5. kapitola

4. ledna 2015 v 20:41 | Ronnie

"Au," neubráním se vykřiknutí, když mně za pomocí vosku a bavlněných pásků jedním tahem vytrhávají chloupky v podpaží. Kapitol má tolik moderních a inovativních zařízení a přesto nedokáží někomu vytrhat chlupy bezbolestně? To asi nikdy nepochopím.
"Promiň," odpoví bez zájmu jeden z členů mého přípravného týmu. Myslím, že se představuje jako Gaius, ale ruku do ohně bych za to nedal. Má na hlavně dlouhé lokny. Každou z nich nabarvenou na jinou barvu, takže celková kompozice má zřejmě připomínat duhu. Na můj vkus jsou ovšem barvy moc výrazné, duha má být decentní. Stejné barvy má i na očních víčkách. Rozhodl jsem se ovšem jejich podivné vzezření přehlížet.
Nejpříjemnější ze všech tří členů mého týmu není ani Gaius, ani Stella, které je asi tak sto padesát let a stále si myslí, že vypadá jako mladice, ale je to Livia. Drobná slečna s dlouhými blond vlasy, které má pouze promelírované tmavě modrými prameny. Uhrančivě modré oči má orámované líčením tak, aby vypadaly jako by se topily uprostřed mořské hladiny. I na nehtech má nakreslený vzorek vln, zřejmě jí oceán hodně fascinuje.
"Tak, s chloupky jsme skončili, teď honem do vody," zatleská Stella a žene mě do omamně vonící lázně. Jsem rád, že depilace konečně skončila. Naštěstí mi nechaly chloupky na rukách i na tříslech. Lezu do horké vody a dovoluji si chvilku relaxace. Zavírám oči a užívám si vůni levandule s nádechem nějakého koření. Veškerý stres ze mě alespoň na chvilku odplouvá.
Moc dlouho si ovšem neužívám, protože brzy přichází celý tým s žínkami v rukou a začíná drhnout celé moje tělo, dokud nejsem červený a bolavý. Nakonec mi Livia patlá nějakou nesnesitelně páchnoucí vodičku na celý obličej.
"Nemůžeme si dovolit, aby ti v aréně narostly vousy. Sponzoři tě musí v každém případě okamžitě poznat a to by mohl týden v aréně bez holení trochu zkomplikovat. Tohle ti rozpustí veškeré vousy i s kořínky a mělo by to vydržet až měsíc, než ti začnou znovu růst, takže se neboj, zase dorostou," usmívá se na mě mile. Líbí se mi způsob jejího vyjadřování. Mluví totiž jako by byla samozřejmost, že budou moje vousy mít šanci zase vyrůst. Jako by neexistovala žádná jiná možnost, než že se z arény vrátím živý a zdravý.
Oplácím jí úsměv a lezu z vany. Nedovolují mi ani obléct se a už mě mažou zvláštními olejíčky proti vysychání pleti. Během této procedury přichází moje vizážistka.
"Ahoj, jmenuji se Portia," podává mi ruku a já jí s ní třesu. Vypadá poměrně sympaticky. Má asi po ramena dlouhé blond vlasy. Ale ne blond jako Livia, spíš takovou hodně platinovou, téměř až do bíla. S nimi kontrastuje její snědá pleť a tmavě hnědé oči orámované tak dlouhými řasami, že jsem si naprosto jistý, že nejsou její.
Jediné, co se mi opravdu nelíbí, je rtěnka, kterou používá. Je téměř úplně černá a působí na mě dost děsivým dojmem. Jako kdyby se na mě chtěla každou chvíli vrhnout a zakousnout mě.
Takové myšlenky hned ale zaplaším, tady mi opravdu nic nehrozí. Vlastně mi vůbec nic nehrozí, dokud se nedostanu do arény a tam na mě čekají úplně jiná nebezpečí, než černá rtěnka na rtech mojí vizážistky.
"Jsem Peeta," vyhrkávám ze sebe. Uvědomuji si totiž, že jsem udělal možná až neslušnou pauzu při osobním hodnocení její vizáže.
"Já vím," usměje se a párkrát mě obejde dokola. Spokojeně u toho kývá hlavou. "Jsi silný, dobře živený, to bude tvoje velká výhoda."
Jen letmo přikývnu, "nejsem ze Sloje jako většina dětí, které sem přijdou. Byl jsem o něco lépe živený. Ještě jsem vás neviděl, jste nová?"
"Tenhle rok jsem tu poprvé, to je pravda. Stejně jako vizážista tvojí kolegyně z Dvanáctého kraje. Máme v plánu spolu úzce spolupracovat. Chtěli bychom vás dva dokonale sladit," ze rtů jí stále nemizí úsměv a já ztrácím i poslední zbytky nejistoty, které mě ještě svíraly.
"To budu rád," přikývnu, "Katniss asi zase tolik ne," poznamenávám. Jsem si naprosto jistý, že ona z toho nadšená nebude. Nechce se mnou mít nic společného, aby pro ni potom nebylo těžké zavrtat mi šíp přímo do srdce.
"Určitě bude mít taky radost," ujišťuje mě, "můžeš se obléct, ať tu nestojíš, jak tě pán bůh stvořil. Pak za mnou přijď do vedlejší místnosti," zašvitoří a odchází skrz masivní dveře do jiné části budovy.
"Tady máš," podává mi Livia moje oblečení s lehce začervenalými tvářemi. Dělám, jako bych to neviděl a beru si od ní oblečení. "Děkuji," usmívám se na ní a spěšně se oblékám.
Prohrábnu si rukou automaticky vlasy, jako jsem zvyklý. V tu chvíli dostávám výchovnou ránu přes ruku od Gaiuse, "nesahat, chceš zničit veškerou naší práci?"
"Pardon," cuknou mi pobaveně koutky, ale zřejmě si toho nikdo z nich nevšiml. Otáčím se ke svému přípravnému týmu zády a odcházím do vedlejší místnosti za Portiou. Čeká tam na mě stůl plný jídla a pohodlné křeslo, stačí do něj jenom zaplout.
Usedám tedy do křesla a ze stolu si beru hrnek horké čokolády. Zbytek jídla okázalé přehlížím, nemám totiž vůbec hlad. Popravdě jsem trochu nervózní, protože netuším, co po mě Portia bude chtít.
"Neboj se mě," pobaveně se zasměje, "nebudu tě mučit. Jen prodiskutujeme tvůj kostým na zahajovací ceremoniál. Určitě víš, že musí být nějakým způsobem typické pro váš kraj."
"Dobře, už jsem v klidu. Ve skutečnosti jsem se chtěl živit jako kominík, takže mi uhelný mour nevadí. Klidně mě s ním popatlejte od hlavy k patě a šoupněte na vůz."
Portia se jen zasměje, "jsi veselá kopa, viď? Neboj, takové kostýmy už jsou minulost. Dlouho jsme nad tím s Cinnou přemýšleli a naším hlavním cílem je, aby na vás diváci nezapomněli, abyste se jim takříkajíc… vypálil do hlavy."
Najednou mi v hlavě svítá a dochází mi, na co naráží, "vy nás chcete… podpálit?" ptám se nejistě.
"Ano i ne, ale určitě máš rád překvapení, takže to hlavní teprve uvidíš," uculí se na mě a potom už jenom udržujeme uctivou konverzaci, dokud nedopiji horkou čokoládu a nic nám nebrání přesunout se do další místnosti.
Asi za hodinu a půl jsem oblečený do černého elastického kostýmu, který zakrývá prakticky celé moje tělo, a na nohou mám černé vysoké kožené boty. Navíc je k němu připevněna volně splývající kápě z oranžových, žlutých a červených pruhů a stejně barevná přilba. Ve skutečnosti si připadám jako idiot. Něco jako superhrdina s příliš vyrýsovaným rozkrokem.
"Hlavně se ničeho neboj, je to jen syntetický oheň, nic se ti nemůže stát," ujišťuje mě Portia.
"Já se ohně nebojím, jsem přece pekař. Teď jsem vlastně něco jako Peeta Super-pekař," roztáhnu ruce a jednou se zatočím na místě.
"Pojď, ty Super-pekaři," zasměje se Livia a já i celý můj přípravný tým v čele s Portii vyrážíme, abychom se setkali s Katniss.
Vidím jí už z dálky, vypadá úžasně. Pravděpodobně by vypadala úžasně i v pytli od brambor, ale to už je vedlejší. Jakmile k ní dorazíme, oba naše přípravné týmy začnou brebentit a překřikovat se, jak jsou ty kostýmy nádherné a jakou úžasnou senzaci vzbudíme. Já mám naproti tomu oči jenom pro ni, ačkoliv vím moc dobře, že si musím dávat pozor, aby si toho nikdo nevšiml, alespoň zatím ne.
Brzy nás odvádí do přízemí Kosmetického centra, které je vlastně jedna obří stáj. Blíží se totiž začátek Zahajovacího obřadu. Přicházíme k našemu vozu, který táhne čtyřspřeží nádherných vraníků. Stihnu pouze poplácat jednoho koně po hlavě, než nás Cinna s Portií naženou do vozu a aranžují každý kousek našeho oblečení. Na chvíli poodstupují, zřejmě aby se poradili, jestli odvedli dobrou práci nebo budeme všem jen pro smích.
"Co si myslíš o tom ohni?" šeptá mi z ničeho nic do ucha Katniss. Evidentně se mnou sdílí stejné pocity. Možná si hraji na hrdinu, ale necítím se dobře při představě, že z nás mají za okamžik udělat živoucí pochodně.
"Strhnu ti kápi, jestli ty strhneš moji," cedím skrze zaťaté zuby a ani na ní neotáčím hlavu, abych náhodou neporušil některý ze záhybů na své kápi.
"Platí. Vím, že jsme slíbili Haymitchovi, že uděláme přesně to, co nám řeknou, ale myslím, že ho nenapadlo tohle."
"Kde je vlastně Haymitch? Neměl by nás chránit před podobnými věcmi?" nedá mi to a velice opatrně se rozhlížím, jestli jsme ho náhodou někde nepřehlédli. Marně.
"Vzhledem k tomu, jak je nasáklý alkoholem, by od něj patrně nebylo moudré, aby se zdržoval u otevřeného ohně," odpovídá a její poznámka mě upřímně rozesměje a ona se ke mně následně připojí.
Z příjemného veselí nás vyruší až zahajovací hudba. Je reproduktory přenášena do celého Kapitolu, aby byla slyšet naprosto všude. Otvírá se masivní brána, která nás až doteď dělila od ulice naplněných lidmi. Před námi musí vyrazit všech jedenáct koňských spřežení, než se dostáváme na řadu. Na jediný krátký okamžik se zaraduji, že se nápad s ohněm ani neuskuteční, než si všímám, že k nám Cinna přistupuje se zapálenou pochodní.
"Tak, jdeme na to," než se stačím nadechnout, celá kápě už hoří a vizážista nám právě zapaluje čelenky. "Funguje to," oddychne si a já na něj vyvalím oči. Na jazyku mi visí otázka, jestli to vůbec vyzkoušeli, než nás podpálili, nicméně ho nechci přerušovat, neboť ještě mluví na Katniss. Hned na to seskakuje z vozu a zřejmě ho ještě něco napadá, neboť křičí a snaží se nám posunky naznačit, co máme udělat.
"Co říká?" ptám se s lehkým náznakem hysterie, neboť první, co mě napadá je to, že zapomněl na nějakou důležitou věc ohledně plamenů a někdy uprostřed cesty k náměstí se vznítíme úplně celý. Následně si ovšem všímám, že Cinna spojuje ruce před sebou a haleká na nás.
"Myslím, že chce, abychom se drželi za ruce," opatrně beru její pravou ruku do své levé a oba se tázavě otáčíme na Cinnu. V odpovědi jenom kývne hlavou a ukáže nám zvednutý palec. Pak už nevidíme nic, jelikož i naše spřežení vyjelo na ulici.
Všímám si obrovských davů seskupených kolem hlavní třídy a jejich obrovský křik, když zahlédnou náš vůz. Strháváme na sebe veškerou pozornost obyvatel Kapitolu. Dav křičí, hází po nás květiny a skanduje naše jména. Nic z toho si nicméně nejsem schopný užívat, stojím jako přimrazený a letmo otáčím hlavu na televizní obrazovky. Je na nás úchvatný pohled. Vizážisti nám dali něco, za co jim budeme ještě hodně vděční - lásku davu.
Katniss se vedle mě úplně uvolňuje. Posílá davu vzdušné polibky, usmívá se a mává. Bohužel nejsem schopný následovat jejího příkladu, ale to nevadí. Hlavní totiž je, aby si lidé zapamatovali ji, dívku v plamenech.
Na Městském okruhu Katniss otáčí hlavu směrem ke mně a k našim propleteným prstům. Povoluje svůj stisk, ale já ho ihned obnovuji. Dívám se jí do očí, "Ne, nepouštěj mě. Prosím. Jinak spadnu."
"Dobře," letmo přikyvuje a už se nepokouší moji ruku pouštět. Nechci, aby jí kdy pouštěla. Bojím se, že když mě teď pustí, už nikdy mě znovu nechytí a jediné, co mi po ní zbyde, bude jen vzpomínka na tento prchlivý moment. Chtěl bych držet její ruku ve svojí až do konce svého života. I kdyby to měl být už jen týden. Užívám si ten pocit přes celý projev prezidenta Snowa, až do té doby, než naše spřežení zajede do Výcvikového centra. Tady už na nás čeká Portia s Cinnou a okamžitě hasí plameny, které nás obklopují.
Přesně v tom okamžiku mě Katniss pouští a mne si ztuhlou ruku. Nechce se mi to přiznávat, ale je pravda, že také téměř necítím prsty. Letmo si tedy promnu ruku také, "díky za to, žes mě držela. Nebyl jsem si tam moc jistý."
"Nebylo to vidět," odpovídám mi přesvědčivě. "Nikdo si toho určitě nevšiml."
"Nikdo si určitě nevšiml ničeho jiného, než tebe. Měla by sis brát plameny častěji. Sluší ti," usmívám se na ní a snažím se do toho úsměvu vložit veškerou lásku, kterou k ní cítím. Protože to bude zřejmě jediné vyjádření citů, které ze sebe kdy dostanu.

Katniss si ovšem v tu chvíli stoupá na špičky a líbá mě na tvář. Přesně na místo, kam mě ve vlaku udeřil Haymitch.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama