10. kapitola

29. ledna 2015 v 11:03 | Ronnie

Sklápím oči k zemi a koutkem oka zahlédnu, že všechny kamery jsou zaměřené na můj obličej. Vyrazil jsem těmi pár slovy většině lidí dech. Lidé v hledišti mají pootevřená ústa a vytřeštěné oči.
Kamery se najednou otáčí a zabírají výraz v obličeji Katniss. Má také pootevřená ústa a v očích se jí zračí spousta různých emocí. Vidím v nich překvapení, ale zároveň i zlost. Nedokážu identifikovat, který pocit v ní převládá.
"Tak to je opravdu smůla," poznamenává Caesar a zní, že to myslí opravdu upřímně. Dav souhlasně mumlá a pár lidí dokonce zoufale vykřikuje. Jsou na mojí straně a já jsem za to neskonale vděčný. V hrudi se mi něco hne, něco co bych nazval láskou ke Kapitolanům. Možná jsou zvláštní a baví se při pohledu na Hladové hry, ale zároveň mají také city a emoce.
"Není to dobré," přitakávám v odpovědi.
"Inu, nikdo z nás se ti asi nemůže divit. Je opravdu těžké si tu mladou dámu nezamilovat. Ona o tom nevěděla?" ptá se zvědavě a lidé ani nedutají.
Vrtím hlavou v odpovědi, "až doteď ne." Na okamžik zvedám hlavu k obrazovce a vidím na ní, že se mi po tváři opět rozlévá ruměnec.
"Že byste ji chtěli znovu vzít sem k nám a znát její první reakci?" ptá se moderátor a dav začíná skandovat jednoznačný souhlas. Ve mně ovšem hrkne, protože si nejsem jistý, že bych byl připravený na její reakci. Bojím se jí. Bojím se odmítnutí, bojím se nenávisti, bojím se úplně všeho.
"Pravidla jsou ovšem pravidla a čas Katniss Everdeenové vypršel. Takže, hodně štěstí Peeto Mellarku, a myslím, že mluvím za celý Panem, když řeknu, že naše srdce cítí s tvým," uzavírá tento rozhovor Caesar a já jsem nesmírně vděčný, že se Katniss nedostane k tomu, aby řekla svůj názor. Už jen to, že by ji znovu vytáhli na jeviště, by zřejmě znamenalo, že by její hněv na mě vzrostl na neúnosnou míru.
Lidé křičí a burácí. Dost dlouho se nedaří je utišit. Když se přeci jen decibely o něco snižují, špitám slova díků a vracím se do řady k ostatním splátcům. Stoupáme si na hymnu a všichni zvedáme hlavu k obrazovkám kvůli uctivosti. Všem vévodí záběr na mě a Katniss. Jsme odděleni několika metry prázdného prostoru, které značí neskutečnou ironii. Tak blízko a přitom tak daleko. Je to propast, kterou nám nikdy nedovolí překlenout, i kdybychom sebevíc chtěli. Tahle situace z nás vykreslila v očích všech tragické postavy.
Zachytávám Haymitchův spokojený pohled a jsem hrdý na to, že jsem splnil jeho očekávání a zřejmě jsem dosáhl přesně toho, co bylo jeho cílem. Udělat z Katniss žádoucí cíl, který bude chtít každý sponzorovat.
Jakmile končí hymna, všechny nás vyhání z jeviště zpět k výtahům. Vidím Katniss, jak záměrně nastupuje úplně do jiného výtahu, než já. Vcházím tedy do kabinky a během okamžiku se ocitám ve dvanáctém patře, kde vystupuji ven.
Najednou mě ovšem velice nečekaně napadá Katniss, která zrovna vystoupila z vedlejší kabinky. Strká mě rukama do hrudi tak prudce, že padám do vázy s umělými květinami. Váza se tříští na spousty drobných střípků, které se mi okamžitě zavrtávají do dlaní a předloktí. Okamžitě mi ze všech ran začíná prýštit krev a já se válím na zemi uprostřed střepů a vlastní krve.
"Za co to bylo?" otáčím se na ní nechápavě. Tahle reakce mi přijde až příliš přehnaná i na člověka s jejím temperamentem.
"Neměl jsi právo o mě říkat takové věci!" křičí na mě a já vidím v jejím výrazu, že by po mě nejradši vrhla další vázu a rozbila mi ji o hlavu.
V tu chvíli se znovu otevírají dveře od výtahu a vystupuje z nich Cetkie s Haymitchem a oba naši vizážisti.
"Co se děje?" Ptá se Cetkie s náznakem hysterie v hlase. Ten výjev musí vypadat opravdu docela děsivě. "Upadl jsi?"
"Strčila do mě," odpovídám s nádechem vzteku v hlase. Cetkie a Cinna mi pomáhají zpět na nohy.
"Strčila?" otáčí se Haymitch na Katniss. V jeho hlase zaznívá náznak vzteku.
"To byl váš nápad, co? Udělat ze mě před celou zemí pitomce?" oboří se na něj stejným tónem.
"To byl můj nápad," ozývám se a během toho se pokouším vytahovat drobounké střípky ze svých dlaní. Pálí to jako čert a občas se nějaký dokonce rozlomí, když za něj zatáhnu. "Haymitch mi s tím jenom pomohl," nesnesu, aby všechnu vinu svalila na našeho mentora. V posledních dnech mi byl nápomocný více, než bych kdy dokázal uvěřit.
"No jistě, Haymitch je velice ochotný. Vůči tobě!" zuřivost v jejím hlase mě opravdu překvapuje. Netušil jsem, že se dokáže až takhle rozvášnit, obzvlášť kvůli takové prkotině. Vážně nedokáže zvládat svoje emoce.
"Ty jsi nána," odfrkává Haymitch znechuceně. V jeho hlase zároveň slyším i náznak zklamání. Zřejmě o ní měl o něco větší mínění a považoval ji za inteligentnější, než se právě v tuhle chvíli zdá. "Opravdu si myslíš, že ti ublížil? Právě ti na stříbrném podnose naservíroval něco, čeho bys sama nikdo nedokázala dosáhnout."
"Kvůli němu vypadám jako slaboch!" stále křičí jako smyslů zbavená.
"Kvůli němu vypadáš jako žádoucí dívka! A nalijme si čistého vína, v tomhle ohledu potřebuješ veškerou pomoc, jakou ti kdo poskytne. Dokud neřekl, že tě miluje, byla jsi romantická asi jako hrouda hlíny. Teď tě chtějí všichni. Mluví jen o vás. O milencích z Dvanáctého kraje pronásledovaných osudem!"
"Ale my nejsme milenci pronásledovaní osudem!"
Haymitch ztrácí kontrolu sám nad sebou, chytá Katniss za ramena a naráží ji na stěnu. Samozřejmě ne tak, aby jí ublížil, ale chce, aby se konečně probrala ze svého emočního opojení a zamyslela se nad sebou. "No a co? Celé je to velká show. Jde o to, jak tě lidé vnímají. Po tvém rozhovoru bych o tobě dokázal říct nanejvýš to, že jsi byla docela milá, ačkoliv už to se samo o sobě rovnalo menšímu zázraku. Teď jsi jim všem zlomila srdce. Jemináčku, jak ti toužebně padají k nohám všichni chlapci doma! Kdo myslíš, že získá víc sponzorů?"
Katniss ho od sebe pouze odstrkává a nic dalšího neříká. Zřejmě se konečně zamyslela nad jeho slovy a zvažuje, jestli má uznat chybu nebo ne.
"Má pravdu, Katniss," přistupuje k ní Cinna a dává jí paži kolem ramen. On je jeden z mála lidí, na které Katniss dá, takže se velice brzy uklidňuje a už normálním tónem dodává: "Měli jste mi to říct, abych nepůsobila tak hloupě."
"Ne, tvoje reakce byla dokonalá. Kdybys to věděla, nevypadala bys upřímně," staví se na moji stranu i Portia a díky tomu Katniss konečně kapituluje.
"Dělá si jenom starosti o svého chlapce," poznamenávám kousavě, když se mi podaří vyndat si jeden z větších střepů, který jsem měl zabodnutý hluboko v předloktí.
"Já nemám žádného chlapce," vyštěkne, ale její tváře se začínají barvit studem do ruda.
"To je fuk," krčím rameny. Už s ní nechci dál bojovat, její reakce mi dokázala, že jí na Hurikánovi záleží a že pro ni nejsem důležitější, než plesové boty, co má na sobě. "Vsadím se, že je dost chytrý, aby poznal habaďůru. Ty jsi navíc neřekla, že mě miluješ, takže co na tom záleží?"
Dlouhou dobu mlčí a jenom těká pohledem z jednoho na druhého. Já se jí do očí nedívám, soustředím se na vyndávání drobných střípků ze svých rukou. Krom toho se mi proti mé vůli do očí tlačí slzy, ačkoliv kdyby si jich někdo všiml, zřejmě je budou dávat za vinu bolesti z pořezaných rukou.
"Mysleli jste, že bych do něj mohla být zamilovaná, když mi vyznal lásku?" ptá se nakonec už klidným hlasem.
"Já ano. To jak jsi sklopila pohled, ten ruměnec," říká Portia a ostatní se k ní přidávají. Tuhle debatu nevnímám, láme mi totiž srdce. Není nic těžšího poslouchat, jak jí ostatní přesvědčují, že dokázala svoje city zahrát bravurně.
"Promiň, že jsem do tebe strčila," otáčí se nakonec na mě a já chtě nechtě musím zvednout hlavu a podívat se jí do očí. "To nic," krčím rameny. "Ačkoliv je to, striktně vzato, proti pravidlům."
"Jsou tvoje ruce v pořádku?" ptá se ustaraně.
"Nic vážného se jim nestalo," odpovídám mdle a všichni vyrážíme do jídelny, kde se máme najíst. Během pár minut je ovšem jasné, že s nimi u večeře sedět nemůžu. Z rukou mi stále stéká krev a začíná kapat dokonce i na podlahu. Zřejmě začínám v obličeji i blednout, protože mě Portia bere pod ramenem a odvádí mě na ošetřovnu.
Je to sterilní místnost v přízemí, kterou vede nepříjemně vypadající paní. Má příšerně dlouhé řasy, až se divím, že s nimi dokáže udržet otevřené oči. Její nehty mají snad třicet centimetrů a vlasy má nagelované do jedné ostré špice. Nicméně to vypadá, že ví, co dělá. Bere totiž do ruky pinzetu a postupně mi vytahuje veškeré zbytky střepů, které jsem si nezvládl vytahat já sám.
Oceňuji, že se ani jednou nezeptá, co se mi stalo. Nechtělo by se mi totiž vymýšlet nějaké další lži. Nakonec mi ruce omývá, aby na nich nezůstala ani kapka krve a maže je páchnoucí mastičkou.
"Neboj, do zítra by měly být v pořádku, neohrozí tě to v aréně," pro jistotu mi je omotává obvazy a posílá mě zpět do mého patra.
"Děkuji," kývnu hlavou a vyrážíme z Portiou zpět do výtahu.
"Bylo to úžasné. To, co jsi pro ni udělal," dívá se na mě moje vizážistka s obdivem v očích. Jen letmo přikyvuji, ale nemám odvahu promluvit. Bojím se, že by se mi zlomil hlas. "Byla bych ráda, kdyby ses nám vrátil zpět, ale vím, že to si ty nepřeješ."
"Rozlučte se za mě s Livií, ano? Je to moc hodná holka," dostávám ze sebe.
"Má tě moc ráda," přikyvuje Portia.
"Já vím," přikyvuji, "je to lepší, když se s ní nebudu loučit osobně," pousměji se a výtah sebou najednou cukne a zastavuje. Dorazili jsme do dvanáctého patra a připojujeme se k již započaté večeři.
Po jídle se přesuneme do vedlejší místnosti a sledujeme záznam dnešních interview. Sleduji sice obrazovku, ale co se na ní děje vůbec nevnímám. Do srdce se mi totiž začíná přikrádat strach. Zítra už je ten den, kdy nás vypustí do arény. Nejsem si jistý, jestli psychicky zvládnu ten tlak. Musím být ale silný, už kvůli Katniss.
Po skončení programu nastává ticho, protože je čas se rozloučit. Haymitch a Cetkie s námi nemohou jet na místo arény. Musí zůstat tady a snažit se nám získat sponzory.
Cetkie nás bere oba za ruce a v jejích očích vidím slzy, které se tentokrát ani nesnaží zakrývat. "Hodně štěstí. Vám oběma. Nikdy na vás nezapomenu, zlatíčka moje. Byli jste ti nejlepší splátci, jaké jsem kdy mohla uvádět." Oba nás objímá, ale aby nezapomněla zazdít dojemný okamžik, dodává: "Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mě konečně povýšili do nějakého pořádného kraje!" Líbá nás na tváře a spěšně odbíhá pryč.
Haymitch si na rozdíl od toho zakládá ruce na prsou a sleduje nás rentgenovým pohledem.
"Nějaká poslední rada?" ptám se ho, aby řeč nestála.
"Jakmile zazní gong, práskněte do bot. Ani jeden z vás nemá žaludek na masakr u Rohu hojnosti. Zmizte co nejdál od ostatních a najděte zdroj vody. Jasné?"
"A potom?" ptá se Katniss.
"Zůstaňte naživu," odpovídá jí a mě vylétávají koutky do úsměvu. To byla první rada, kterou nám tehdy ve vlaku dal a s ní se s námi i loučí.
Oba se chystáme do svého pokoje, ale já se ještě zastavuji na kus řeči s Portiou. "Dej jí tohle," tisknu ji do ruky mušli, kterou jsem si vyžádal u jednoho z avoxů o něco dříve. "Bude se jí to líbit," usměji se a už nic dalšího nemusím říkat. Portia moc dobře ví, že tenhle dárek patří Livii.
Následně se otáčím na Haymitche, "děkuji za všechno. Lepšího mentora jsem nemohl chtít."
Ironicky se uchechtne, "ale mohl, jenom jsi žádného jiného nepoznal. Dávej si na profíky pozor, buď pořád na pozoru a nikdy se k nim neotáčej zády."
"Nebudu," přikyvuji a odcházím do svého pokoje. Dávám si sprchu a oblečený do pyžama si lehám do postele. Netrvá ani hodinu, aby mi došlo, že dnes se spánku nedočkám.
Myslí se mi neustále honí příšerné scénáře, které by mě zítra mohly čekat. Když se mi daří na okamžik lehce usnout, vidím Katniss, které se do hrudníku zabodává obrovský nůž, který po ní hodila Kordeta.
S trhnutím se probouzím a už odmítám zavřít znovu oči. Vylézám z postele a mířím rovnou na střechu. Sedám si na zídku vedle zábradlí a dívám se dolů na ulice, hemžící se lidmi.
Všichni oslavují dnešní večer a těší se na zítřejší zábavu. Zakazuji si nad tím přemýšlet a místo toho zakláním hlavu a dívám se na hvězdy. Hučení větru a světlo z měsíce mě uklidňují a už se mi v mysli nevynořují žádné další krvavé obrazy.
V hlavě se mi ovšem honí úplně jiná myšlenka. Nemám strach z ostatních splátců a děsivých způsobů smrti, které mě mohou potkat. Bojím se, že se v aréně stane něco, co zničí moje já. Že touha přežít a strach z bolesti mě dostane do kouta a udělá ze mě spíš zvíře, než člověka. Chci zemřít důstojně. Jako člověk, který se ze mě stal. Člověk, kterého ze mě vychovali rodiče. Nechci, aby ze mě Kapitol udělal dalšího pěšáka, který bude zabíjet ostatní bez rozmyslu. Který na ně bude číhat v křoví a zezadu jim podřízne hrdlo. Jestli mám zabít, tak pouze v sebeobraně. Z myšlenek mě najednou vytrhuje známý hlas.
"Měl by ses trochu vyspat."
Trochu sebou škubnu, ale neotočím se na ni. Poznávám ji podle hlasu. "Nechtěl jsem přijít o mejdan. Koneckonců je na naši počest."
Staví se vedle mě a naklání se přes zábradlí. Sleduje ulice plné tancujících lidí. "Oni mají masky?" ptá se znechuceně.
"Kdoví," krčím nezáživně rameny. "Tady nosí ty nejšílenější kostýmy i normálně. Taky nemůžeš spát?"
"Nedokážu si vyčistit hlavu," říká a usedá na zídku vedle mě.
"Myslíš na svou rodinu?" ptám se a sám se zamýšlím nad tím samým. Co asi zrovna teď dělají? Truchlí po mě vůbec někdo z nich? Zdá se mi to nepravděpodobné.
"Ne," připouští provinile. "Pořád si představuji, jaké to bude zítra. Což samozřejmě nemá cenu." Všímám si, že sleduje moji tvář a poté přejíždí očima k mým zafačovaným rukám. "Je mi opravdu moc líto těch rukou." Dodává a já vím, že to myslí naprosto upřímně.
"Na tom nezáleží, Katniss. Nikdy jsem v těchhle hrách neměl opravdovou šanci." Svěřuji se jí se svými nejniternějšími obavami. Rozhodl jsem se dobrovolně položit život za ten její, ale možná to bylo částečně způsobeno i tím, že jsem nikdy nevěřil v možnost, že bych kdy mohl vyhrát.
"Takhle bys k tomu neměl přistupovat," kárá mě.
"Proč ne? Je to pravda. To nejlepší, v co mohu doufat je, že si neudělám ostudu a…" váhám. Netuším, jestli se jí mám svěřit se svým předsevzetím, že chci zemřít jako pekař Peeta a nikdo jiný.
"A dál?" Pobízí mě.
Nadechuji se, "nevím, jak bych to měl přesně vyjádřit. Jenom… chci zemřít jako já. Dává to smysl?" Katnis vrtí hlavou a já se snažím vybrat lépe zvolená slova. "Nechci, aby mě tam změnili. Aby mě proměnili v netvora."
"Chceš říct, že nikoho nezabiješ?" kouše si spodní ret a já mám v tu chvíli hroznou chuť ji políbit. Poprvé a naposledy. Splnit si před smrtí jeden ze svých tajných snů, nakonec se ovšem ovládnu a odpovídám na její otázku. "Ne, až přijde čas, určitě budu zabíjet jako všichni ostatní. Nemohu se vzdát bez boje. Jen si pořád přeju, aby se mi podařilo vymyslet způsob, jak… jak ukázat Kapitolu, že mu nepatřím. Že jsem víc, než figurka v jejich hrách."
"Jenže nejsi," namítá. "Nikdo z nás není víc. Tak celé hry nefungují."
Tiše vzdychám. Je mi líto, že nechápe moje pohnutky. Nekouká se na hry tak, jako já. Ona vidí pouze hru, kterou se musí pokusit vyhrát. Nevidí ty jemné detaily, které mohou rozhodovat o tom, jestli bude jenom a pouze hráč jako každý jiný, nebo jestli bude stále Katniss.
"Dobře, ale i tak jsme to pořád ty a já. Ty to nevidíš?" Zoufale se jí snažím přesvědčit o tom, co vidím já.
"Možná. Jenže… bez urážky, komu na tom záleží, Peeto?"
"Mně. Chci říct - na čem jiném mi může v tuhle chvíli záležet?" ptám se jí s jistotou v hlase. Tak moc toužím po tom, aby tohle všechno pochopila, aby všechno nedělila jen na černou a bílou, ale aby dokázala vnímat všechny odstíny. Dívám se přímo do jejích očí a čekám na odpověď.
Ustupuje ode mě a její jediná odpověď zní: "Třeba na tom, co říkal Haymitch. Že se máme snažit zůstat naživu."
Vzdávám veškeré snahy přesvědčit ji o čemkoliv. Na tváři se mi objeví posměšný úsměv. "Jistě. Díky za tip, drahoušku." Záměrně používám Haymitchovo oslovení, které ona tak moc nesnáší. Nemůžu si pomoct, zlobí mě, že máme tak moc jiný pohled na svět.
"Podívej, jestli chceš strávit poslední hodiny života plánováním nějaké ušlechtilé smrti v aréně. Je to tvoje volba. Já chci svoje poslední hodiny strávit ve Dvanáctém kraji."
"Nepřekvapilo by mě, kdybys to dokázala. Pozdravuj ode mě matku, až se vrátíš, ano?"
"Spolehni se," odpovídá a naštvaně odkráčí pryč ze střechy. Já si jen opírám hlavu o zábradlí a zahledím se zpět na ulice, kde se pomalu začíná vytrácet život. Její arogance mě štve a chvíli dokonce uvažuji o tom, že můj nápad na její záchranu, byl pěkně hloupý a možná bych měl vážně hrát sám za sebe. Okamžitě si to ovšem uvědomuji a stydím se sám za sebe. Přesně tím bych zapadl do davu splátců. Tím, že bych se staral jen o sebe. Ne, já se musím starat o ty, které mám rád. Láska z nás dělá to, čím jsme a já si jí chci v sobě uchovat až do konce.
Ani nevím, jak jsem se v noci dostal zpět do postele, ale ráno se probouzím v peřinách, když se mnou opatrně třese Portia. Musíme vyrazit do arény. Rychle se sprchuji a oblékám. Následné přecházíme na střechu, ze které nás vyzvedává vznášedlo. Ještě omámenému proudem, který mě znehybněl, mi do předloktí umísťují vysílačku, která bude sledovat každý můj pohyb v aréně.
Jakmile ze mě opadá strnulost, donáší mi snídani a já spořádám trochu vajíček a pečiva. Víc toho do sebe nejsem kvůli nervozitě schopen nasoukat. Asi po půl hodině černají okénka vznášedla, což znamená, že jsme velice blízko aréně.
Po příletu na místo nás stejný žebřík, který nás dostal do vznášedla, spouští dolů do katakomb, nacházejících se pod arénou. Říkají jim Startovací kóje, ale daleko víc připomínají Dobytčí ohrady. Všechno je tu nové a čisté. Pro každý ročník Hladových her se staví unikátní aréna, která následně slouží jako turistická atrakce pro bohaté Kapitolany.
Portia mi pomáhá obléknout oblečení, které bude stejné pro všechny splátce. Oblékám si spodní prádlo, žlutohnědé kalhoty, světle zelenou košili, objemný hnědý opasek a tenkou červenou bundu, která je poměrně dlouhá.
"Sedí ti všechno dobře? Nepotřebuješ nic upravit?"
Vrtím nevýrazně hlavou a rozhlížím se po okolních zdech. Nemám sílu mluvit, zřejmě bych se pozvracel. Proto jen mlčky čekáme vedle sebe, dokud hlas z reproduktorů neoznámí, že je nejvyšší čas.
Mlčky objímám Portii a vstupuji na kruhovou kovovou destičku. Okamžitě se kolem mě uzavírá skleněný válec, který začíná stoupat. Napočítám na dvaceti, než se znovu objeví světlo, které mě oslňuje. Ve vzduchu cítím vůni borovic, která mi připomíná Katniss. Vlasy mi cuchá silný vítr. Najednou se odnikud ozývá dunivý hlas hlasatele Claudia Templesmithe.

"Dámy a pánové, nechť sedmdesáté čtvrté Hladové hry započnou!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama