sbírám poslední zbytky sil, které mám. Cítím, že se mi do tváří vkrádá nach, když mám takovou věc přiznat před celým Panemem. Láme se mi hlas, ale nakonec ze sebe vykoktám odpověď: "Protože… protože… sem přijela se mnou."


8. kapitola

19. ledna 2015 v 21:20 | Ronnie

Do svého pokoje se courám téměř šnečím tempem. Rozhodně nejsem spokojený se svým dnešním výkonem. Nedokáži si představit nic ubožejšího, než házet různě těžké předměty po tělocvičně. Tenhle Haymitchův nápad stál opravdu za prd. Pravděpodobně jsem se měl věnovat spíše maskování, ale to už nezměním.
V pokoji si dávám dlouhou sprchu a užívám si horkých kapek, které dopadají na moje rozbolavělé paže. Nechali mě tam házet opravdu dost dlouho. Moje svaly už začínaly protestovat.
Když konečně vycházím ze sprchy, už se poměrně připozdívá a já se oblékám do pohodlného domácího oblečení. Nakonec se vydávám do jídelny, protože začínám pociťovat hlad.
Překvapuje mě, že v jídelně sedí naprosto všichni - Haymitch, Cetkie, dokonce i Cinna s Portiou.
"Dobrý večer všem," přikyvuji na pozdrav a sedám si na svoje místo u jídelního stolu. "Katniss ještě nedorazila?"
"Jenom kolem proběhla jako hořící pochodeň a práskla za sebou dveřmi," vrtí pohoršeně hlavou Cetkie. Je mi naprosto jasné, jak na ní musí takové chování působit. Nicméně si díky tomu začínám dělat starosti o Katniss. Co se asi tak na jejím soukromém vystoupení mohlo stát tak hrozného, že odmítá vylézt z pokoje?
"Nechtěl bys nám povědět, jak dopadlo tvoje vystoupení?" ptá se Portia, aby změnila téma. Jenom nesouhlasně vrtím hlavou, "počkáme, až tu budeme všichni. Katniss by to určitě taky chtěla slyšet. Kdy bude večeře?" mám hlad jako vlk, to dnešní psychické vypětí mě dost vyčerpalo.
"Už měla dávno začít, dojdu pro ni," vzdychne nešťastně Cetkie a vyráží sehnat Katniss, aby se k nám připojila u stolu. Překvapivě jí to netrvá moc dlouho a za chvíli přichází a sedá si k našemu stolu. Ostatní se mezitím začali bavit o předpovědi počasí, nicméně já očima vyhledávám svoji kolegyni a tázavě povytahuji obočí. Jenom vrtí hlavou, takže se přestávám starat. Až mi to bude chtít říct, řekne to.
Mezitím přinášejí polévku - hustý hovězí vývar s játrovými knedlíčky. V tuhle chvíli opravdu potěší a alespoň trochu utiší můj kručící žaludek.
"Dobře," přerušuje nakonec Haymitch nezávaznou konverzaci, která u stolu probíhala, "konec nezávazného plkání. Jak mizerní jste dnes byli?"
Jelikož se Katniss nemá k tomu, aby začala, myslím, že je řada na mě, abych vypověděl, jak moc špatný jsem byl. "Nemám pocit, že by na tom vůbec záleželo. Když jsem přišel před tvůrce her, nikdo se na mě pomalu ani nepodíval. Myslím, že zpívali nějaké pijácké písničky. Chvíli jsem házel s různými těžkými předměty, dokud mi neřekli, že můžu jít." Vychrlím to ze sebe, abych to už měl za sebou. Když se to řekne nahlas, je to ještě daleko horší, než jsem si to přehrával ve svojí hlavě. Zachycuji soucitný pohled ode všech u stolu, z čehož je mi ještě dvakrát hůř.
"A ty drahoušku?" otáčí se Haymitch na Katniss. Vidím na ní, jak se začíná ježit, protože tohle oslovení nesnáší. Náš mentor to moc dobře ví, proto to zřejmě také dělá. "Vystřelila jsem šíp na tvůrce her," odsekává mu. Kulím na ní oči a kousek masa na vidličce, který jsem se chystal sníst, nakonec odkládám na talíř. Všichni ostatní také přestávají jíst. Cetkie vypadá jako by měla každou chvíli omdlít. "Cože jsi udělala?" v jejím hlase je znát citelný náznak hrůzy.
"Vystřelila jsem na ně šíp. Vlastně ne přímo na ně. Jejich směrem. Jak říkal Peeta, střílela jsem z luku a oni si mě nevšímali, takže jsem prostě… prostě jsem ztratila hlavu a vystřelila jsem jablko z huby tomu pitomému pečenému seleti," vysvětluje všem s nádechem vzdoru v hlase. Uvědomuji si, že to, co udělala, bylo dost nebezpečné. Na druhou stranu se musím pousmát, přesně tohle je Katniss podobné. Má v sobě tolik vášně a horké krve, že bych od ní nic menšího nečekal. Vlastně jsem na ní svým způsobem hrdý, ať se to může zdát jakkoliv bláznivé.
"Co ti říkali?" ptá se Cinna s obavou v hlase.
"Nic. Nebo spíš nevím. Potom jsem odešla."
"Aniž by tě propustili?" lapá Cetkie po dechu a já přemýšlím, jestli tohle vůbec někdy bude schopná rozdýchat. Pravděpodobně se jí o tom budou dnes zdát noční můry.
"Propustila jsem se sama," odpovídá opět se vzdorem v hlase. Radši si do pusy vkládám vidličku s kouskem masa, jinak bych se možná rozesmál. To je přesně ta Katniss, kterou mám tak moc rád.
"Tak to bychom měli." Poznamenává Haymitch a jakoby nic si maže housku máslem.
"Myslíte, že mě zatknou?"
"O tom pochybuji. Teď by měli plno starostí sehnat náhradnici."
"A co moje rodina? Potrestají je?" v jejím hlase cítím spoustu strachu. Naprosto ji chápu. Kapitol si nebere servítky a je schopen čehokoliv. Haymitch ovšem nesouhlasně vrtí hlavou a vysvětluje, že soukromá vystoupení se nesmí pustit na veřejnost a nemohou nikoho potrestat, aniž by řekli, čeho se dopustil. "Spíš ti udělají ze života peklo v aréně," uzavírá proslov.
"To nám plánují udělat tak jako tak," poznamenávám. Nemyslím, že by byl rozdíl, jestli jsme něco provedli na výcviku, ze všech udělají lovnou zvěř bez výjimky. Náš mentor mi přitakává a Katniss se konečně na obličeji objevuje vděčný úsměv. "Jak se tvářili?" ptá se nakonec a u stolu se rozbíhá debata o tom, jak to vypadalo. Dokonce i Cetkie se nakonec staví na naší stranu, i když se u toho tváří, jako kdyby řekla nějaké hrozně moc sprosté slovo.
"Dostanu strašně mizerné hodnocení," vysypává ze sebe nakonec Katniss svoji největší obavu. Tu s ní bohužel sdílím.
"Na hodnocení záleží jedině tehdy, pokud jste mimořádně dobří. Nikdo si moc nevšímá špatných ani průměrných. Všichni si mohou říkat, že si schválně schováváš talent pro sebe. Tuhle strategii používá plno lidí," říká Portia, mě tím bohužel moc neuklidňuje.
"Doufám, že právě tak si lidé vyloží čtyřku, kterou pravděpodobně dostanu," vzdychnu. "Pokud vůbec. Myslím, že snad neexistuje nic, co by dělalo ještě menší dojem, než když někdo zvedne těžkou kouli a hodí jí o pár metrů dál. Jednu jsem si málem pustil na nohu," svěřuji se i já se svými trablemi. Utěšením je pro mě upřímný úsměv Katniss, který mi věnuje přes stůl.
Po jídle se přesouváme do salonku, kde budeme sledovat bodové hodnocení všech splátců. Profíci dostávají známky mezi osmičkou a desítkou, ostatní povětšinou kolem pěti.
Křečovitě si tisknu klouby, když se má na obrazovce na mé fotce vynořit číslo. Nakonec se objevuje osmička a já nevěřícně třeštím oči. Nemůžu tomu uvěřit, opravdu mi dali osmičku za to málo, co jsem jim tam předvedl? Možná na to spíš mohlo jejich sledování mojí maličkosti během tréninků. Uvěřím tomu teprve, když mi ostatní začínají gratulovat a třást mi rukou.
To ovšem trvá jen chviličku, protože je čas na hodnocení Katniss. Se zatajeným dechem všichni čekáme na číslici a to, co vidíme, nám všem vyráží dech. Objeví se číslo jedenáct - nejvyšší v tomto ročníku Hladových her.
Cetkie vyjekne a všichni začnou jásat. Přidávám se ke gratulacím, ačkoliv možná nevypadám tak úplně upřímně. Mám obrovskou radost z jejího úspěchu, ale na druhou stranu se bojím. Přes páteř mi projede nepříjemné mrazení. Ta vysoká číslice bude mít jeden hlavní výsledek - bude veřejným nepřítelem číslo jedna. Všichni teď vědí, že je nebezpečnější, než si mysleli, a tak se na ní zaměří.
Katniss velice brzy mizí ve svém pokoji. Já však zůstávám sedět na gauči a celý zbytek večera zírám do zdi. Snažím se něco vymyslet, nějaký způsob, jak jí ochránit, ale nic mě nenapadá. Salonek se nakonec úplně vylidní a já zůstávám sám jen se svými myšlenkami.
"Uvědomuješ si, co to znamená, že jo?" za mojí hlavou se o opěradlo gauče opírá Haymitch. V ruce drží skleničku s kvalitní brandy. Obchází pohovku a sedá si vedle mě.
Jen letmo přikyvuji. "Co mám dělat?" upírám na něj zoufalý pohled. "Cokoliv, co dělám, nás od sebe jenom vzdaluje. Ona mi nevěří, ani v nejmenším. Jak jí můžu pomoct?" Zvedám se z gauče a začínám přecházet sem tam po místnosti.
"Ty jí vážně chceš ochránit, co?" ptá se Haymitch s trochou fascinace v hlase. Vypadá to, že mi nikdy nevěřil a pořád si myslel, že stáhnu ocas a nakonec budu chtít kopat za sebe.
"Víc, než cokoliv…" rukou praštím do rantlu krbu, až se sedřu klouby na ruce. Nakonec se jen rukama opírám o okraj a dívám se na svoje nohy, zády k Haymitchovi.
Můj mentor jenom vzdychne a přechází ke mně. Pokládá mi ruku na rameno a podává mi skleničku. "Dej si, mám nápad. Nebude se ti líbit a vůbec nemusí vyjít."
Chvíli koukám na skleničku a nakonec si jí od něj beru. Byla tam jen troška, pro dodání odvahy. Potom si sedám zpátky na gauč a spojuji ruce před sebou, "povídejte. Ať vás napadlo cokoliv, je to lepší, než nic."
"Ona ti nikdy nedovolí, abys jí pomáhal," sedá si těžkopádně do křesla a nalévá si další sklenku. Nabízí i mě, ale já jen vrtím nesouhlasně hlavou a žádám ho, aby pokračoval. "Ale ty přece nemusíš být s ní, abys jí ochránil. Stačí, když budeš hlídat to, co jí může ohrozit."
Chvíli nad jeho slovy přemýšlím a nakonec mi pomalu dochází význam jeho slov. "Vy myslíte… profíky?"
Haymitch přikývne, "neříkal jsem, že je to dobrý nápad."
"Jak to mám udělat? Než se k nim přiblížím, budu mít sekyru v hlavě." Představa takového spojenectví mě děsí. Je to tak padesát na padesát, že mě nezabijí okamžitě, jak mě uvidí. Jak se k nim pro pána krále mám dostat?
"Zítra je poslední den, kdy s tím můžeš něco udělat. Zkoušet to až v aréně by byla sebevražda, to je ti doufám jasné."
"Dobře, takže… tímto vás oficiálně žádám, abyste nás trénoval odděleně Haymitchi." Pobaveně se uchechtne a napije se ze sklenice. Já mezitím skovávám hlavu do dlaní a přemýšlím, jak tenhle hloupý a bláznivý plán mám vůbec provést.
"Přemýšlej Peeto, máš něco, co oni nemají a budou to chtít, budou to chtít hrozně moc," snaží se mě navést na správnou cestu, ale zároveň chce, abych na odpověď přišel sám. V hlavě si hraji s různými slovíčky a variantami, které mě napadají. Nakonec prudce zvedám hlavu a dívám se na Haymitche, "Katniss. Znám jí, vím, v čem je dobrá. Jestli jí někdo dokáže v aréně najít, nebo alespoň tušit, kam šla nebo kde zrovna je, jsem to já."
Haymitch luskne prsty, "přesně tak. Prodej informace za ochranu. Jenom tak je můžeš zmanipulovat a svést je z cesty. Znám tě, to pro tebe nebude problém. Přesvědč je, že bez tebe jí nemají šanci najít."
Jediné, co mi unikne ze rtů, je téměř šílený smích. Všechno to zní tak ironicky, až je to geniální. Není tohle snad moje největší zbraň? Slova? Zvedám se z gauče a spěšně Haymitche obejmu. Pobryndám ho jeho brandy, takže mě počastuje pár nadávkami. To mi ovšem vůbec nevadí.

"Jste génius, Haymitchi. Když mě omluvíte, půjdu si pro dnešek lehnout, zítra mě čeká náročný den, musím se na něj připravit." Otáčím se a odcházím do pokoje. Za sebou zanechávám jenom usmívajícího se Haymitche.


7. kapitola - 2. část

17. ledna 2015 v 13:33 | Ronnie

Sedám si na postel a přemýšlím, jestli jsem neudělal chybu, když jsem se svěřil Haymitchovi. Možná jsem ji tím spíš uškodil, než pomohl, kdo ví. Pokládám hlavu do dlaní a zavírám oči.
Najednou je mi zase jedenáct a stojím na školní chodbě s kamarády. Moje tvář a oko jsou napuchlé a téměř fialové od matčiny rány, která na mě dopadla den předtím. Bylo to právě kvůli tomu spálenému chlebu, který jsem dal Katniss. Zahlédnu v davu její všudypřítomný cop a snažím se tvářit nepřítomně, když kolem mě prochází. Za ruku vede svoji malou sestru a pospíchají domů. Dívám se za ní s letmým úsměvem na rtech, tak jako vždycky, když se objeví v mojí blízkosti. Ona z ničeho nic ovšem také zvedá zrak a naše oči se střetávají. Rychle se odvracím pryč a rudnu ve tváři. Upřímně doufám, že si toho nevšimla. Koutkem oka kontroluji, jestli se na mě stále dívá, ale zjišťuji, že má oči také sklopené k zemi. Opatrně se dívám na místo, kam směřují a vidím ji. Jedinou žlutou květinku uprostřed zeleného trávníku. Pampelišku slibující jaro. A tehdy vím, že všechno bude v pořádku, že tenhle rok už jim nehrozí smrt hladem. Opět se usmívám a stáčím hlavu zpět ke svým spolužákům. Najednou zachytávám pobavený pohled na tváři Delly.
"Co je?" ptám se nechápavě.
"Peeta má rád Katniss, Peeta má rád Katniss," prozpěvuje a já se k ní vrhám a ucpávám jí pusu rukou.
"Pššt," šeptám naléhavě a rozhlížím se, jestli to náhodou neslyšel ještě někdo kromě mých nejbližších kamarádů. Na tváři mám vyděšený výraz. Chytám Delly pod paží a táhnu jí kousek dál od kamarádů, "neříkej to nahlas. Není to pravda." Zakládám vzpurně ruce na hrudníku.
"Ale je," usmívá se na mě tím upřímným úsměvem, kvůli kterému ji mám tak rád. "Na tom přece není nic špatného, je krásná."
Její poznámka mě těší, Delly je prostě nejmilejší člověk, kterého znám. Vždycky optimistická, vždycky veselá. "Je, ale kdyby se to dostalo k matce," po zádech mi přejede mráz a otřesu se. Moje máma není zlý člověk, ale nemá ráda lidi ze Sloje. Pro ni jsou to pouze špíny na její podrážce. Je z vyšších poměrů a nikdy nepoznala, co je to hlad. Já sice také ne, rozhodně ne takový jako lidé ze Sloje, ale dokážu je pochopit. Myslím, že bychom jim měli pomáhat, ne je vyhánět, ale nikdy bych si to doma nedovolil říct nahlas.
Moje kamarádka jen vrtí hlavou, "nedozví se to. A ty neděláš nic špatného. Přece ti nebude určovat, koho máš mít rád. Katniss je nádherná a navíc krásně zpívá. Tak jako žádná jiná," usmívá se a letmo mě objímá. Najednou mě chytá za ruku, "pojď, něco ti ukážu. Táta mi vyrobil úplně náádherné boty," rozplývá se a vesele mě táhne k nim domů.
Probouzím se s leknutím, když mi začíná padat hlava. Zřejmě jsem na chvíli usnul. Dívám se na hodiny a je téměř tři čtvrtě na deset, za chvíli se máme sejít kvůli tréninku. Během pěti minut tedy stíhám ranní hygienu a vycházím z pokoje.
V chodbě u výtahu už čeká Cetkie a prochází si nějaké svoje poznámky na papírech. "Dobré ráno, Cetkie" zdravím ji, jelikož se k nám na snídani nepřipojila, takže jsem ji dnes ještě neviděl.
"Dobré ráno i tobě," zašvitoří vesele, "ty máš vždycky tak vybrané způsoby, to se mi líbí. Ne jako Katniss, musí se od tebe ještě hodně učit." Pohoršeně vrtí hlavou a já se musím pobaveně pousmát. Kapitolané vážně berou dobré mravy jako jednu z nejdůležitějších věcí, což mě přijde směšné vzhledem k tomu, že každý rok posílají děti vraždit se mezi sebou. To zřejmě jejich etickému kodexu neodporuje.
"Tak kde zase je?" bručí si pod vousy, když kouká na hodinky. Je za minutu deset a teprve teď slyšíme bouchnout dveře od pokoje. Katniss opravdu nikde nechodí zbytečně brzy. Konečně se k nám tedy připojuje a můžeme se vypravit do tréninkového centra.
Je vlastně celé situované do sklepení, takže se tu nedočkáme žádného přirozeného světla, ale to se snaží poměrně úspěšně nahradit množství žárovek. Nicméně mi ta místnost připomíná spíše školní tělocvičnu. Dobře, zřejmě o dost větší a luxusně vybavené tělocvičny. Všude jsou rozličné druhy zbraní, překážkových drah a stanovišť, u kterých zatím nedokážu odhadnout, čemu nás mají naučit.
Jakmile nám připínají na záda čísla, která mají ukazovat, z jakého kraje pocházíme, připojujeme se ke kruhu ostatních splátců. Jsme s Katniss jediní, kteří mají stejně laděný úbor. Od našich vizážistů bylo opravdu chytré nás sladit, takhle budeme z davu trochu vyčnívat i během tréninků. Zvyšuje se pravděpodobnost, že si nás někdo všimne.
Hlavní trenérka, která se nám představuje jako Atala, nám vysvětluje plány tréninků. Popisuje, co nás má které stanoviště naučit. Zaujme mě vlastně jen to, kde se učí maskování. Jsem si jistý, že to je jediná věc, ve které bych mohl alespoň trochu vynikat. Přiznávám, že se raději příliš nerozhlížím po ostatních splátcích. Pokud dojde k tomu, že budu muset některého z nich zabít, nechci jim teď koukat do očí. Bojím se, že kdybych se v aréně podíval do těch očí znovu, upustil bych zbraň a utekl pryč.
Všímám si, že na vyvýšeném ochozu nad tréninkovou místností sedí tvůrci her. Je to asi dvacet žen a mužů v tmavě nachových hábitech. Před sebou mají stoly prohýbající se jídel, takže si nás ve skutečnosti ani nevšímají, což mě vlastně vůbec nepřekvapuje.
Jakmile nás Atala rozpouští, opatrně se dotýkám Katnissiné dlaně. Ta je ovšem zabraná do hodnocení nebezpečnosti našich soupeřů a tak vyděšeně nadskakuje. Kdyby měla v ruce zbraň, pravděpodobně by mě s ní teď přetáhla. "Kde bys chtěla začít?" ptám se jako by se nic nestalo.
"Možná bychom mohli uvázat pár uzlů," odpovídá jakoby nic, ale já vidím, že ve tvářích je stále červená, jak jí leknutím vyskočil tep do závratných výšek.
"Máš pravdu," přikyvuji. Přecházíme tedy ke stanovišti vázání uzlů. Nepřekvapuje mě, že je prázdné, také mi to nepřijde jako extrémně užitečná věc, ale nechci Katniss odporovat. Instruktora ovšem velice těší náš zájem, takže se nakonec také pouštím do uvazování uzlů. Nejsem v tom ovšem tak dobrý jako moje kolegyně. Učitel je z jejího nastražování ok tak nadšený, že nám ukazuje poměrně důmyslnou past, která má zachytit člověka a vytáhnout ho za nohu na strom. Trvá nám téměř hodinu, než ji zvládneme nastražit dokonale, ale nakonec se přeci jen daří.
Přesouváme se k maskování, kam jsem se těšil zřejmě ze všeho nejvíce. Nadšeně obcházím stolky, na kterých jsou rozloženy všechny možné věci, které se dají najít v přírodě. Vidím na jednom ze stolů ležet listy a liány, ze kterých se trochu neobratně pokouším vyrobit maskování. Ve výsledku se mi to poměrně daří. Poté přecházím k dolaďování detailů. Beru si mističku a sypu do ní hlínu, zalévám vodou, abych vytvořil bláto, a nakonec pro dokreslení odstínu používám šťávu z tmavých bobulí. Roztírám si směs po odhalených částech svého těla. Místní instruktor je z mého maskování úplně na větvi a nadšeně mě chválí a povzbuzuje. Je mi to trochu nepříjemné, ale zřejmě bych za to měl být rád, takže mu nadšeně děkuji. Když se mě ptá, kde jsem se naučil takto pracovat s barvami, odpovídám mu, že zdobím dorty.
"Dorty? Jaké dorty?" ozývá se Katniss, která pro tento druh obrany nemá zrovna největší talent, proto tráví čas spíš tím, že pozoruje ostatní splátce a hodnotí jejich dovednosti.
"Doma. Dorty s polevou, v pekárně," vysvětluji ji. Vypadá to, že ví, jaké dorty myslím. Mám totiž dojem, že jsem je občas i s Prim zahlédl za výlohou.
Chvíli sleduje vzory na mojí paži a nakonec nepříjemně odfrkává, "moc hezké. Kéž bys mohl někoho uzdobit k smrti."
"Jen se nepovyšuj. Nikdy nevíš, na co můžeš v aréně narazit. Řekněme, kdyby byla jako gigantický dort," začínám samozřejmě s trochou nadsázky, ale tu Katniss ani náhodou nechápe a skáče mi do řeči. Chce se přesunout dál.
A takhle to jde další tři dny. S Katniss se přesunujeme od stanoviště ke stanovišti. V něčem jsem lepší já, v něčem ona. Zjišťuji, že nemáme v tomto směru moc podobných věcí. Já mám samozřejmě větší sílu a vynikám v drobnějších kreativních věcech, ona naproti tomu rozumí všemu, co souvisí s přírodou a schopnostmi přežití.
Tyto tréninkové dny mě naprosto ničí někde hluboko uvnitř. Jsem rád, že mám nablízku Katniss, ale na druhou stranu v téhle situaci nemáme moc společných témat. Většina se týká jenom Hladových her a to je něco, čemu se snažíme vyhýbat. Všechny rozhovory jsou strojené a unavené. Obědváme spolu uprostřed tréninkového centra a já se snažím jí alespoň něčím zaujmout, tak na stůl vysypávám celý koš pečiva, které máme k dispozici.
"Vidíš, že tu jsou různé druhy? Každý kraj má svůj vlastní chléb. Snaží se tu zahrnout chleba z všech krajů a zároveň Kapitolský. Vidíš tohle?" Zvedám chleba se zeleným nádechem ve tvaru ryby. Barva je způsobena mořskými řasami, které se do něj přidávají. Čtvrtý kraj je přímořský, a tak využívají veškerých darů moře, které se jim naskytnou. "Tak ten je ze Čtvrtého kraje. A tenhle z Jedenáctého," ukazuji chléb ve tvaru srpku posypaný semínky. Jedenáctý kraj je známý zemědělstvím, takže jejich bohatstvím jsou právě různé druhy obilovin a semen. A pak chytám daleko světlejší chléb, než jsou všechny ostatní. Je nadýchaný a jemný, "a tenhle je z Desátého. Je moc dobrý, přidávají do něj totiž mléko."
Postupně ji popíši všechny druhy chleba, které byly v košíku. Je mi naprosto jasné, že jí to vlastně vůbec nezajímá. Máme se ovšem tvářit jako, když si strašně rozumíme, takže takhle to vypadá, že vedeme poměrně uspokojující rozhovor.
"A to je všechno," ukončuji přednášku a vracím většinu chlebů zpět do koše. Jenom jeden si nechávám v ruce a ukusuji si z něj.
"Rozhodně toho víš hodně," poznamenává.
"Jen o chlebu," pokrčím unaveně rameny. "Dobře, teď se zasměj, jako bych řekl něco vtipného."
Oba se snažíme, co nejpřesvědčivěji zasmát. Ostatní nám to zřejmě věří, nicméně já už to nevěřím sobě. Jsem z toho opravdu unavený, nicméně rozkazy od mentora jsou svaté.
"Tak. Já se budu příjemně usmívat a ty mluv," vzdychám trochu unaveně. Začíná mi vyprávět příběh, který se jí zřejmě opravdu stal, když šla vybírat hnízdo lesních včel, aby si mohli doma dopřát trochu blahodárného medu. Nicméně jí při sběru vyrušil černý medvěd a už byl problém na světě. Vlastně mě její příběh vážně zaujal, takže se musím smát upřímně a občas se i zeptám na další informace. Nikdy jsem vlastně nebyl v lese, takže její historky jsou pro mě jako z jiného světa. Je na ní vidět, jak moc to miluje. Přírodu a ticho lesů.
Druhý den se trénujeme v házení oštěpů. Když vrhám svůj první oštěp, dokonce o pár stop míjím figurínu, do které bych se měl trefit. Divím se, že mi je hned nevytrhly z rukou, svoji nešikovností bych tu byl zřejmě schopen někoho zabít. Po chvíli cviku ovšem nacházím vhodnou techniku, a ačkoliv neumím mířit tak přesně, jako většina profíků, moje oštěpy se boří dost hluboko do těla díky síle, kterou jsem schopen vyvinout.
Chvíli jen stojím opřený o stolek, na kterém je rozmístěno pár zbraní, a sleduji, jak vrhá oštěpy Katniss. V míření je pochopitelně přesnější, ale často se jí stává, že pokud je panák daleko, oštěp se zabodne málo a opět vypadne. Všímám si ovšem i další věci, drobné holčičky, která stojí opodál a upřeně nás sleduje. Není to poprvé, kdy jsem si všiml, že nás pozoruje. Pohled na ni mě naplňuje smutkem, vždyť je to malé dítě, neměla by být tady a snažit se naučit zabíjet lidi.
"Myslím, že máme fanouška," poznamenávám, abych upozornil Katniss na přítomnost drobného děvčátka. "Mám dojem, že se jmenuje Routa," všiml jsem si jí už při repríze sklizně, kterou jsme byli nuceni sledovat. Sice jsem moc nevnímal, ale tohle děvče se mi zarylo do paměti.
Beru další oštěp, mezitím, co si Katniss Routu prohlíží. Už teď lituji, že jsem se o ní zmínil. Na výraze v obličeji Katniss vidím, jak moc jí ten pohled zasáhl. Kouše se do rtů a snaží se udržet nezúčastněný pohled.
Vrhám oštěp na panáka, když se na mě překvapivě prudce oboří: "Co s tím můžeme dělat?"
"Nic," odpovídám a vzdychnu. "Jen si povídat."
A takové jsou všechny dny. Tréninky trávíme ve zdvořilé konverzaci a večery? Během těch jsme neustále vyslýcháni Cetkií a Haymitchem. Chtějí znát všechno o nás i o ostatních splátcích - v čem jsou dobří a v čem naopak ne. Chápu, že jsou tyto informace důležité pro nás, i pro ně, a proto jim trpělivě odpovídám na všechny jejich dotazy.
"Někdo by měl dát Haymitchovi panáka," poznamenávám, když jsme konečně propuštěni do pokojů.
Vydává něco, co zní jako ironický smích, ale zároveň znechucené odfrknutí. Pak se ovšem zaráží a vážně se na mě otáčí. "Nech toho. Nechci nic hrát, když není nikdo nablízku."
"Dobře, Katniss," unaveně přikyvuji. Nechci jí nutit do konverzace se mnou, když o ni očividně nestojí. Mám ovšem pocit, že se mi všechno bortí pod rukama. Cílem toho všeho bylo, abych Katniss ukázal, že jsem na její straně. Ničeho takového jsem ovšem nedosáhl. Dosáhl jsem pouze toho, že až do doby, kdy je čas na soukromá vystoupení, se mnou mimo tréninkové centrum nepromluví ani slovo.
Vyvolávají moje jméno a Katniss na mě překvapivě otáčí hlavu, "Nezapomeň na to, co Haymitch říkal o házení těžkých předmětů."
Překvapuje mě, že mi popřála, na druhou stranu ovšem vím, že to myslela naprosto upřímně. "Díky, nezapomenu. A ty… dobře miř."
Vcházím do tělocvičny, kde opět na vyvýšeném hledišti sedí všichni tvůrci her. A opět, k mé smůle, hodují na vybraných lahůdkách, které jim servírují avoxové. Na mě se otáčí stěží tři lidé a i ti se obrací zase zpět k hostině.
Jen smířlivě vzdychám a jdu ke stanovišti s těžkými předměty. Vypadají skoro jako vrhací koule. Překvapuje mě, že jsou ve skutečnosti ještě těžší, než jsem si myslel. Vzhledem k tomu, že Haymitch nás upozorňoval, abychom se od věcí, ve kterých jsme dobří, drželi dál, nikdy jsem se je ani nepokusil zvednout.
První mi téměř vyklouzává z ruky, takže ho nedohodím příliš daleko. Za sebou na stupínku slyším, že někdo začíná zpívat opilecké písničky. Z toho mám opravdu radost, zřejmě mi věnují pozornosti asi jako kdybych byl poletující moucha.
Nenechám se tím odradit a dál zvedám a odhazuji nejrůznější předměty. Některé z nich jsou zřejmě těžší, než já, nicméně i ty jsem schopen odchodit nějaký ten metr před sebe. Brzy mi už ovšem začínají polevovat svaly, takže jsem vděčný, když konečně zaslechnu ze stupínku hlas.
Otáčím se směrem k nim a vidím, že na kraji stojí sám Seneca Crane a kouká přímo na mě. "Děkujeme, Peeto. Můžete jít."

"Děkuji," brouknu a mířím k východu.

7. kapitola - 1. část

13. ledna 2015 v 11:59 | Ronnie

Ze spaní mě probouzí ženský výkřik. Okamžitě si sedám na posteli a zmateně se rozhlížím po pokoji. Nikdo tu se mnou není, je tu ticho a prázdno. Jen skrz žaluzie začínají prosvítat první slunečné paprsky dnešního rána. Promnu si oči a sundávám nohy z postele. Přemýšlím, jestli se mi ten výkřik jenom zdál nebo to byla skutečnost. Zdá se mi, že to vycházelo ze strany, kde má pokoj Katniss. Chvíli uvažuji, jestli za ní nemám dojít. Pak si uvědomuji, že tady nikomu z nás nic nehrozí… zatím.
Rychle se tedy uklidňuji a mířím přímo do sprchy. Vyzkouším dalších pár tlačítek na panelu, o kterých jsem ještě nevěděl, co dělají. Sprcha mě celého namydlí, poté opláchne, namaže výživné olejíčky a následně vysuší. Nemůžu si místní koupelnu vynachválit, v aréně mi asi bude chybět.
Přecházím zpět do místnosti s postelí a všímám si, že mi tu nechali nové oblečení, které budu zřejmě nosit na výcvik. Jsou to černé úzké kalhoty z moc příjemného materiálu. K nim karmínová tunika s dlouhými rukávy a kožené boty. Nevypadá špatně a velice příjemně sedí na těle.
Pomalu se chystám vyrazit na snídani, když se najednou ozve zaklepání na dveře. "Dále," křiknu. Předpokládám, že je to nějaký z avoxů, který sem jde uklidit. Nicméně mezi dveřmi se objevuje Haymitchova hlava. Překvapeně se na něj otáčím, "co vás sem přivádí?"
"Jen jsem přišel na návštěvu," odpovídá a sedá si do křesla jako by to byl jeho pokoj. Do mikrofonu cosi zamumlá a za okamžik má v ruce sklenici s něčím, co voní jako svařené víno.
Chvíli ho sleduji, a když zjišťuji, že se nemá k odchodu, přisedám si na druhé křeslo hned naproti stolku. Založím si ruce na hrudi a propaluji ho očima, dokud ho tím nedonutím, aby se na mě také podíval.
"Takže..."začínám a povytahuji tázavě obočí.
"Přišel jsem se jen podívat na jednoho ze svých svěřenců, co je na tom divného?" dlouze se napije ze své sklenice.
"Haymitchi, kápněte božskou, ušetříme spoustu času, když si nebudeme na nic hrát."
"Dobře, taková dohoda se mi líbí," přikývne a dopije sklenici. "Dneska začíná výcvik a já chci vědět, jak jsme na tom. Katniss se ptát nemusím, ta chce vyhrát, ať to bude stát cokoliv. Má v sobě horkou krev, ale co ty?"
"Chci, aby Katniss vyhrála, ať to bude stát cokoliv," dívám se mu zpříma do očí, aby mu bylo jasné, že si z něj nedělám srandu.
Jedinou reakcí na moje prohlášení je jeho hysterický smích. "Ty jsi blázen, ta holka jen čeká, až se k ní otočíš zády a vrazí ti do nich nůž. Za tu chceš obětovat život?"
Důrazně přikývnu, nehodlám s ním o ničem polemizovat. "Ano, ale to nás staví na jednu loď. Nemusíte sponzory rozkládat mezi nás dva. Budeme to směřovat k ní. Ona dokáže zaujmout sponzory a vy to víte. Udělala na vás taky dojem."
Prstem přejíždí po okraji sklenice, dokud se nerozezní čistý tón. Na jeho tváři je znát, že přemýšlí nad mými slovy. Nakonec odkládá sklenici na stůl a odpovídá: "Dobře, ale kdyby ses náhodou rozhodl jinak, dej mi vědět. Půjdeme na snídani, už je nejvyšší čas."
Zvedáme se z křesel oba zároveň a bez dalšího slova odcházíme do jídelny. Tentokrát tu nejsme první. Katniss už sedí u stolu a zrovna dojídá jednu housku s horkou čokoládou. Oba ji zdravíme a vrháme se taky k talířům. Nabírám si vejce s uzeninou a na druhý talířek si beru pěkně vypadající moučník. Všichni jíme, dokud nemáme prázdné talíře. Pak už jen čekáme, až dojí Haymitch, kterého dnes zřejmě přepadla velmi hladová nálada. Nakonec ovšem i on dojídá, napije se z placatky a pouští se do svého výkladu. "Takže k věci. Výcvik. Za prvé, jestli chcete, budu vás trénovat odděleně. Rozhodněte se hned teď."
"Proč byste nás měl trénovat odděleně?" ptá se Katniss nechápavě.
"Kdybyste třeba něco uměli a nechtěli, aby se o tom dozvěděl ten druhý."
Vyměňujeme si s Katniss souhlasné pohledy a já odpovídám: "Já nemám žádné tajné dovednosti. A taky už vím, v čem jsi dobrá ty. Jedl jsem plno tvých veverek."
"Můžete nás trénovat dohromady," odpovídá Katniss a já souhlasně přikyvuji.
"Dobrá, tak mi povězte, v čem jste dobří," vyzývá nás Haymitch.
"Já neumím nic moc. Pokud nepočítáte pečení chleba," odpovídám s nelibostí. Opravdu si neumím představit, co z mých dovedností, které jsem se naučil v pekárně, by mi mohlo pomoct obstát proti soupeřům v aréně.
"Promiň, ale to opravdu nepočítám. Katniss. Vím, že jsi šikovná s nožem," otáčí se na mojí kolegyni.
"Ani moc ne, ale umím lovit. S lukem a šípem."
"A jsi dobrá?" zajímá Haymitche opravdu jen schopnosti, ve kterých jsme ultra super dobří? Neměl by dokázat pracovat i s tím, v čem jsme průměrní? Dlouho je ticho, které přerušuje Katniss až odpovědí, že jí to 'docela jde'. Takové vyjádření mi ovšem nepřijde dostačující na to, co s lukem a šípem dokáže udělat, proto se do toho vkládám: "Je skvělá. Můj otec si kupuje její veverky, vždycky obdivuje, že šípy nikdy neprojdou tělem. Všechny je trefuje do očí. A to samé platí o králících, které prodává řezníkovi. Dokonce umí ulovit i vysokou."
Vidím na tváři Katniss, že nechápe, jak je možné, že toho o ní tolik vím. Evidentně to ovšem nebere jako polehčující okolnost, spíš přitěžující, protože podezřívavě sykne: "O co ti jde?"
"O co jde tobě? Jestli ti má pomoct, musí vědět, v čem jsi dobrá. Nepodceňuj se," snažím se jí uchlácholit. Má to ovšem spíš opačný efekt, protože se začíná okamžitě pýřit.
"A co ty? Viděla jsem tě na trhu. Dokážeš zvednout padesátikilový pytel mouky jako nic. Jen mu to pověz, To přece není k zahození," nechová se zrovna mile. Konec věty na mě téměř křičí. Vůbec nechápu, co jí dohnalo k takovému vzteku, ale samozřejmě si to nenechám líbit.
"Jo jsem si jistý, že v aréně bude plno pytlů s moukou, abych je mohl házet po ostatních soutěžících. To není totéž, jako když někdo umí používat opravdovou zbraň, a ty to dobře víš," odsekávám ji naštvaně.
"Umí zápasit," otáčí se Katniss k Haymitchovi. "Vloni byl na školní soutěži druhý, hned za svým bratrem."
"K čemu mi to je? Kolikrát jsi viděla někoho uzápasit k smrti?" odfrkávám znechuceně. Nicméně mě překvapuje, že si takových věcí Katniss vůbec všimla. Nikdy jsme se spolu nebavili, ale ona přesto ví, že jsem vyhrál školní soutěž.
"Vždycky dochází k bojům tělo na tělo. Stačí mít nůž a budeš mít aspoň šanci. Jestli mě někdo přepadne, je po mně!" křičí na mě jako smyslů zbavená a já bohužel reaguji dost podobně a oplácím jí to stejnou měrou.
"Jenže tebe nikdo nepřepadne! Budeš žít v koruně nějakého stromu, živit se syrovými veverkami a odrovnávat jednoho po druhém šípy. Víš, co řekla moje matka, když se přišla se mnou rozloučit, aby mě povzbudila? Řekla, že Dvanáctý kraj možná bude mít konečně zase vítěze. Pak jsem si uvědomil, že nemyslela mě, ale tebe," vyštěkávám ze sebe, aniž bych si stihl rozmyslet, co vlastně říkám. Tohle nebyla zrovna informace, se kterou jsem se chtěl svěřovat, nicméně ze mě prostě vypadla a už jí nemůžu vzít zpátky.
"Ale notak, myslela určitě tebe," mává Katniss ledabyle rukou. Jsem rád, že alespoň přestala křičet. Vysvětlení už jí teď ovšem tak nějak dlužím a tak odpovídám: "Řekla doslova: Ta holka umí přežít. Ta holka!" ta vzpomínka pro mě není úplně nejpříjemnější, a tak jsem rád, když se konečně přestane hádat a na chvíli se utiší.
Nakonec dodává velice jemně a tence jako by to ani nebyla ona: "Ale jenom proto, že mi někdo pomohl."
Stáčím hlavu k housce, kterou drží v ruce a ihned je mi jasné, o čem mluví.
Tehdy mi bylo jedenáct a ten den už od rána silně pršelo. Byl to takový ten hodně ledový déšť, rozhodně ne takový, ve kterém byste si přáli vyrazit si na procházku. Zrovna jsem pomáhal s pečením chleba, když se najednou z naší předzahrádky ozval kovový řinkot popelnice. Matka vyběhla mezi dveře a spustila křik: "Koukej odsud vypadnout, než zavolám mírotvorce. Už se mi dělá špatně z vás spratků ze Sloje, kteří se nám pořád prohrabují v popelnicích!" nedalo mi to a musel jsem se vyplížit matce za záda. Chtěl jsem vědět, na koho tak křičí. Pak jsem jí uviděl. Stála tam úplně zmoklá a roztřesená. Vlasy, svázané v jednom dlouhém copu, jí zplihle viseli na zádech. Viděl jsem na ní, jak je hladová a unavená. Jenom položila víko zpět na popelnici a ustoupila o krok dál. To mé matce stačilo k tomu, aby se uspokojila a s protivným brbláním se vrátila zpět do tepla kuchyně. Já ji sledoval, jak obchází plot a nakonec se zastavuje u jabloně hned vedle naší ohrady s prasetem. Podlamují se jí nohy a ona klesá na zem do bahna. Tohle jsem prostě nemohl dopustit. Tou dobou jsem již Katniss znal ze školy, pamatoval jsem si jí jako drobnou holčičku, která milovala svého otce. Teď ovšem vypadala jako kostra potažená kůží a tak zesláblá, že jsem se bál, jestli se vůbec dožije rána. Nebylo divu, nebylo to tak dlouho poté, co výbuch v dolech roztrhal jejího otce.
Vrátil jsem se zpět do kuchyně a chystal se otočit bochníky, které už byly z jedné strany hotové. V tu chvíli mě napadlo, že nejlépe dokážu Katniss pomoct jídlem. Proto do roštu neobratně strkám. To stačí k tomu, aby se dva bochníky uvolnily a propadly až do ohně.
Než jsem se stačil byť jen otočit na druhou stranu, už mě z boku udeřila ruka mojí matky. Divím se, že jsem se dokázal udržet na nohou, protože síla té rány byla až překvapivá. "Co to děláš, ty nemehlo?" rozkřičela se, když jsem se snažil neobratně vytáhnout bochníky ze žhavého uhlí. "Zkrm je prasatům, ty hlupáku! Co s nimi jiného? Žádný slušný člověk si nekoupí spálený chleba!" křičela za mnou, ačkoliv jsem byl již venku na zahradě a v náručí držel oba spálené bochníky. Došel jsem k ohradě s prasetem, začal jsem odlamovat zčernalé kousky a házet je do koryta. Když jsem si byl jistý, že matka už mi nevěnuje žádnou pozornost ani z okna, trochu víc jsem se rozmáchl a postupně jsem oba bochníky hodil Katniss přímo k nohám. Ani jsem si nedovolil se na ní otočit a rychle jsem mířil zpět domů. Skoro jsem na tuhle příhodu zapomněl, ale Katniss zřejmě ne. Pro ni byl ten chleba možná jediná věc, co dělila její rodinu od smrti hladem.
Nechci se ovšem k téhle záležitosti vracet, tak jen krčím rameny, "Lidé ti budou pomáhat i v aréně. Budou se hádat o to, kdo tě bude moct sponzorovat."
"Ne víc, než tebe," namítá a já obracím oči v sloup. Potom se zadívám na Haymitche, "Ona o tom nemá ani tušení. Neví, jaký dojem umí vyvolat." Přejíždím prstem po desce stolu a snažím se nedívat se na ni. Zřejmě ani nepochopila, že to bylo myšleno jako kompliment, protože se tváří dost uraženě.
Po asi minutě Haymitch přerušuje naše mlčení a dává nám dobře míněné rady, jak se chovat na tréninku. Nemáme ukazovat, co umíme. Máme se věnovat tomu, co neumíme a snažit se osvojit si co nejvíce dalších dovedností.
"Ještě jedna věc. Chci, abyste na veřejnosti byli celou dobu spolu," praští rukou do stolu, když to vypadá, že chceme něco namítat, "Celou dobu! Nehodlám se o tom bavit! Souhlasili jste s tím, že se budete řídit mými pokyny! Budete spolu a budete se k sobě chovat vlídně. Teď jděte. V deset počkejte u výtahu na Cetkii, aby vás odvedla na výcvik."
Tím uzavřel dnešní schůzi. Nemůžu si pomoct a přijde mi, že tohle všechno - společné tréninky a rozkaz chodit všude spolu - zařídil Haymitch kvůli mě. Abych měl možnost Katniss ukázat, že pro níinejsem ta opravdová hrozba. Možná tím chce náš mentor dosáhnout jedné jediné věci - aby ve mě Katniss viděla spojence a ne soupeře.

Slyším, jak za sebou práskla dveřmi od svého pokoje. Zřejmě nám tím chtěla dát vědět, co si o tom všem kamarádíčkování myslí ona.

6. kapitola

6. ledna 2015 v 22:12 | Ronnie
Výcvikové centrum má věž určenou pouze pro splátce a jejich týmy. Každý kraj zabírá jedno patro a my jako kraj Dvanáctý máme tu výsadu, že můžeme bydlet přímo pod střechou. Alespoň takhle nám to Cetkie podává s obrovským nadšením v hlase, když vstupujeme do proskleného výtahu.
Mačkám dvanáctku na panelu s čísly pater a výtah se překvapivě rychle rozjíždí směrem nahoru. Trvá to jen okamžik a už skrz skleněné dno vidím, jak se lidé stále více zmenšují. Nakonec už je nevidím vůbec.
Cetkie celou dobu srší optimismem a neustále nás chválí za každou drobnost od kostýmů, přes líčení až k našemu vystupování. "Mluvila jsem celý den s každým významným člověkem v Kapitolu. Pokoušela jsem se vám sehnat sponzory. Zůstávala jsem ovšem velmi tajemná, protože se mě Haymitch pochopitelně neobtěžovala seznámit s vašimi strategiemi. S tím, co jsem měla k dispozici, jsem ale dělala, co jsem mohla. Že se Katniss obětovala za svou sestru. Že jste oba vyvinuli velké úsilí, abyste překonali barbarství vašeho kraje."
Vidím na Katniss, jak tuhne, a modlím se, aby Cetkii neřekla od srdce, co si myslí o Kapitolské smetánce a o tom, co oni považují za barbarství. Nakonec se ovšem evidentně spokojuje s tím, že si přehrává nadávky pouze ve své hlavě, za což jsem rád. Cetkie to totiž nemyslí zle, nechápe, že to my vnímáme jako urážku.
"Všichni mají pochopitelně pochyby," pokračuje. "Přece jen pocházíte z uhelného kraje. Ale já jim řekla, a to bylo ode mě moc chytré: Když působíte na uhlí dost velkým tlakem, změní se v perly!"
Oba s Katniss nadšeně přikyvujeme a chválíme její chytrost, ačkoliv jsem v životě neslyšel větší hloupost. Na uhlí může působit tlakem, jakým chce, ale vytvoří z něj tak leda uhelný mour. Perly rostou v mušlích, které se jmenují Perlorodky a Perlotvorky. Jsou nesmírně cenné. Ve skutečnosti jsem nikdy žádnou neviděl na vlastní oči. Upřímně doufám, že většina potenciálních sponzorů neoplývá takovými znalostmi a nejsme jim teď pouze pro smích.
"Bohužel nemůžu uzavírat smlouvy se sponzory. To může dělat jenom Haymitch," v jejím hlase slyším rozčarování. "Ale nebojte se, já ho dostanu ke stolu třeba se zbraní v ruce, jestli to bude nutné."
V tu chvíli k ní pociťuji až podivný příval vděčnosti. Cetkie je možná zvláštní a šílená, ale vím, že ona nás nepotopí. Bude se za nás prát zuby nehty až do samého konce. Každému z nás ukazuje jeho přidělený pokoj a opouští nás s přáním sladkých snů.
Můj pokoj je opravdu obrovský a hlavně prakticky celý automatizovaný. Okna vám zazoomují jakýkoliv pohled vás napadne, na skříni si na malé obrazovce jen vyberete kombinaci oblečení a nemusíte se v ní prohrabovat. Navíc si můžete pomocí mikrofonu objednat jakékoliv jídlo, na které máte zrovna chuť.
Nejvíc jsem nadšený asi ze sprchového kouta. Má asi tak milion programů a rád bych je všechny vyzkoušel. Pouštím pár masážních programů a užívám si příjemné pobublávání po celém těle. Zkoumám pár tlačítek s šampony a oleji. Nakonec se rozhoduji nic z toho radši nepoužít. Když ovšem vylézám z vany, omylem zavadím o jeden z čudlíků a okamžitě mě obklopuje oblak parfému vonící po růžích.
"Super, budu smrdět jako prostitutka," mumlám si pro sebe, když se nechávám osušit horkým vzduchem. Ve skříni si vybírám decentní tmavé kalhoty a pohodlné bavlněné tričko v barvě svých očí. Jen si letmo prohrábnu vlasy, abych se zbavil té nepříjemné načechranosti, a opět vycházím z pokoje. Nechci být celou dobu ve Výcvikovém centru zavřený.
Jakmile vcházím do rozlehlého obývacího pokoje, všímám si, že se k nám již připojili i naši vizážisti. Na gauči je usazený Cinna s Portiou a nadšeně o něčem debatují. Zřejmě oslavují dnešní úspěch.
"Á, jedna z našich hvězd," okamžitě se zvedá Cinna, aby mi potřásl rukou, "byli jste skvělí."
"Ale to jenom díky vám dvěma."
"Nesmysl. Ani kostým by nepomohl, kdybyste nebyli přesvědčivý. Pojď, něco ti ukážu," dává mi ruku kolem ramen a odvádí mě nahoru po schodech přímo na střechu. Stavím se k zábradlí a rozhlížím se všude kolem. Fouká tu poměrně silný vítr, ale to mi nevadí. Slunce už dávno zapadlo za obzor, takže ze tmy všude vystupují různá světla. Od oken domů, po pouliční osvětlení, až po hořící louče a spousty prskavek všude po ulicích. Celý Kapitol zřejmě slaví začátek letošních Hladových her.
"Kdybychom nebyli v téhle situaci, je Kapitol vážně nádherný," poznamenávám. Jako místo na krátkou dovolenou by mi to tu zřejmě vyhovovalo. Tohle je ovšem dovolená, ze které se už nikdy nemám vrátit zpátky.
"Má to svoje kouzlo," kývne Cinna. "Tam všude jsou lidi, které musíte přesvědčit o tom, že jste šampióni. Pak vám bude Kapitol ležet u nohou," usměje se na mě a sundává mi ruku z ramene.
"Sem na střechu máme přístup pořád? Smíme sem chodit?" odpovědí je mi přikývnutí. "A to se nebojí, že někoho napadne, že by si to rád urychlil a prostě skočil dolů? To by přece nemohl nikdo přežít."
"Odsud se nedá skočit," vysvětluje mi Cinna a z květináče zvedná malý kamínek, který hází přes zábradlí. Najednou zaslechnu zapraskání a kamínek prolétne kolem nás zpět na střechu místo, aby padal dolů na ulici. "Je tu silové pole," vysvětluje mi. "Splátci nemají možnost zabít se nikde, to Kapitol nemůže dopustit, připravil by lidi o zábavu."
Jen chápavě přikyvuji, "moc dobře ví, jak ukázat krajanům, že mají navrch."
Cinna přikyvuje, "tak to je. Pojď, vrátíme se zpátky, určitě už je čas na večeři." Scházíme dolů a připojujeme se zpět k Portii. Vzhledem k tomu, že Katniss ještě nedorazila, odcházíme na balkon, kde si jen povídáme - po většinou o kostýmech.
Po chvíli přichází a všichni se odebíráme do jídelny na honosnou večeři složenou z asi tak milionu chodů. Dokonce se k nám na večeři připojuje i Haymitch, který není mimořádně opilý ani protivný.
Z večeře se nakonec stává příjemně strávený čas a nezávazně plynoucí konverzace je víc, než bych byl očekával. Povídáme si o všem, o našem kraji, o životě v Kapitolu a následně i o nadcházejících interview, které nás čekají. Jen Katniss se prakticky vůbec neprojevuje. První věta, kterou za celou večeři řekne je v okamžiku, kdy na stůl přináší nádherný dort, který pro dokreslení efektu ještě zapálí.
"Jak to, že hoří? Není v něm alkohol?" ptá se a otáčí se na jednu z našich služebných. "To je to poslední, co bych ch…ach! Tebe znám!" Vykřikuje najednou poměrně nerozumně.
"Nebuď směšná Katniss. Jak bys mohla znát avoxku?" Vyštěkne velmi nepříjemně Cetkie, "to je nesmysl."
"Co je avoxka?" ptá se Katniss nechápavě.
"Avox je člověk, který spáchal zločin. Té holce vyřízli jazyk, aby nemohla mluvit," vysvětluje nám oběma Haymitch. "Patrně je to nějaká zrádkyně. Není pravděpodobné, že bys jí znala."
"A i kdyby ano, nemáš s ní co mluvit, pokud jim nedáváš nějaký rozkaz," dodává na vysvětlenou Cetkie, tentokrát už o poznání mírněji. "Jistěže ji neznáš." Potlačuji v sobě nesouhlas, který mi bublá ve všech žilách. Jak se můžou vůbec takhle chovat k lidem? I my splátci jsme na tom lépe. Sice nás posílají na smrt, ale na druhou stranu se k nám chovají jako v rukavičkách, kdežto tihle lidé jsou otroci. Vlastně jsou míň, než otroci.
"Ne, asi ne. Já jenom…" koktá a vůbec netuší, co by měla říct. Je mi jasné, že jí musím pomoct, nebo se na ní sesype množství nepříjemných otázek, na které nebude umět odpovědět. Lusknu tedy prsty, jako bych si najednou něco uvědomil a používám první jméno, které mi přijde pod pusu. "Delly Cartwrightová. To je ono. Taky jsem si říkal, že mi ta holka připadá povědomá. Pak jsem si uvědomil, že je strašně podobná Delly."
Není to pravda ani v nejmenším. Delly je podsaditá blondýnka s věčným úsměvem a tahle slečna je drobná zrzka s nešťastným výrazem v očích. Nicméně doufám, že se Katniss mojí lži chytne a nikdo další se již nebude na nic ptát. Naštěstí téměř ani nezaváhá a vyhrkává: "No ano, tu jsem myslela. Asi to bude těmi vlasy."
"A podobným výrazem v očích," dodávám a všichni kolem stolu se uklidňují. Uvnitř mi padá kámen ze srdce. Jediný, kdo by z této nepříjemnosti vyšel špatně, by zřejmě byla ta zrzavá slečna. Zachytávám Katnissin vděčný pohled a téměř neznatelně kývám, aby věděla, že jsem si všiml.
"Dobře, jestli je to všechno," začíná Cinna opět konverzaci. "A ano, v tom dortu byl alkohol, ale ten všechen shořel. Objednal jsem ho speciálně na počest vašeho plamenného vystoupení." Musím jeho nápad pochválit. Tenhle dort byl opravdu impozantní. Vlastně by mě asi ani nenapadlo zapalovat dort, nicméně výsledný efekt byl vážně dokonalý.
Hned po dezertu se přesouváme do salonku, abychom sledovali záznam zahajovacího obřadu. Prakticky veškerou pozornost jsme dnes přitáhli my dva. I já sám musím uznat, že jsme vypadali opravdu úžasně. Zřejmě můžeme poděkovat Cinnovi za obrovský nárůst sponzorů.
"Koho napadlo, aby se drželi za ruce?" ptá se Haymitch zvědavě.
"Cinnu," odpovídá Portia.
"Krásný náznak vzpurnosti. Dokonalé," vydechuje Haymitch spokojeně. Chvíli ho zkoumavě pozoruji. Co tím vlastně myslel? Vážně jim nejde jen o to udržet nás naživu co nejdéle, ale i o to, aby ukázali Kapitolu, že se z nás jen díky nim nestanou nepřátele na život a na smrt? Že Hladové hry už začínají pomalu ztrácet svůj kýžený efekt? Ještě chvíli si hraji s touto myšlenkou, než mě Haymitch vytrhuje s hloubání. Zřejmě si všiml, že jsem se nad tím až moc zamyslel.
"Zítra ráno vás čeká první výcvik. Setkáme se u snídaně a přesně vám povím, jak chci, abyste se chovali. Teď se jděte trochu vyspat a my dospělí si tu trochu promluvíme."
Kráčíme směrem k našim pokojům, ale já mám stále pocit, že by mi Katniss měla říct, o co jde s tou zrzavou avoxkou. Zastavuji se tedy u jejího pokoje a opírám se o rám dveří, abych jí zúžil prostor, kterým by mohla projít. "Takže Delly Cartwrightová. To je ale náhoda, že jsme tu natrefili na její dvojnici," nadhazuji a čekám, jak Katniss zareaguje. Dost dlouho mlčí a dívá se do chodby někam směrem za mě. Už si myslím, že bude prostě jen mlčky čekat, dokud neodejdu.
Nakonec se nadechuje, ale nic neřiká. V tu chvíli mě napadá, že se bojí odposlechu. "Už jsi byla na střeše?" navrhuji. Jenom zavrtí hlavou. "Cinna mě tam dovedl. Je vidět skoro na celé město. Fičí tam ovšem docela hlasitý vítr."
V jejích očích zahlédnu záblesk poznání, takže konečně začíná mluvit, "můžeme si tam jen tak zajít?"
"Jistě, jen pojď," stoupáme po schodech nahoru a nakonec dorážíme k zábradlí na kraji střechy. Nechávám jí chvilku na to, aby se mohla pokochat výhledem na celý Kapitol. Vidím na ní, že je tím výhledem uchvácená a já jsem rád, že jsem jí sem vzal.
"Ptal jsem se Cinny, proč nás sem nahoru pouštějí. Copak se nebojí, že se někteří splátci rozhodnou raději rovnou skočit?" prolamuji ticho tím nejneutrálnějším způsobem, který mě napadl.
"Co ti odpověděl?" ptá se zvědavě.
"Nemůžeš skočit," vysvětluji a jako důkaz natahuji ruku směrem k silovému poli. Najednou se ozývá ostré prasknutí a já ucukávám rukou, neboť dostávám poměrně silnou ránu. Dost mě to překvapuje. Osoby se slabším srdcem by z toho mohli dostat nějakou příhodu. "Je tu elektrické pole, které tě hodí zpátky na střechu."
"Pořád si dělají starosti o naši bezpečnost," poznamenává a já se musím pobaveně pousmát. "Myslíš, že nás nahrávají?"
"Možná," krčím rameny. "Pojď se podívat na zahradu," rozcházím se směrem do středu střechy. Mám dojem, že jsem ji tam zahlédl, když jsme se vraceli zpátky dolů. Obcházím skleněnou kopuli ve středu, ve které jsou ukryté schody, a z druhé strany dorážíme na zahradu. Všude kolem jsou květináče s květinami a stromy. Je to tu vážně nádherné, tady bych nejradši zůstal.
Katniss se prochází kolem květináčů a zastavuje se, aby si prohlédla jednu z květin. Nakonec se rozhoduje, že je tady bezpečné mi vyprávět o domnělé Delly.
Začíná mi vypravovat o jednom dni, kdy byla s Hurikánem lovit v lese. Zahlédla dva prchající lidi - dívku a chlapce. Proběhli prakticky kolem nich a najednou se objevilo Kapitolské vznášedlo, které oštěpem zabilo chlapce a vytáhlo jeho tělo a následně i živou dívku.
"Viděli tě?" ptám se šeptem. Její příběh mě poměrně zasáhne. Neumím si představit, co bych udělal, kdybych potkal dva lidi prchající v lese.
"Nevím, byli jsme pod skalním převisem," odpovídá, ale netváří se moc přesvědčivě. Brzy mi dochází, že jí dívka musela určitě vidět a ona má teď strach podívat se jí do očí. Mrzí ji, že nic neudělala. Že se jí nepokusila zachránit. Ta vzpomínka ji hluboce zasáhla a já vidím, že se začíná třást.
"Celá se chvěješ," sundávám si bundu a přehazuji ji přes její ramena. Udělá ode mě krok směrem pryč, ale najednou se zarazí. Je mi jasné, že neví, jak se má ke mně chovat. Stále nás vidí v aréně a myslí si, že se jí určitě pokusím zabít.
"Byli odtud?" udělám malý krůček směrem k ní a opatrně jí zapínám knoflík u krku, aby jí bunda držela. Jenom letmo přikyvuje. "Kam podle tebe utíkali?"
"To nevím. Ani nevím, proč prchali," odpovídá zamyšleně.
"Já bych odsud taky odešel," vyhrkávám najednou bezmyšlenkovitě. Nervózně se rozhlédnu. Takové věci bych zřejmě neměl říkat. Sice mi pár řečí ujelo dnes již s Cinnou, ale nerad bych to opakoval. Mohl bych si pod sebou řezat větev. "Šel bych domů, kdyby mě nechali. Ale musíš uznat, že jídlo je tu senzační," zlehčuji ihned situaci, ale již nechci dál nic riskovat. "Začíná být zima. Pojďme dovnitř."
Dorážíme zpět pod kupoli a sestupujeme po schodech dolů. "Tvůj kamarád Hurikán - to je on, kdo odnesl tvoji sestru při sklizni?" Chci vypadat jako, že se zajímám, ačkoliv moc dobře vím, kdo Hurikán je.
"Ano. Znáš ho?"
"Ani ne. Slyšel jsem, že se o něm hodně baví holky. Myslel jsem, že je tvůj bratranec nebo něco na ten způsob. Pomáháte si." Nebo alespoň bych si to přál
"Ne, nejsme příbuzní."
Jen neznatelně přikyvuji. Najednou si nemohu pomoct a musím se zeptat. "Přišel se s tebou rozloučit?"
"Ano. Stejně jako tvůj otec. Ten mi přinesl sušenky," zkoumavě mě sleduje a snaží se zjistit, proč se tak vyptávám. Tou poslední větou mi ovšem dělá obrovskou radost. Nečekal bych, že se můj otec zastaví ještě u ní, aby jí dal najevo podporu. Jsem za to moc rád, je to vážně úžasný člověk. Zakazuji si o něm ovšem přemýšlet, protože mi vzpomínka na něj způsobuje nepříjemné píchání u srdce.
Povytahuji trochu obočí. Opravdu mě překvapilo, že za ní zašel, takže možná zním docela udiveně. "Opravdu? No, má tě rád a tvou sestru taky. Mám dojem, že by si přál mít dceru místo domu plného kluků."
"V dětství se můj otec znal s tvou matkou," dodávám ještě na vysvětlenou. To Katniss evidentně dost překvapuje.
"Ano, ona vyrostla ve městě," přikyvuje pouze a vypadá to, že tím uzavřela naši konverzaci. Mezitím jsme dorazili ke dveřím do našich pokojů, takže si sundává mou bundu a vrací mi ji. "Uvidíme se ráno," dodává.

"Zatím ahoj," odpovídám a odcházím do svého pokoje. Tam si pouze sedám na postel. V ruce stále svírám bundu, kterou mi vrátila. Letmo k ní přivoním. Cítím z ní lehkou vůni jehličí a máty. Mimoděk se usmívám a lehám si do peřin s příjemným pocitem, který mě rychle ukolébá do spánku.


5. kapitola

4. ledna 2015 v 20:41 | Ronnie

"Au," neubráním se vykřiknutí, když mně za pomocí vosku a bavlněných pásků jedním tahem vytrhávají chloupky v podpaží. Kapitol má tolik moderních a inovativních zařízení a přesto nedokáží někomu vytrhat chlupy bezbolestně? To asi nikdy nepochopím.
"Promiň," odpoví bez zájmu jeden z členů mého přípravného týmu. Myslím, že se představuje jako Gaius, ale ruku do ohně bych za to nedal. Má na hlavně dlouhé lokny. Každou z nich nabarvenou na jinou barvu, takže celková kompozice má zřejmě připomínat duhu. Na můj vkus jsou ovšem barvy moc výrazné, duha má být decentní. Stejné barvy má i na očních víčkách. Rozhodl jsem se ovšem jejich podivné vzezření přehlížet.
Nejpříjemnější ze všech tří členů mého týmu není ani Gaius, ani Stella, které je asi tak sto padesát let a stále si myslí, že vypadá jako mladice, ale je to Livia. Drobná slečna s dlouhými blond vlasy, které má pouze promelírované tmavě modrými prameny. Uhrančivě modré oči má orámované líčením tak, aby vypadaly jako by se topily uprostřed mořské hladiny. I na nehtech má nakreslený vzorek vln, zřejmě jí oceán hodně fascinuje.
"Tak, s chloupky jsme skončili, teď honem do vody," zatleská Stella a žene mě do omamně vonící lázně. Jsem rád, že depilace konečně skončila. Naštěstí mi nechaly chloupky na rukách i na tříslech. Lezu do horké vody a dovoluji si chvilku relaxace. Zavírám oči a užívám si vůni levandule s nádechem nějakého koření. Veškerý stres ze mě alespoň na chvilku odplouvá.
Moc dlouho si ovšem neužívám, protože brzy přichází celý tým s žínkami v rukou a začíná drhnout celé moje tělo, dokud nejsem červený a bolavý. Nakonec mi Livia patlá nějakou nesnesitelně páchnoucí vodičku na celý obličej.
"Nemůžeme si dovolit, aby ti v aréně narostly vousy. Sponzoři tě musí v každém případě okamžitě poznat a to by mohl týden v aréně bez holení trochu zkomplikovat. Tohle ti rozpustí veškeré vousy i s kořínky a mělo by to vydržet až měsíc, než ti začnou znovu růst, takže se neboj, zase dorostou," usmívá se na mě mile. Líbí se mi způsob jejího vyjadřování. Mluví totiž jako by byla samozřejmost, že budou moje vousy mít šanci zase vyrůst. Jako by neexistovala žádná jiná možnost, než že se z arény vrátím živý a zdravý.
Oplácím jí úsměv a lezu z vany. Nedovolují mi ani obléct se a už mě mažou zvláštními olejíčky proti vysychání pleti. Během této procedury přichází moje vizážistka.
"Ahoj, jmenuji se Portia," podává mi ruku a já jí s ní třesu. Vypadá poměrně sympaticky. Má asi po ramena dlouhé blond vlasy. Ale ne blond jako Livia, spíš takovou hodně platinovou, téměř až do bíla. S nimi kontrastuje její snědá pleť a tmavě hnědé oči orámované tak dlouhými řasami, že jsem si naprosto jistý, že nejsou její.
Jediné, co se mi opravdu nelíbí, je rtěnka, kterou používá. Je téměř úplně černá a působí na mě dost děsivým dojmem. Jako kdyby se na mě chtěla každou chvíli vrhnout a zakousnout mě.
Takové myšlenky hned ale zaplaším, tady mi opravdu nic nehrozí. Vlastně mi vůbec nic nehrozí, dokud se nedostanu do arény a tam na mě čekají úplně jiná nebezpečí, než černá rtěnka na rtech mojí vizážistky.
"Jsem Peeta," vyhrkávám ze sebe. Uvědomuji si totiž, že jsem udělal možná až neslušnou pauzu při osobním hodnocení její vizáže.
"Já vím," usměje se a párkrát mě obejde dokola. Spokojeně u toho kývá hlavou. "Jsi silný, dobře živený, to bude tvoje velká výhoda."
Jen letmo přikývnu, "nejsem ze Sloje jako většina dětí, které sem přijdou. Byl jsem o něco lépe živený. Ještě jsem vás neviděl, jste nová?"
"Tenhle rok jsem tu poprvé, to je pravda. Stejně jako vizážista tvojí kolegyně z Dvanáctého kraje. Máme v plánu spolu úzce spolupracovat. Chtěli bychom vás dva dokonale sladit," ze rtů jí stále nemizí úsměv a já ztrácím i poslední zbytky nejistoty, které mě ještě svíraly.
"To budu rád," přikývnu, "Katniss asi zase tolik ne," poznamenávám. Jsem si naprosto jistý, že ona z toho nadšená nebude. Nechce se mnou mít nic společného, aby pro ni potom nebylo těžké zavrtat mi šíp přímo do srdce.
"Určitě bude mít taky radost," ujišťuje mě, "můžeš se obléct, ať tu nestojíš, jak tě pán bůh stvořil. Pak za mnou přijď do vedlejší místnosti," zašvitoří a odchází skrz masivní dveře do jiné části budovy.
"Tady máš," podává mi Livia moje oblečení s lehce začervenalými tvářemi. Dělám, jako bych to neviděl a beru si od ní oblečení. "Děkuji," usmívám se na ní a spěšně se oblékám.
Prohrábnu si rukou automaticky vlasy, jako jsem zvyklý. V tu chvíli dostávám výchovnou ránu přes ruku od Gaiuse, "nesahat, chceš zničit veškerou naší práci?"
"Pardon," cuknou mi pobaveně koutky, ale zřejmě si toho nikdo z nich nevšiml. Otáčím se ke svému přípravnému týmu zády a odcházím do vedlejší místnosti za Portiou. Čeká tam na mě stůl plný jídla a pohodlné křeslo, stačí do něj jenom zaplout.
Usedám tedy do křesla a ze stolu si beru hrnek horké čokolády. Zbytek jídla okázalé přehlížím, nemám totiž vůbec hlad. Popravdě jsem trochu nervózní, protože netuším, co po mě Portia bude chtít.
"Neboj se mě," pobaveně se zasměje, "nebudu tě mučit. Jen prodiskutujeme tvůj kostým na zahajovací ceremoniál. Určitě víš, že musí být nějakým způsobem typické pro váš kraj."
"Dobře, už jsem v klidu. Ve skutečnosti jsem se chtěl živit jako kominík, takže mi uhelný mour nevadí. Klidně mě s ním popatlejte od hlavy k patě a šoupněte na vůz."
Portia se jen zasměje, "jsi veselá kopa, viď? Neboj, takové kostýmy už jsou minulost. Dlouho jsme nad tím s Cinnou přemýšleli a naším hlavním cílem je, aby na vás diváci nezapomněli, abyste se jim takříkajíc… vypálil do hlavy."
Najednou mi v hlavě svítá a dochází mi, na co naráží, "vy nás chcete… podpálit?" ptám se nejistě.
"Ano i ne, ale určitě máš rád překvapení, takže to hlavní teprve uvidíš," uculí se na mě a potom už jenom udržujeme uctivou konverzaci, dokud nedopiji horkou čokoládu a nic nám nebrání přesunout se do další místnosti.
Asi za hodinu a půl jsem oblečený do černého elastického kostýmu, který zakrývá prakticky celé moje tělo, a na nohou mám černé vysoké kožené boty. Navíc je k němu připevněna volně splývající kápě z oranžových, žlutých a červených pruhů a stejně barevná přilba. Ve skutečnosti si připadám jako idiot. Něco jako superhrdina s příliš vyrýsovaným rozkrokem.
"Hlavně se ničeho neboj, je to jen syntetický oheň, nic se ti nemůže stát," ujišťuje mě Portia.
"Já se ohně nebojím, jsem přece pekař. Teď jsem vlastně něco jako Peeta Super-pekař," roztáhnu ruce a jednou se zatočím na místě.
"Pojď, ty Super-pekaři," zasměje se Livia a já i celý můj přípravný tým v čele s Portii vyrážíme, abychom se setkali s Katniss.
Vidím jí už z dálky, vypadá úžasně. Pravděpodobně by vypadala úžasně i v pytli od brambor, ale to už je vedlejší. Jakmile k ní dorazíme, oba naše přípravné týmy začnou brebentit a překřikovat se, jak jsou ty kostýmy nádherné a jakou úžasnou senzaci vzbudíme. Já mám naproti tomu oči jenom pro ni, ačkoliv vím moc dobře, že si musím dávat pozor, aby si toho nikdo nevšiml, alespoň zatím ne.
Brzy nás odvádí do přízemí Kosmetického centra, které je vlastně jedna obří stáj. Blíží se totiž začátek Zahajovacího obřadu. Přicházíme k našemu vozu, který táhne čtyřspřeží nádherných vraníků. Stihnu pouze poplácat jednoho koně po hlavě, než nás Cinna s Portií naženou do vozu a aranžují každý kousek našeho oblečení. Na chvíli poodstupují, zřejmě aby se poradili, jestli odvedli dobrou práci nebo budeme všem jen pro smích.
"Co si myslíš o tom ohni?" šeptá mi z ničeho nic do ucha Katniss. Evidentně se mnou sdílí stejné pocity. Možná si hraji na hrdinu, ale necítím se dobře při představě, že z nás mají za okamžik udělat živoucí pochodně.
"Strhnu ti kápi, jestli ty strhneš moji," cedím skrze zaťaté zuby a ani na ní neotáčím hlavu, abych náhodou neporušil některý ze záhybů na své kápi.
"Platí. Vím, že jsme slíbili Haymitchovi, že uděláme přesně to, co nám řeknou, ale myslím, že ho nenapadlo tohle."
"Kde je vlastně Haymitch? Neměl by nás chránit před podobnými věcmi?" nedá mi to a velice opatrně se rozhlížím, jestli jsme ho náhodou někde nepřehlédli. Marně.
"Vzhledem k tomu, jak je nasáklý alkoholem, by od něj patrně nebylo moudré, aby se zdržoval u otevřeného ohně," odpovídá a její poznámka mě upřímně rozesměje a ona se ke mně následně připojí.
Z příjemného veselí nás vyruší až zahajovací hudba. Je reproduktory přenášena do celého Kapitolu, aby byla slyšet naprosto všude. Otvírá se masivní brána, která nás až doteď dělila od ulice naplněných lidmi. Před námi musí vyrazit všech jedenáct koňských spřežení, než se dostáváme na řadu. Na jediný krátký okamžik se zaraduji, že se nápad s ohněm ani neuskuteční, než si všímám, že k nám Cinna přistupuje se zapálenou pochodní.
"Tak, jdeme na to," než se stačím nadechnout, celá kápě už hoří a vizážista nám právě zapaluje čelenky. "Funguje to," oddychne si a já na něj vyvalím oči. Na jazyku mi visí otázka, jestli to vůbec vyzkoušeli, než nás podpálili, nicméně ho nechci přerušovat, neboť ještě mluví na Katniss. Hned na to seskakuje z vozu a zřejmě ho ještě něco napadá, neboť křičí a snaží se nám posunky naznačit, co máme udělat.
"Co říká?" ptám se s lehkým náznakem hysterie, neboť první, co mě napadá je to, že zapomněl na nějakou důležitou věc ohledně plamenů a někdy uprostřed cesty k náměstí se vznítíme úplně celý. Následně si ovšem všímám, že Cinna spojuje ruce před sebou a haleká na nás.
"Myslím, že chce, abychom se drželi za ruce," opatrně beru její pravou ruku do své levé a oba se tázavě otáčíme na Cinnu. V odpovědi jenom kývne hlavou a ukáže nám zvednutý palec. Pak už nevidíme nic, jelikož i naše spřežení vyjelo na ulici.
Všímám si obrovských davů seskupených kolem hlavní třídy a jejich obrovský křik, když zahlédnou náš vůz. Strháváme na sebe veškerou pozornost obyvatel Kapitolu. Dav křičí, hází po nás květiny a skanduje naše jména. Nic z toho si nicméně nejsem schopný užívat, stojím jako přimrazený a letmo otáčím hlavu na televizní obrazovky. Je na nás úchvatný pohled. Vizážisti nám dali něco, za co jim budeme ještě hodně vděční - lásku davu.
Katniss se vedle mě úplně uvolňuje. Posílá davu vzdušné polibky, usmívá se a mává. Bohužel nejsem schopný následovat jejího příkladu, ale to nevadí. Hlavní totiž je, aby si lidé zapamatovali ji, dívku v plamenech.
Na Městském okruhu Katniss otáčí hlavu směrem ke mně a k našim propleteným prstům. Povoluje svůj stisk, ale já ho ihned obnovuji. Dívám se jí do očí, "Ne, nepouštěj mě. Prosím. Jinak spadnu."
"Dobře," letmo přikyvuje a už se nepokouší moji ruku pouštět. Nechci, aby jí kdy pouštěla. Bojím se, že když mě teď pustí, už nikdy mě znovu nechytí a jediné, co mi po ní zbyde, bude jen vzpomínka na tento prchlivý moment. Chtěl bych držet její ruku ve svojí až do konce svého života. I kdyby to měl být už jen týden. Užívám si ten pocit přes celý projev prezidenta Snowa, až do té doby, než naše spřežení zajede do Výcvikového centra. Tady už na nás čeká Portia s Cinnou a okamžitě hasí plameny, které nás obklopují.
Přesně v tom okamžiku mě Katniss pouští a mne si ztuhlou ruku. Nechce se mi to přiznávat, ale je pravda, že také téměř necítím prsty. Letmo si tedy promnu ruku také, "díky za to, žes mě držela. Nebyl jsem si tam moc jistý."
"Nebylo to vidět," odpovídám mi přesvědčivě. "Nikdo si toho určitě nevšiml."
"Nikdo si určitě nevšiml ničeho jiného, než tebe. Měla by sis brát plameny častěji. Sluší ti," usmívám se na ní a snažím se do toho úsměvu vložit veškerou lásku, kterou k ní cítím. Protože to bude zřejmě jediné vyjádření citů, které ze sebe kdy dostanu.

Katniss si ovšem v tu chvíli stoupá na špičky a líbá mě na tvář. Přesně na místo, kam mě ve vlaku udeřil Haymitch.


Arshad - Girl on fire

4. ledna 2015 v 14:22 | Ronnie |  Videa
Přikládám sem jednu z mých nejoblíbenějších písniček k Hunger Games. Je to sice neoficiální, ale to nic nemění na tom, že je to supr a výstižný :) Je to od autora jménem Arshad, který mimochodem nahrál ještě 2 další písničky k Hunger games, které sem ještě taky plánuju přidat.
Samozřejmě přikládám i svůj vlastní překlad pro ty, kteří si s angličtinou moc nerozumí, ale nechtějí se připravit o text, který mluví za vše :) Je zpívaný z pohledu Peety a nahlíží částečně na Katniss a částečně na myšlenku revoluce.