6. kapitola

6. ledna 2015 v 22:12 | Ronnie
Výcvikové centrum má věž určenou pouze pro splátce a jejich týmy. Každý kraj zabírá jedno patro a my jako kraj Dvanáctý máme tu výsadu, že můžeme bydlet přímo pod střechou. Alespoň takhle nám to Cetkie podává s obrovským nadšením v hlase, když vstupujeme do proskleného výtahu.
Mačkám dvanáctku na panelu s čísly pater a výtah se překvapivě rychle rozjíždí směrem nahoru. Trvá to jen okamžik a už skrz skleněné dno vidím, jak se lidé stále více zmenšují. Nakonec už je nevidím vůbec.
Cetkie celou dobu srší optimismem a neustále nás chválí za každou drobnost od kostýmů, přes líčení až k našemu vystupování. "Mluvila jsem celý den s každým významným člověkem v Kapitolu. Pokoušela jsem se vám sehnat sponzory. Zůstávala jsem ovšem velmi tajemná, protože se mě Haymitch pochopitelně neobtěžovala seznámit s vašimi strategiemi. S tím, co jsem měla k dispozici, jsem ale dělala, co jsem mohla. Že se Katniss obětovala za svou sestru. Že jste oba vyvinuli velké úsilí, abyste překonali barbarství vašeho kraje."
Vidím na Katniss, jak tuhne, a modlím se, aby Cetkii neřekla od srdce, co si myslí o Kapitolské smetánce a o tom, co oni považují za barbarství. Nakonec se ovšem evidentně spokojuje s tím, že si přehrává nadávky pouze ve své hlavě, za což jsem rád. Cetkie to totiž nemyslí zle, nechápe, že to my vnímáme jako urážku.
"Všichni mají pochopitelně pochyby," pokračuje. "Přece jen pocházíte z uhelného kraje. Ale já jim řekla, a to bylo ode mě moc chytré: Když působíte na uhlí dost velkým tlakem, změní se v perly!"
Oba s Katniss nadšeně přikyvujeme a chválíme její chytrost, ačkoliv jsem v životě neslyšel větší hloupost. Na uhlí může působit tlakem, jakým chce, ale vytvoří z něj tak leda uhelný mour. Perly rostou v mušlích, které se jmenují Perlorodky a Perlotvorky. Jsou nesmírně cenné. Ve skutečnosti jsem nikdy žádnou neviděl na vlastní oči. Upřímně doufám, že většina potenciálních sponzorů neoplývá takovými znalostmi a nejsme jim teď pouze pro smích.
"Bohužel nemůžu uzavírat smlouvy se sponzory. To může dělat jenom Haymitch," v jejím hlase slyším rozčarování. "Ale nebojte se, já ho dostanu ke stolu třeba se zbraní v ruce, jestli to bude nutné."
V tu chvíli k ní pociťuji až podivný příval vděčnosti. Cetkie je možná zvláštní a šílená, ale vím, že ona nás nepotopí. Bude se za nás prát zuby nehty až do samého konce. Každému z nás ukazuje jeho přidělený pokoj a opouští nás s přáním sladkých snů.
Můj pokoj je opravdu obrovský a hlavně prakticky celý automatizovaný. Okna vám zazoomují jakýkoliv pohled vás napadne, na skříni si na malé obrazovce jen vyberete kombinaci oblečení a nemusíte se v ní prohrabovat. Navíc si můžete pomocí mikrofonu objednat jakékoliv jídlo, na které máte zrovna chuť.
Nejvíc jsem nadšený asi ze sprchového kouta. Má asi tak milion programů a rád bych je všechny vyzkoušel. Pouštím pár masážních programů a užívám si příjemné pobublávání po celém těle. Zkoumám pár tlačítek s šampony a oleji. Nakonec se rozhoduji nic z toho radši nepoužít. Když ovšem vylézám z vany, omylem zavadím o jeden z čudlíků a okamžitě mě obklopuje oblak parfému vonící po růžích.
"Super, budu smrdět jako prostitutka," mumlám si pro sebe, když se nechávám osušit horkým vzduchem. Ve skříni si vybírám decentní tmavé kalhoty a pohodlné bavlněné tričko v barvě svých očí. Jen si letmo prohrábnu vlasy, abych se zbavil té nepříjemné načechranosti, a opět vycházím z pokoje. Nechci být celou dobu ve Výcvikovém centru zavřený.
Jakmile vcházím do rozlehlého obývacího pokoje, všímám si, že se k nám již připojili i naši vizážisti. Na gauči je usazený Cinna s Portiou a nadšeně o něčem debatují. Zřejmě oslavují dnešní úspěch.
"Á, jedna z našich hvězd," okamžitě se zvedá Cinna, aby mi potřásl rukou, "byli jste skvělí."
"Ale to jenom díky vám dvěma."
"Nesmysl. Ani kostým by nepomohl, kdybyste nebyli přesvědčivý. Pojď, něco ti ukážu," dává mi ruku kolem ramen a odvádí mě nahoru po schodech přímo na střechu. Stavím se k zábradlí a rozhlížím se všude kolem. Fouká tu poměrně silný vítr, ale to mi nevadí. Slunce už dávno zapadlo za obzor, takže ze tmy všude vystupují různá světla. Od oken domů, po pouliční osvětlení, až po hořící louče a spousty prskavek všude po ulicích. Celý Kapitol zřejmě slaví začátek letošních Hladových her.
"Kdybychom nebyli v téhle situaci, je Kapitol vážně nádherný," poznamenávám. Jako místo na krátkou dovolenou by mi to tu zřejmě vyhovovalo. Tohle je ovšem dovolená, ze které se už nikdy nemám vrátit zpátky.
"Má to svoje kouzlo," kývne Cinna. "Tam všude jsou lidi, které musíte přesvědčit o tom, že jste šampióni. Pak vám bude Kapitol ležet u nohou," usměje se na mě a sundává mi ruku z ramene.
"Sem na střechu máme přístup pořád? Smíme sem chodit?" odpovědí je mi přikývnutí. "A to se nebojí, že někoho napadne, že by si to rád urychlil a prostě skočil dolů? To by přece nemohl nikdo přežít."
"Odsud se nedá skočit," vysvětluje mi Cinna a z květináče zvedná malý kamínek, který hází přes zábradlí. Najednou zaslechnu zapraskání a kamínek prolétne kolem nás zpět na střechu místo, aby padal dolů na ulici. "Je tu silové pole," vysvětluje mi. "Splátci nemají možnost zabít se nikde, to Kapitol nemůže dopustit, připravil by lidi o zábavu."
Jen chápavě přikyvuji, "moc dobře ví, jak ukázat krajanům, že mají navrch."
Cinna přikyvuje, "tak to je. Pojď, vrátíme se zpátky, určitě už je čas na večeři." Scházíme dolů a připojujeme se zpět k Portii. Vzhledem k tomu, že Katniss ještě nedorazila, odcházíme na balkon, kde si jen povídáme - po většinou o kostýmech.
Po chvíli přichází a všichni se odebíráme do jídelny na honosnou večeři složenou z asi tak milionu chodů. Dokonce se k nám na večeři připojuje i Haymitch, který není mimořádně opilý ani protivný.
Z večeře se nakonec stává příjemně strávený čas a nezávazně plynoucí konverzace je víc, než bych byl očekával. Povídáme si o všem, o našem kraji, o životě v Kapitolu a následně i o nadcházejících interview, které nás čekají. Jen Katniss se prakticky vůbec neprojevuje. První věta, kterou za celou večeři řekne je v okamžiku, kdy na stůl přináší nádherný dort, který pro dokreslení efektu ještě zapálí.
"Jak to, že hoří? Není v něm alkohol?" ptá se a otáčí se na jednu z našich služebných. "To je to poslední, co bych ch…ach! Tebe znám!" Vykřikuje najednou poměrně nerozumně.
"Nebuď směšná Katniss. Jak bys mohla znát avoxku?" Vyštěkne velmi nepříjemně Cetkie, "to je nesmysl."
"Co je avoxka?" ptá se Katniss nechápavě.
"Avox je člověk, který spáchal zločin. Té holce vyřízli jazyk, aby nemohla mluvit," vysvětluje nám oběma Haymitch. "Patrně je to nějaká zrádkyně. Není pravděpodobné, že bys jí znala."
"A i kdyby ano, nemáš s ní co mluvit, pokud jim nedáváš nějaký rozkaz," dodává na vysvětlenou Cetkie, tentokrát už o poznání mírněji. "Jistěže ji neznáš." Potlačuji v sobě nesouhlas, který mi bublá ve všech žilách. Jak se můžou vůbec takhle chovat k lidem? I my splátci jsme na tom lépe. Sice nás posílají na smrt, ale na druhou stranu se k nám chovají jako v rukavičkách, kdežto tihle lidé jsou otroci. Vlastně jsou míň, než otroci.
"Ne, asi ne. Já jenom…" koktá a vůbec netuší, co by měla říct. Je mi jasné, že jí musím pomoct, nebo se na ní sesype množství nepříjemných otázek, na které nebude umět odpovědět. Lusknu tedy prsty, jako bych si najednou něco uvědomil a používám první jméno, které mi přijde pod pusu. "Delly Cartwrightová. To je ono. Taky jsem si říkal, že mi ta holka připadá povědomá. Pak jsem si uvědomil, že je strašně podobná Delly."
Není to pravda ani v nejmenším. Delly je podsaditá blondýnka s věčným úsměvem a tahle slečna je drobná zrzka s nešťastným výrazem v očích. Nicméně doufám, že se Katniss mojí lži chytne a nikdo další se již nebude na nic ptát. Naštěstí téměř ani nezaváhá a vyhrkává: "No ano, tu jsem myslela. Asi to bude těmi vlasy."
"A podobným výrazem v očích," dodávám a všichni kolem stolu se uklidňují. Uvnitř mi padá kámen ze srdce. Jediný, kdo by z této nepříjemnosti vyšel špatně, by zřejmě byla ta zrzavá slečna. Zachytávám Katnissin vděčný pohled a téměř neznatelně kývám, aby věděla, že jsem si všiml.
"Dobře, jestli je to všechno," začíná Cinna opět konverzaci. "A ano, v tom dortu byl alkohol, ale ten všechen shořel. Objednal jsem ho speciálně na počest vašeho plamenného vystoupení." Musím jeho nápad pochválit. Tenhle dort byl opravdu impozantní. Vlastně by mě asi ani nenapadlo zapalovat dort, nicméně výsledný efekt byl vážně dokonalý.
Hned po dezertu se přesouváme do salonku, abychom sledovali záznam zahajovacího obřadu. Prakticky veškerou pozornost jsme dnes přitáhli my dva. I já sám musím uznat, že jsme vypadali opravdu úžasně. Zřejmě můžeme poděkovat Cinnovi za obrovský nárůst sponzorů.
"Koho napadlo, aby se drželi za ruce?" ptá se Haymitch zvědavě.
"Cinnu," odpovídá Portia.
"Krásný náznak vzpurnosti. Dokonalé," vydechuje Haymitch spokojeně. Chvíli ho zkoumavě pozoruji. Co tím vlastně myslel? Vážně jim nejde jen o to udržet nás naživu co nejdéle, ale i o to, aby ukázali Kapitolu, že se z nás jen díky nim nestanou nepřátele na život a na smrt? Že Hladové hry už začínají pomalu ztrácet svůj kýžený efekt? Ještě chvíli si hraji s touto myšlenkou, než mě Haymitch vytrhuje s hloubání. Zřejmě si všiml, že jsem se nad tím až moc zamyslel.
"Zítra ráno vás čeká první výcvik. Setkáme se u snídaně a přesně vám povím, jak chci, abyste se chovali. Teď se jděte trochu vyspat a my dospělí si tu trochu promluvíme."
Kráčíme směrem k našim pokojům, ale já mám stále pocit, že by mi Katniss měla říct, o co jde s tou zrzavou avoxkou. Zastavuji se tedy u jejího pokoje a opírám se o rám dveří, abych jí zúžil prostor, kterým by mohla projít. "Takže Delly Cartwrightová. To je ale náhoda, že jsme tu natrefili na její dvojnici," nadhazuji a čekám, jak Katniss zareaguje. Dost dlouho mlčí a dívá se do chodby někam směrem za mě. Už si myslím, že bude prostě jen mlčky čekat, dokud neodejdu.
Nakonec se nadechuje, ale nic neřiká. V tu chvíli mě napadá, že se bojí odposlechu. "Už jsi byla na střeše?" navrhuji. Jenom zavrtí hlavou. "Cinna mě tam dovedl. Je vidět skoro na celé město. Fičí tam ovšem docela hlasitý vítr."
V jejích očích zahlédnu záblesk poznání, takže konečně začíná mluvit, "můžeme si tam jen tak zajít?"
"Jistě, jen pojď," stoupáme po schodech nahoru a nakonec dorážíme k zábradlí na kraji střechy. Nechávám jí chvilku na to, aby se mohla pokochat výhledem na celý Kapitol. Vidím na ní, že je tím výhledem uchvácená a já jsem rád, že jsem jí sem vzal.
"Ptal jsem se Cinny, proč nás sem nahoru pouštějí. Copak se nebojí, že se někteří splátci rozhodnou raději rovnou skočit?" prolamuji ticho tím nejneutrálnějším způsobem, který mě napadl.
"Co ti odpověděl?" ptá se zvědavě.
"Nemůžeš skočit," vysvětluji a jako důkaz natahuji ruku směrem k silovému poli. Najednou se ozývá ostré prasknutí a já ucukávám rukou, neboť dostávám poměrně silnou ránu. Dost mě to překvapuje. Osoby se slabším srdcem by z toho mohli dostat nějakou příhodu. "Je tu elektrické pole, které tě hodí zpátky na střechu."
"Pořád si dělají starosti o naši bezpečnost," poznamenává a já se musím pobaveně pousmát. "Myslíš, že nás nahrávají?"
"Možná," krčím rameny. "Pojď se podívat na zahradu," rozcházím se směrem do středu střechy. Mám dojem, že jsem ji tam zahlédl, když jsme se vraceli zpátky dolů. Obcházím skleněnou kopuli ve středu, ve které jsou ukryté schody, a z druhé strany dorážíme na zahradu. Všude kolem jsou květináče s květinami a stromy. Je to tu vážně nádherné, tady bych nejradši zůstal.
Katniss se prochází kolem květináčů a zastavuje se, aby si prohlédla jednu z květin. Nakonec se rozhoduje, že je tady bezpečné mi vyprávět o domnělé Delly.
Začíná mi vypravovat o jednom dni, kdy byla s Hurikánem lovit v lese. Zahlédla dva prchající lidi - dívku a chlapce. Proběhli prakticky kolem nich a najednou se objevilo Kapitolské vznášedlo, které oštěpem zabilo chlapce a vytáhlo jeho tělo a následně i živou dívku.
"Viděli tě?" ptám se šeptem. Její příběh mě poměrně zasáhne. Neumím si představit, co bych udělal, kdybych potkal dva lidi prchající v lese.
"Nevím, byli jsme pod skalním převisem," odpovídá, ale netváří se moc přesvědčivě. Brzy mi dochází, že jí dívka musela určitě vidět a ona má teď strach podívat se jí do očí. Mrzí ji, že nic neudělala. Že se jí nepokusila zachránit. Ta vzpomínka ji hluboce zasáhla a já vidím, že se začíná třást.
"Celá se chvěješ," sundávám si bundu a přehazuji ji přes její ramena. Udělá ode mě krok směrem pryč, ale najednou se zarazí. Je mi jasné, že neví, jak se má ke mně chovat. Stále nás vidí v aréně a myslí si, že se jí určitě pokusím zabít.
"Byli odtud?" udělám malý krůček směrem k ní a opatrně jí zapínám knoflík u krku, aby jí bunda držela. Jenom letmo přikyvuje. "Kam podle tebe utíkali?"
"To nevím. Ani nevím, proč prchali," odpovídá zamyšleně.
"Já bych odsud taky odešel," vyhrkávám najednou bezmyšlenkovitě. Nervózně se rozhlédnu. Takové věci bych zřejmě neměl říkat. Sice mi pár řečí ujelo dnes již s Cinnou, ale nerad bych to opakoval. Mohl bych si pod sebou řezat větev. "Šel bych domů, kdyby mě nechali. Ale musíš uznat, že jídlo je tu senzační," zlehčuji ihned situaci, ale již nechci dál nic riskovat. "Začíná být zima. Pojďme dovnitř."
Dorážíme zpět pod kupoli a sestupujeme po schodech dolů. "Tvůj kamarád Hurikán - to je on, kdo odnesl tvoji sestru při sklizni?" Chci vypadat jako, že se zajímám, ačkoliv moc dobře vím, kdo Hurikán je.
"Ano. Znáš ho?"
"Ani ne. Slyšel jsem, že se o něm hodně baví holky. Myslel jsem, že je tvůj bratranec nebo něco na ten způsob. Pomáháte si." Nebo alespoň bych si to přál
"Ne, nejsme příbuzní."
Jen neznatelně přikyvuji. Najednou si nemohu pomoct a musím se zeptat. "Přišel se s tebou rozloučit?"
"Ano. Stejně jako tvůj otec. Ten mi přinesl sušenky," zkoumavě mě sleduje a snaží se zjistit, proč se tak vyptávám. Tou poslední větou mi ovšem dělá obrovskou radost. Nečekal bych, že se můj otec zastaví ještě u ní, aby jí dal najevo podporu. Jsem za to moc rád, je to vážně úžasný člověk. Zakazuji si o něm ovšem přemýšlet, protože mi vzpomínka na něj způsobuje nepříjemné píchání u srdce.
Povytahuji trochu obočí. Opravdu mě překvapilo, že za ní zašel, takže možná zním docela udiveně. "Opravdu? No, má tě rád a tvou sestru taky. Mám dojem, že by si přál mít dceru místo domu plného kluků."
"V dětství se můj otec znal s tvou matkou," dodávám ještě na vysvětlenou. To Katniss evidentně dost překvapuje.
"Ano, ona vyrostla ve městě," přikyvuje pouze a vypadá to, že tím uzavřela naši konverzaci. Mezitím jsme dorazili ke dveřím do našich pokojů, takže si sundává mou bundu a vrací mi ji. "Uvidíme se ráno," dodává.

"Zatím ahoj," odpovídám a odcházím do svého pokoje. Tam si pouze sedám na postel. V ruce stále svírám bundu, kterou mi vrátila. Letmo k ní přivoním. Cítím z ní lehkou vůni jehličí a máty. Mimoděk se usmívám a lehám si do peřin s příjemným pocitem, který mě rychle ukolébá do spánku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kikina kikina | 10. ledna 2015 v 12:12 | Reagovat

wau tahle část se mi líbila zatím nejvíce a už se moc těším na další si užasná jak to dokážeš napsat máš můj obdiv :)

2 PattaMay PattaMay | 10. ledna 2015 v 19:17 | Reagovat

Ahoj, celá nedočkavá čekám na další kapitolu. Kdypak tu bude? :)

3 Werí Werí | Web | 10. ledna 2015 v 23:02 | Reagovat

Zítra se pustím do další kapitoly. Měla jsem tenhle týden bloková cvičení ve škole, takže jsem neměla moc času :) ale zítra začnu psát další, takže bych ji snad měla stihnout dopsat ;)

4 Penťačka Penťačka | 12. ledna 2015 v 14:58 | Reagovat

Máte rádi fantasy? Chtěli byste zkusit žít v jiném světě plném magie, draků, elfů, víl, trpaslíků, vlkodlaků i upírů? Zaregistrujte se na stránce www.pentagramus.com a začněte svůj druhý život právě teď! Je to zadarmo, sama jsem tam už více než rok. Našla jsem tam nové přátele, naučila se spoustu nových věcí, které jsem využila i v reálném světě. Neváhejte a zkuste to taky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama