7. kapitola - 1. část

13. ledna 2015 v 11:59 | Ronnie

Ze spaní mě probouzí ženský výkřik. Okamžitě si sedám na posteli a zmateně se rozhlížím po pokoji. Nikdo tu se mnou není, je tu ticho a prázdno. Jen skrz žaluzie začínají prosvítat první slunečné paprsky dnešního rána. Promnu si oči a sundávám nohy z postele. Přemýšlím, jestli se mi ten výkřik jenom zdál nebo to byla skutečnost. Zdá se mi, že to vycházelo ze strany, kde má pokoj Katniss. Chvíli uvažuji, jestli za ní nemám dojít. Pak si uvědomuji, že tady nikomu z nás nic nehrozí… zatím.
Rychle se tedy uklidňuji a mířím přímo do sprchy. Vyzkouším dalších pár tlačítek na panelu, o kterých jsem ještě nevěděl, co dělají. Sprcha mě celého namydlí, poté opláchne, namaže výživné olejíčky a následně vysuší. Nemůžu si místní koupelnu vynachválit, v aréně mi asi bude chybět.
Přecházím zpět do místnosti s postelí a všímám si, že mi tu nechali nové oblečení, které budu zřejmě nosit na výcvik. Jsou to černé úzké kalhoty z moc příjemného materiálu. K nim karmínová tunika s dlouhými rukávy a kožené boty. Nevypadá špatně a velice příjemně sedí na těle.
Pomalu se chystám vyrazit na snídani, když se najednou ozve zaklepání na dveře. "Dále," křiknu. Předpokládám, že je to nějaký z avoxů, který sem jde uklidit. Nicméně mezi dveřmi se objevuje Haymitchova hlava. Překvapeně se na něj otáčím, "co vás sem přivádí?"
"Jen jsem přišel na návštěvu," odpovídá a sedá si do křesla jako by to byl jeho pokoj. Do mikrofonu cosi zamumlá a za okamžik má v ruce sklenici s něčím, co voní jako svařené víno.
Chvíli ho sleduji, a když zjišťuji, že se nemá k odchodu, přisedám si na druhé křeslo hned naproti stolku. Založím si ruce na hrudi a propaluji ho očima, dokud ho tím nedonutím, aby se na mě také podíval.
"Takže..."začínám a povytahuji tázavě obočí.
"Přišel jsem se jen podívat na jednoho ze svých svěřenců, co je na tom divného?" dlouze se napije ze své sklenice.
"Haymitchi, kápněte božskou, ušetříme spoustu času, když si nebudeme na nic hrát."
"Dobře, taková dohoda se mi líbí," přikývne a dopije sklenici. "Dneska začíná výcvik a já chci vědět, jak jsme na tom. Katniss se ptát nemusím, ta chce vyhrát, ať to bude stát cokoliv. Má v sobě horkou krev, ale co ty?"
"Chci, aby Katniss vyhrála, ať to bude stát cokoliv," dívám se mu zpříma do očí, aby mu bylo jasné, že si z něj nedělám srandu.
Jedinou reakcí na moje prohlášení je jeho hysterický smích. "Ty jsi blázen, ta holka jen čeká, až se k ní otočíš zády a vrazí ti do nich nůž. Za tu chceš obětovat život?"
Důrazně přikývnu, nehodlám s ním o ničem polemizovat. "Ano, ale to nás staví na jednu loď. Nemusíte sponzory rozkládat mezi nás dva. Budeme to směřovat k ní. Ona dokáže zaujmout sponzory a vy to víte. Udělala na vás taky dojem."
Prstem přejíždí po okraji sklenice, dokud se nerozezní čistý tón. Na jeho tváři je znát, že přemýšlí nad mými slovy. Nakonec odkládá sklenici na stůl a odpovídá: "Dobře, ale kdyby ses náhodou rozhodl jinak, dej mi vědět. Půjdeme na snídani, už je nejvyšší čas."
Zvedáme se z křesel oba zároveň a bez dalšího slova odcházíme do jídelny. Tentokrát tu nejsme první. Katniss už sedí u stolu a zrovna dojídá jednu housku s horkou čokoládou. Oba ji zdravíme a vrháme se taky k talířům. Nabírám si vejce s uzeninou a na druhý talířek si beru pěkně vypadající moučník. Všichni jíme, dokud nemáme prázdné talíře. Pak už jen čekáme, až dojí Haymitch, kterého dnes zřejmě přepadla velmi hladová nálada. Nakonec ovšem i on dojídá, napije se z placatky a pouští se do svého výkladu. "Takže k věci. Výcvik. Za prvé, jestli chcete, budu vás trénovat odděleně. Rozhodněte se hned teď."
"Proč byste nás měl trénovat odděleně?" ptá se Katniss nechápavě.
"Kdybyste třeba něco uměli a nechtěli, aby se o tom dozvěděl ten druhý."
Vyměňujeme si s Katniss souhlasné pohledy a já odpovídám: "Já nemám žádné tajné dovednosti. A taky už vím, v čem jsi dobrá ty. Jedl jsem plno tvých veverek."
"Můžete nás trénovat dohromady," odpovídá Katniss a já souhlasně přikyvuji.
"Dobrá, tak mi povězte, v čem jste dobří," vyzývá nás Haymitch.
"Já neumím nic moc. Pokud nepočítáte pečení chleba," odpovídám s nelibostí. Opravdu si neumím představit, co z mých dovedností, které jsem se naučil v pekárně, by mi mohlo pomoct obstát proti soupeřům v aréně.
"Promiň, ale to opravdu nepočítám. Katniss. Vím, že jsi šikovná s nožem," otáčí se na mojí kolegyni.
"Ani moc ne, ale umím lovit. S lukem a šípem."
"A jsi dobrá?" zajímá Haymitche opravdu jen schopnosti, ve kterých jsme ultra super dobří? Neměl by dokázat pracovat i s tím, v čem jsme průměrní? Dlouho je ticho, které přerušuje Katniss až odpovědí, že jí to 'docela jde'. Takové vyjádření mi ovšem nepřijde dostačující na to, co s lukem a šípem dokáže udělat, proto se do toho vkládám: "Je skvělá. Můj otec si kupuje její veverky, vždycky obdivuje, že šípy nikdy neprojdou tělem. Všechny je trefuje do očí. A to samé platí o králících, které prodává řezníkovi. Dokonce umí ulovit i vysokou."
Vidím na tváři Katniss, že nechápe, jak je možné, že toho o ní tolik vím. Evidentně to ovšem nebere jako polehčující okolnost, spíš přitěžující, protože podezřívavě sykne: "O co ti jde?"
"O co jde tobě? Jestli ti má pomoct, musí vědět, v čem jsi dobrá. Nepodceňuj se," snažím se jí uchlácholit. Má to ovšem spíš opačný efekt, protože se začíná okamžitě pýřit.
"A co ty? Viděla jsem tě na trhu. Dokážeš zvednout padesátikilový pytel mouky jako nic. Jen mu to pověz, To přece není k zahození," nechová se zrovna mile. Konec věty na mě téměř křičí. Vůbec nechápu, co jí dohnalo k takovému vzteku, ale samozřejmě si to nenechám líbit.
"Jo jsem si jistý, že v aréně bude plno pytlů s moukou, abych je mohl házet po ostatních soutěžících. To není totéž, jako když někdo umí používat opravdovou zbraň, a ty to dobře víš," odsekávám ji naštvaně.
"Umí zápasit," otáčí se Katniss k Haymitchovi. "Vloni byl na školní soutěži druhý, hned za svým bratrem."
"K čemu mi to je? Kolikrát jsi viděla někoho uzápasit k smrti?" odfrkávám znechuceně. Nicméně mě překvapuje, že si takových věcí Katniss vůbec všimla. Nikdy jsme se spolu nebavili, ale ona přesto ví, že jsem vyhrál školní soutěž.
"Vždycky dochází k bojům tělo na tělo. Stačí mít nůž a budeš mít aspoň šanci. Jestli mě někdo přepadne, je po mně!" křičí na mě jako smyslů zbavená a já bohužel reaguji dost podobně a oplácím jí to stejnou měrou.
"Jenže tebe nikdo nepřepadne! Budeš žít v koruně nějakého stromu, živit se syrovými veverkami a odrovnávat jednoho po druhém šípy. Víš, co řekla moje matka, když se přišla se mnou rozloučit, aby mě povzbudila? Řekla, že Dvanáctý kraj možná bude mít konečně zase vítěze. Pak jsem si uvědomil, že nemyslela mě, ale tebe," vyštěkávám ze sebe, aniž bych si stihl rozmyslet, co vlastně říkám. Tohle nebyla zrovna informace, se kterou jsem se chtěl svěřovat, nicméně ze mě prostě vypadla a už jí nemůžu vzít zpátky.
"Ale notak, myslela určitě tebe," mává Katniss ledabyle rukou. Jsem rád, že alespoň přestala křičet. Vysvětlení už jí teď ovšem tak nějak dlužím a tak odpovídám: "Řekla doslova: Ta holka umí přežít. Ta holka!" ta vzpomínka pro mě není úplně nejpříjemnější, a tak jsem rád, když se konečně přestane hádat a na chvíli se utiší.
Nakonec dodává velice jemně a tence jako by to ani nebyla ona: "Ale jenom proto, že mi někdo pomohl."
Stáčím hlavu k housce, kterou drží v ruce a ihned je mi jasné, o čem mluví.
Tehdy mi bylo jedenáct a ten den už od rána silně pršelo. Byl to takový ten hodně ledový déšť, rozhodně ne takový, ve kterém byste si přáli vyrazit si na procházku. Zrovna jsem pomáhal s pečením chleba, když se najednou z naší předzahrádky ozval kovový řinkot popelnice. Matka vyběhla mezi dveře a spustila křik: "Koukej odsud vypadnout, než zavolám mírotvorce. Už se mi dělá špatně z vás spratků ze Sloje, kteří se nám pořád prohrabují v popelnicích!" nedalo mi to a musel jsem se vyplížit matce za záda. Chtěl jsem vědět, na koho tak křičí. Pak jsem jí uviděl. Stála tam úplně zmoklá a roztřesená. Vlasy, svázané v jednom dlouhém copu, jí zplihle viseli na zádech. Viděl jsem na ní, jak je hladová a unavená. Jenom položila víko zpět na popelnici a ustoupila o krok dál. To mé matce stačilo k tomu, aby se uspokojila a s protivným brbláním se vrátila zpět do tepla kuchyně. Já ji sledoval, jak obchází plot a nakonec se zastavuje u jabloně hned vedle naší ohrady s prasetem. Podlamují se jí nohy a ona klesá na zem do bahna. Tohle jsem prostě nemohl dopustit. Tou dobou jsem již Katniss znal ze školy, pamatoval jsem si jí jako drobnou holčičku, která milovala svého otce. Teď ovšem vypadala jako kostra potažená kůží a tak zesláblá, že jsem se bál, jestli se vůbec dožije rána. Nebylo divu, nebylo to tak dlouho poté, co výbuch v dolech roztrhal jejího otce.
Vrátil jsem se zpět do kuchyně a chystal se otočit bochníky, které už byly z jedné strany hotové. V tu chvíli mě napadlo, že nejlépe dokážu Katniss pomoct jídlem. Proto do roštu neobratně strkám. To stačí k tomu, aby se dva bochníky uvolnily a propadly až do ohně.
Než jsem se stačil byť jen otočit na druhou stranu, už mě z boku udeřila ruka mojí matky. Divím se, že jsem se dokázal udržet na nohou, protože síla té rány byla až překvapivá. "Co to děláš, ty nemehlo?" rozkřičela se, když jsem se snažil neobratně vytáhnout bochníky ze žhavého uhlí. "Zkrm je prasatům, ty hlupáku! Co s nimi jiného? Žádný slušný člověk si nekoupí spálený chleba!" křičela za mnou, ačkoliv jsem byl již venku na zahradě a v náručí držel oba spálené bochníky. Došel jsem k ohradě s prasetem, začal jsem odlamovat zčernalé kousky a házet je do koryta. Když jsem si byl jistý, že matka už mi nevěnuje žádnou pozornost ani z okna, trochu víc jsem se rozmáchl a postupně jsem oba bochníky hodil Katniss přímo k nohám. Ani jsem si nedovolil se na ní otočit a rychle jsem mířil zpět domů. Skoro jsem na tuhle příhodu zapomněl, ale Katniss zřejmě ne. Pro ni byl ten chleba možná jediná věc, co dělila její rodinu od smrti hladem.
Nechci se ovšem k téhle záležitosti vracet, tak jen krčím rameny, "Lidé ti budou pomáhat i v aréně. Budou se hádat o to, kdo tě bude moct sponzorovat."
"Ne víc, než tebe," namítá a já obracím oči v sloup. Potom se zadívám na Haymitche, "Ona o tom nemá ani tušení. Neví, jaký dojem umí vyvolat." Přejíždím prstem po desce stolu a snažím se nedívat se na ni. Zřejmě ani nepochopila, že to bylo myšleno jako kompliment, protože se tváří dost uraženě.
Po asi minutě Haymitch přerušuje naše mlčení a dává nám dobře míněné rady, jak se chovat na tréninku. Nemáme ukazovat, co umíme. Máme se věnovat tomu, co neumíme a snažit se osvojit si co nejvíce dalších dovedností.
"Ještě jedna věc. Chci, abyste na veřejnosti byli celou dobu spolu," praští rukou do stolu, když to vypadá, že chceme něco namítat, "Celou dobu! Nehodlám se o tom bavit! Souhlasili jste s tím, že se budete řídit mými pokyny! Budete spolu a budete se k sobě chovat vlídně. Teď jděte. V deset počkejte u výtahu na Cetkii, aby vás odvedla na výcvik."
Tím uzavřel dnešní schůzi. Nemůžu si pomoct a přijde mi, že tohle všechno - společné tréninky a rozkaz chodit všude spolu - zařídil Haymitch kvůli mě. Abych měl možnost Katniss ukázat, že pro níinejsem ta opravdová hrozba. Možná tím chce náš mentor dosáhnout jedné jediné věci - aby ve mě Katniss viděla spojence a ne soupeře.

Slyším, jak za sebou práskla dveřmi od svého pokoje. Zřejmě nám tím chtěla dát vědět, co si o tom všem kamarádíčkování myslí ona.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama