11. kapitola

29. ledna 2015 v 11:30 | Ronnie

Plošina konečně vyjela nahoru a zastavila se. Opatrně se rozhlédnu po okolí, mezítím, co moderátor odpočítává šedesát sekund do zahájení Her.
Přímo před sebou na druhé straně mám řídký borovicový les. Za svými zády obrovskou vodní plochu jezera a po mé pravici bude prudký svah někam dolů, kam nedokážu dohlédnout, ani když se zvednu na špičky.
Svůj pohled nakonec obracím přímo doprostřed kruhu splátců na obrovský zlatý Roh hojnosti. Je plný nejrůznějších potravin, vody, oblečení, léků a hlavně zbraní. Všude vidím ostré nástroje jen čekající, aby se jich ujala nějaká zkušená ruka. Při představě, že většina z nich bude v příštích patnácti minutách použita, se mi zvedá žaludek a jen tak tak v sobě dokáži udržet snídani.
Všude kolem rohu se válí nejrůznější předměty. Obvykle se jedná o stany, spacáky a batohy. Jejich hodnota klesá, čím blíž k nám leží.
Očima nakonec vyhledávám Katniss, která stojí asi o pět splátců nalevo ode mě. Vidím v její tváři soustředěnost a odhodlání. Sleduje totiž očima luk, který leží u ústí Rohu hojnosti. Jsem si téměř jistý, že se pro něj chystá vyrazit a moji mysl zachvacuje panika. Nejradši bych okamžitě seskočil a zadržel ji, ale to by mi podminovaná zem okamžitě utrhla nohy.
Nakonec se rozhoduji, že ji budu hypnotizovat tak dlouho, dokud si mého pohledu nevšimne. Zřejmě jí přepadá nepříjemný pocit, protože nakonec hlavu obrací mým směrem a já prudce vrtím hlavou, abych jí odradil od hloupého nápadu střetnout se na místě, kde každým rokem umírá nejvíce lidí.
V tu chvíli se ozývá zahajovací gong a já si neuvěřitelně oddychnu, když to vypadá, že si Katniss svůj běh rozmýšlí. I já vyrážím ze svého stanoviště, nezajímám se o zásoby ani o zbraně, nemíním se vydat na jistou smrt.
Abych se dostal do lesa, musím proběhnout kolem Katniss, která právě ze země sbírá plastovou fólii a bochník chleba. Snažím se běžet tak, abych na ní měl neustálý výhled a mohl sledovat, kam se její kroky ubírají.
Dobíhám na kraj lesa, kde okamžitě zalehávám do hustého křoví. Nechci ztratit přehled o situaci a zároveň chci být ukrytý. Nemohl bych si dovolit vydat se k profíkům teď, když probíhají nejhorší boje. Během nich nikdo nezná spojence. Nezbývá mi nic jiného, než čekat, až se ta nejhorší vlna přežene a já budu moct vyrazit a připojit se k profíkům. Je mi naprosto jasné, že nemám žádnou jistotu. Je to padesát na padesát, že mě přijmou. V tom druhém případě mi pravděpodobně vrazí jednu z jejich čerstvě nabytých zbraní přímo do břicha.
Sleduji Katniss, která běží ještě dalších dvacet metrů do kruhu, aby sebrala zářivě oranžový batoh. Ve stejnou chvíli, kdy sahá po batohu ona, po něm natahuje ruku i kluk z Devátého kraje. Vidím, jak se o něj přetahují, a zarývám nervozitou nehty do dlaní, až mi z ran od střepů začíná znovu vytékat krev.
Najednou za chlapcem zahlédnu Kordetu, která rychlým pohybem paže vrhá nůž, který se zarývá chlapci do zad. Ten klopýtne, poprská Katniss sprškou krve a padá k zemi. Katniss se tváří vyděšeně a na chvíli strne na místě. Už už se chystám zakřičet jejím směrem, aby se probrala. Naštěstí moji pomoc nepotřebuje a konečně se rozbíhá směrem k lesu. Rychle si přehazuje popruh přes rameno a batoh vytahuje výš, aby jí chránil hlavu. Kordeta totiž vrhla další nůž, který se díkybohu zarývá do batohu a Katniss uniká do lesa kousek od mojí skrýše.
S neskutečnou úlevou vydechuji a tep mého srdce se alespoň o trochu zpomaluje. Další dění u Rohu hojnosti radši nesleduji. Nemám žaludek dívat se na to, jak nevinné děti umírají uprostřed travnaté louky. Držím hlavu nízko u země a jediné, co si hlídám je, aby nikdo neobjevil můj úkryt. Naštěstí nepředpokládám, že by někdo hledal jiného Splátce tak blízko. Všichni, kteří chtěli utéct, jsou už zřejmě alespoň míli daleko.
Během půl hodiny je konec. Všichni, kteří neměli na to, aby přežili krvavou žeň, jsou mrtví a profíci už si rozebírají kořist u Rohu hojnosti. Teď nastává moje chvíle a já se snažím přemluvit sám sebe k troše odvahy. Právě teď a tady se rozhodne o tom, jestli zemřu jako jeden z prvních nebo vydržím alespoň o chvíli déle.
Zvedám se z křoví a oprašuji ze sebe hlínu a větvičky. Nakonec obracím hlavu nahoru, kde tuším jednu z kamer. V hlavě mi zní Haymitchova slova o tom, že se jedná jenom o televizní show. Přesně tu lidi čekají a přesně tu jim chci dát. Zhluboka se nadechuji a jen tak na půl pusy šeptám: "Pro tebe, Katniss" a vykračuji směrem do středu louky.
Dojdu sotva do půlky cesty a najednou vidím Třpytku, která zvedá luk a natahuje šíp. Míří mi přímo na srdce a mně se okamžitě svírá žaludek strachy. Nicméně sám sobě nedovoluji zastavit a pokládám monotónně jednu nohu za druhou, jako bych ani neviděl smrtící zbraň v rukou splátkyně z Prvního kraje.
Moje rozhodnutí bylo zřejmě správné, protože Třpytka sice svůj luk nesklání, ale zároveň ani nepouští tětivu. Pouze si mě podezíravě měří. Vlastně... všichni si mě podezíravě měří, hlavně Cato. Ten si v ruce hraje s obludným mečem, ze kterého už odkapávají zbytky krve některého z mrtvých splátců. Ta scenérie je tak děsivá, že bych se nejradši otočil a s křikem utekl. Navzdory svým pocitům ovšem pokračuji dál a ostatní mě překvapivě nechávají dojít do vzdálenosti asi dvou metrů od nich.
"Ále... náš Milovník," protahuje opět pobaveně Kordeta, která si zrovna přepočítává nože a umisťuje si je z vnitřní strany bundy, aby k nim měla vždy okamžitě přístup. Jako jediná z nich ovšem není napjatá, ale působí klidně a uvolněně.
"Říkali jste, abych si vás našel u Rohu, nebo snad ne?" snažím se, aby můj hlas nezněl rozklepaně, a překvapivě se mi to daří.
"Myslel jsem, že po tom tvém veřejném vyznání ses rozmyslel," posměšně si odfrknul Cato.
Rozhodím rukama, "jak jsem jí jinak měl přesvědčit, aby mi věřila o něco víc, než doteď? Je to holka, takovéhle věci si berou v srdci."
"Má pravdu," uculí se Kordeta a zakusuje se do jabka, které právě našla ležet na zemi.
Cato se na ní obrací s trochu naštvaným výrazem, nicméně Kordeta mu odpovídá pouze laškovným zamrkáním. Musím přiznat, že ta holka se mi docela líbí. Je sice profík, ale vypadá to, že má i smysl pro humor. Navíc se zdá, že má na Cata poměrně velký vliv, protože se zabručením sklání meč.
"Dobře, ale budu tě sledovat. Jeden špatný pohyb a rozříznu tě od ramena až k pasu, jasný?" odsekává Cato.
"Nic jiného bych od tebe ani nečekal," přitakávám a uvolněně se rozcházím směrem k Rohu hojnosti. Vybírám si z něj opasek, na kterém visí poměrně dlouhý a ostrý nůž. Připínám si ho, abych nemusel zbraň nosit neustále v ruce a měl obě ruce volné.
Nakonec i Třpytka sklání luk k zemi, přehazuje si ho přes rameno a šíp vrací zpět do toulce. V tu chvíli se na nebi začínají objevovat vznášedla a konečně začínají odnášet mrtvá těla padlých splátců. Jsem jim za to nezkonale vděčný, protože mrtvé oči ostatních vzhlížející k nebi a krvavá těla mi způsobují žaludeční nevolnosti. Ostatní si vznášedel vůbec nevšímají, jako by to byla úplně normální věc.
"Takže, teď probereme věci z Rohu hojnosti a roztřídíme jídlo a další věci, co by se nám mohli hodit. Až se začne smrákat, vyrazíme na lov," na Catově tváři se objevuje krutý úšklebek. Nemůžu si pomoct a musím myslet jen na to, že tenhle kluk v sobě nemá ani kousek soucitu. No, vlastně je na tom lépe, než já. Jeho Kapitol nemůže změnit, on už takový prostě je.
Bez debat se všichni pouštíme do prohlížení zásob, které nám připravili tvůrci her. Přidává se k nám i děvče, kterého jsem si původně nevšiml. Je to asi patnáctiletá dívka ze Čtyřky, která se ovšem vůbec neprojevuje, takže netuším ani její jméno. Třídíme na jednu stranu jídlo a vodu a na druhou stranu věci, které by nám mohli být užitečné jako spacáky, sirky a podobně. Naši práci po chvíli přeruší první výstřel z děla. Konečně se rozhodli celé aréně sdělit, kolik splátců zemřelo první den. Dopočítáme se jedenácti výstřelů. Nikdo z nás tuhle skutečnost nekomentuje, o většině mrtvých jsme totiž všichni moc dobře věděli.
Asi uprostřed Rohu se mi daří nalézt pět párů velice zvláštních brýlí. Nasazuji si je a překvapeně se rozhlížím kolem. Začíná se pomalu smrákat, ale já vidím stejně dobře, jako kdyby na nebi svítilo polední Slunce.
"Tohle se nám bude rozhodně hodit," poznamenávám a každému z profíků dávám do ruky jedny z brýlí. Vysloužím si za to poplácání po rameni od Krasa.
Jakmile dokončíme třízení zásob, už je téměř tma a my se chystáme vyrazit do lesa. Ve skutečnosti se vůbec nebojím. Možná je to zvrácené, ale cítím se pod ochranou Prvního a Druhého kraje vcelku v bezpečí. Usuzuji, že ještě nějakou chvíli mi od nich nehrozí žádné větší nebezpečí. Minimálně do té doby, než zjistí, že se jim ve skutečnosti vůbec nesnažím pomoct najít Katniss.
Během další půl hodiny, než se nám podaří sbalit pár drobností do batohů, se na nebi objevuje znak Kapitolu a začíná hrát hymna. Obracím oči na nebe a sleduji obličeje lidí, kteří už jsou právě teď na cestě zpět do svých domovů. Jako první se objevuje obličej dívky ze Třetího kraje. Následuje chlapec ze Čtvrtého. Kolem jeho bezvládné mrtvoly jsem bohužel byl nucen projít. Zemřel Catovým mečem. Další byl chlapec z Pátého, oba ze Šestého a Sedmého. Chlapec z Osmého i oba z Devátého. Když na nebi zahlédnu obličej chlapce z Devítky, ihned se mi vybaví vzpomínka z jeho smrti. Vidím, jak se mu do zad noří Kordetin nůž a jak z jeho úst vylétají kapky krve. Po zádech mi přeběhne mráz a já se nepatrně oklepu. Jako poslední se objevuje tvář dívky z Desátého kraje a obloha opět zčerná.
Hrudí se mi rozlévá úleva při myšlence, že Katniss dnešní den přežila. Nad ostatními splátci překvapivě ani nepociťuji lítost. Jsem rád, že většina z nich netrpěla a neumírá nikde pár dní na dehydrataci nebo otravu krve. Kdybych nechtěl chránit Katniss, pravděpodobně bych to měl rád také za sebou.
"Vidíte to?" Ozývá se nadšeně Třpytka a ukazuje někam nad stromy. Okamžitě to zahlédnu taky. Nad hranicí stromů stoupá tenký pramínek kouře. Vrtím nechápavě hlavou nad hloupostí člověka, který si uprostřed noci zapálí oheň. Přiznávám, že i mě se pod nehty začíná zažírat chlad, ale ani tak bych si na sebe neodvážil takhle upozornit.
"Tak jdeme," pobízí Kordeta ostatní. Všichni si nasazujeme brýle pro noční vidění a vyrážíme do lesa. Brýle nám neuvěřitelně pomáhají v orientaci a nebýt jich, pravděpodobně bychom se lesem protloukali dvakrát tak dlouho. Takhle nám trvá jenom dvě hodiny, než se dostáváme jen pár set metrů od hořícího ohně.
Slyším dokonce praskání dřeva a psychicky se připravuji na to, co nás právě čeká. Budu součástí vraždy jiného člověka. Tentokrát nebudu jen přihlížet, teď budu stát opodál, což je skoro to samé, jako bych to udělal sám. Nicméně... vyhrát může jen jeden a tenhle čin alespoň přiblíží Katniss k vítězství.
Skláním oči k zemi a najednou roztahuji ruce a jednou z nich udeřím Cata přes hrudník. Ten se okamžitě natahuje, aby mě jedinou ranou srazil k zemi.
"Počkejte," vyhrknu šeptem a skláním se k zemi. Přesně tohle poznávám, je to jedna z pastí, kterou nás učili hned první den tréninku. Sbírám ze země středně velký kamínek a házím ho na místo, kde tuším spouštěcí mechanismus. Oko se okamžitě stahuje a smyčka vylétá vysoko nad úroveň země.
"Katniss," utíká mi skrz zuby a Kras se spokojeně uchechtne.
"Vidíš, přecijen nám k něčemu je," culí se Kordeta. "To znamená, že jsme na správné stopě. Při troše štěstí bude ten ohýnek její."
"Nebude, tohle by neudělala, není hloupá," zavrtím hlavou a zvedám se zase na nohy.
"Dost plkání, jdeme," mávne Cato rukou a vykračujeme znovu směrem k ohni. Během chvíle vystupujeme na malou mýtinku, kde leží zkroucená drobná splátkyně u dohořívajícího ohýnku. Křupání větviček jí probouzí a z ničeho nic si prudce sedá. Její výkřik mi projede až do morku kosti.
"Prosím, nezabíjejte mě," křičí, když jí Cato chytí při zoufalém pokusu o útěk. "Nejsem hrozba, nikomu neublížím," štká zoufale, když jí přikládá nůž k zádům. Z jejich úst unikne téměř zvířecí výkřik, když si meč najde svoji cestu skrz páteř a maso. Splátce z Prvního kraje jí pouští a dívka se okamžitě hroutí k zemi. Zavírá oči a ruku si pokládá na ránu. Zůstává ležet bez jediného pohybu.
Já se nutím k častému polykání, když cítím žaludeční šťávy až na jazyku. Nesmím zvracet, tím bych si neudělal zrovna dobrou pověst. Nicméně se nedokáži na dívku ani podívat. Profíci mají ovšem ze svého úlovku radost. Gratulují si a smějí se.
"Dvanáct je vyřízených, zbývá jedenáct," křikne Třpytka a všichni souhlasně halekají.
"Prohledejte jí, třeba má něco důležitého," přikazuje Cato a děvče ze Čtyřky se sklání a probírá kapsy mrtvé splátkyně. Pak jenom zklamaně vrtí hlavou, "nemá u sebe nic, co by se mohlo hodit."
"Radši zmizíme, aby mohli vyzvednout tělo, než začne páchnout," zabručí Cato a my ostatní poslechneme jeho rozkazy a vyrážíme pryč.
V čele vyráží děvče ze Čtyřky, kterou jsem pracovně nazval Rybka. Jako jediná z nás nemá brýle, protože na ní nezbyly. Nese tedy v ruce svítilnu, která osvětluje alespoň část lesa před námi. O pár metrů dál se ovšem zastavujeme.
"Neměli jsme už slyšet výstřel z děla?" ptá se Třpytka. Nikoho z nás tahle skutečnost vůbec nenapadla.
"Myslím, že měli, není důvod, aby nevystřelili hned. Jedině, že by nebyla mrtvá," dodává Kordeta.
"Je mrtvá. Sám jsem jí bodl," zabručí naštvaně Cato.
"Tak jak to, že nestřílejí?"

Z ničeho nic se strhává hádka o tom, jestli je děvče mrtvé, a nebo ne. Popřípadě jestli by se někdo neměl přesvědčit a popřípadě jí dorazit. Já dokážu myslet jen na to, že pokud výstřel nezazněl, teď tam děvče leží na zemi v neuvěřitelných bolestech a pouze čeká na sladký polibek smrti. To prostě nemůžu dopustit a tak se k překvapení ostatních ozývám já: "Ztrácíme čas! Půjdu jí dorazit a můžeme pokračovat!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama