7. kapitola - 2. část

17. ledna 2015 v 13:33 | Ronnie

Sedám si na postel a přemýšlím, jestli jsem neudělal chybu, když jsem se svěřil Haymitchovi. Možná jsem ji tím spíš uškodil, než pomohl, kdo ví. Pokládám hlavu do dlaní a zavírám oči.
Najednou je mi zase jedenáct a stojím na školní chodbě s kamarády. Moje tvář a oko jsou napuchlé a téměř fialové od matčiny rány, která na mě dopadla den předtím. Bylo to právě kvůli tomu spálenému chlebu, který jsem dal Katniss. Zahlédnu v davu její všudypřítomný cop a snažím se tvářit nepřítomně, když kolem mě prochází. Za ruku vede svoji malou sestru a pospíchají domů. Dívám se za ní s letmým úsměvem na rtech, tak jako vždycky, když se objeví v mojí blízkosti. Ona z ničeho nic ovšem také zvedá zrak a naše oči se střetávají. Rychle se odvracím pryč a rudnu ve tváři. Upřímně doufám, že si toho nevšimla. Koutkem oka kontroluji, jestli se na mě stále dívá, ale zjišťuji, že má oči také sklopené k zemi. Opatrně se dívám na místo, kam směřují a vidím ji. Jedinou žlutou květinku uprostřed zeleného trávníku. Pampelišku slibující jaro. A tehdy vím, že všechno bude v pořádku, že tenhle rok už jim nehrozí smrt hladem. Opět se usmívám a stáčím hlavu zpět ke svým spolužákům. Najednou zachytávám pobavený pohled na tváři Delly.
"Co je?" ptám se nechápavě.
"Peeta má rád Katniss, Peeta má rád Katniss," prozpěvuje a já se k ní vrhám a ucpávám jí pusu rukou.
"Pššt," šeptám naléhavě a rozhlížím se, jestli to náhodou neslyšel ještě někdo kromě mých nejbližších kamarádů. Na tváři mám vyděšený výraz. Chytám Delly pod paží a táhnu jí kousek dál od kamarádů, "neříkej to nahlas. Není to pravda." Zakládám vzpurně ruce na hrudníku.
"Ale je," usmívá se na mě tím upřímným úsměvem, kvůli kterému ji mám tak rád. "Na tom přece není nic špatného, je krásná."
Její poznámka mě těší, Delly je prostě nejmilejší člověk, kterého znám. Vždycky optimistická, vždycky veselá. "Je, ale kdyby se to dostalo k matce," po zádech mi přejede mráz a otřesu se. Moje máma není zlý člověk, ale nemá ráda lidi ze Sloje. Pro ni jsou to pouze špíny na její podrážce. Je z vyšších poměrů a nikdy nepoznala, co je to hlad. Já sice také ne, rozhodně ne takový jako lidé ze Sloje, ale dokážu je pochopit. Myslím, že bychom jim měli pomáhat, ne je vyhánět, ale nikdy bych si to doma nedovolil říct nahlas.
Moje kamarádka jen vrtí hlavou, "nedozví se to. A ty neděláš nic špatného. Přece ti nebude určovat, koho máš mít rád. Katniss je nádherná a navíc krásně zpívá. Tak jako žádná jiná," usmívá se a letmo mě objímá. Najednou mě chytá za ruku, "pojď, něco ti ukážu. Táta mi vyrobil úplně náádherné boty," rozplývá se a vesele mě táhne k nim domů.
Probouzím se s leknutím, když mi začíná padat hlava. Zřejmě jsem na chvíli usnul. Dívám se na hodiny a je téměř tři čtvrtě na deset, za chvíli se máme sejít kvůli tréninku. Během pěti minut tedy stíhám ranní hygienu a vycházím z pokoje.
V chodbě u výtahu už čeká Cetkie a prochází si nějaké svoje poznámky na papírech. "Dobré ráno, Cetkie" zdravím ji, jelikož se k nám na snídani nepřipojila, takže jsem ji dnes ještě neviděl.
"Dobré ráno i tobě," zašvitoří vesele, "ty máš vždycky tak vybrané způsoby, to se mi líbí. Ne jako Katniss, musí se od tebe ještě hodně učit." Pohoršeně vrtí hlavou a já se musím pobaveně pousmát. Kapitolané vážně berou dobré mravy jako jednu z nejdůležitějších věcí, což mě přijde směšné vzhledem k tomu, že každý rok posílají děti vraždit se mezi sebou. To zřejmě jejich etickému kodexu neodporuje.
"Tak kde zase je?" bručí si pod vousy, když kouká na hodinky. Je za minutu deset a teprve teď slyšíme bouchnout dveře od pokoje. Katniss opravdu nikde nechodí zbytečně brzy. Konečně se k nám tedy připojuje a můžeme se vypravit do tréninkového centra.
Je vlastně celé situované do sklepení, takže se tu nedočkáme žádného přirozeného světla, ale to se snaží poměrně úspěšně nahradit množství žárovek. Nicméně mi ta místnost připomíná spíše školní tělocvičnu. Dobře, zřejmě o dost větší a luxusně vybavené tělocvičny. Všude jsou rozličné druhy zbraní, překážkových drah a stanovišť, u kterých zatím nedokážu odhadnout, čemu nás mají naučit.
Jakmile nám připínají na záda čísla, která mají ukazovat, z jakého kraje pocházíme, připojujeme se ke kruhu ostatních splátců. Jsme s Katniss jediní, kteří mají stejně laděný úbor. Od našich vizážistů bylo opravdu chytré nás sladit, takhle budeme z davu trochu vyčnívat i během tréninků. Zvyšuje se pravděpodobnost, že si nás někdo všimne.
Hlavní trenérka, která se nám představuje jako Atala, nám vysvětluje plány tréninků. Popisuje, co nás má které stanoviště naučit. Zaujme mě vlastně jen to, kde se učí maskování. Jsem si jistý, že to je jediná věc, ve které bych mohl alespoň trochu vynikat. Přiznávám, že se raději příliš nerozhlížím po ostatních splátcích. Pokud dojde k tomu, že budu muset některého z nich zabít, nechci jim teď koukat do očí. Bojím se, že kdybych se v aréně podíval do těch očí znovu, upustil bych zbraň a utekl pryč.
Všímám si, že na vyvýšeném ochozu nad tréninkovou místností sedí tvůrci her. Je to asi dvacet žen a mužů v tmavě nachových hábitech. Před sebou mají stoly prohýbající se jídel, takže si nás ve skutečnosti ani nevšímají, což mě vlastně vůbec nepřekvapuje.
Jakmile nás Atala rozpouští, opatrně se dotýkám Katnissiné dlaně. Ta je ovšem zabraná do hodnocení nebezpečnosti našich soupeřů a tak vyděšeně nadskakuje. Kdyby měla v ruce zbraň, pravděpodobně by mě s ní teď přetáhla. "Kde bys chtěla začít?" ptám se jako by se nic nestalo.
"Možná bychom mohli uvázat pár uzlů," odpovídá jakoby nic, ale já vidím, že ve tvářích je stále červená, jak jí leknutím vyskočil tep do závratných výšek.
"Máš pravdu," přikyvuji. Přecházíme tedy ke stanovišti vázání uzlů. Nepřekvapuje mě, že je prázdné, také mi to nepřijde jako extrémně užitečná věc, ale nechci Katniss odporovat. Instruktora ovšem velice těší náš zájem, takže se nakonec také pouštím do uvazování uzlů. Nejsem v tom ovšem tak dobrý jako moje kolegyně. Učitel je z jejího nastražování ok tak nadšený, že nám ukazuje poměrně důmyslnou past, která má zachytit člověka a vytáhnout ho za nohu na strom. Trvá nám téměř hodinu, než ji zvládneme nastražit dokonale, ale nakonec se přeci jen daří.
Přesouváme se k maskování, kam jsem se těšil zřejmě ze všeho nejvíce. Nadšeně obcházím stolky, na kterých jsou rozloženy všechny možné věci, které se dají najít v přírodě. Vidím na jednom ze stolů ležet listy a liány, ze kterých se trochu neobratně pokouším vyrobit maskování. Ve výsledku se mi to poměrně daří. Poté přecházím k dolaďování detailů. Beru si mističku a sypu do ní hlínu, zalévám vodou, abych vytvořil bláto, a nakonec pro dokreslení odstínu používám šťávu z tmavých bobulí. Roztírám si směs po odhalených částech svého těla. Místní instruktor je z mého maskování úplně na větvi a nadšeně mě chválí a povzbuzuje. Je mi to trochu nepříjemné, ale zřejmě bych za to měl být rád, takže mu nadšeně děkuji. Když se mě ptá, kde jsem se naučil takto pracovat s barvami, odpovídám mu, že zdobím dorty.
"Dorty? Jaké dorty?" ozývá se Katniss, která pro tento druh obrany nemá zrovna největší talent, proto tráví čas spíš tím, že pozoruje ostatní splátce a hodnotí jejich dovednosti.
"Doma. Dorty s polevou, v pekárně," vysvětluji ji. Vypadá to, že ví, jaké dorty myslím. Mám totiž dojem, že jsem je občas i s Prim zahlédl za výlohou.
Chvíli sleduje vzory na mojí paži a nakonec nepříjemně odfrkává, "moc hezké. Kéž bys mohl někoho uzdobit k smrti."
"Jen se nepovyšuj. Nikdy nevíš, na co můžeš v aréně narazit. Řekněme, kdyby byla jako gigantický dort," začínám samozřejmě s trochou nadsázky, ale tu Katniss ani náhodou nechápe a skáče mi do řeči. Chce se přesunout dál.
A takhle to jde další tři dny. S Katniss se přesunujeme od stanoviště ke stanovišti. V něčem jsem lepší já, v něčem ona. Zjišťuji, že nemáme v tomto směru moc podobných věcí. Já mám samozřejmě větší sílu a vynikám v drobnějších kreativních věcech, ona naproti tomu rozumí všemu, co souvisí s přírodou a schopnostmi přežití.
Tyto tréninkové dny mě naprosto ničí někde hluboko uvnitř. Jsem rád, že mám nablízku Katniss, ale na druhou stranu v téhle situaci nemáme moc společných témat. Většina se týká jenom Hladových her a to je něco, čemu se snažíme vyhýbat. Všechny rozhovory jsou strojené a unavené. Obědváme spolu uprostřed tréninkového centra a já se snažím jí alespoň něčím zaujmout, tak na stůl vysypávám celý koš pečiva, které máme k dispozici.
"Vidíš, že tu jsou různé druhy? Každý kraj má svůj vlastní chléb. Snaží se tu zahrnout chleba z všech krajů a zároveň Kapitolský. Vidíš tohle?" Zvedám chleba se zeleným nádechem ve tvaru ryby. Barva je způsobena mořskými řasami, které se do něj přidávají. Čtvrtý kraj je přímořský, a tak využívají veškerých darů moře, které se jim naskytnou. "Tak ten je ze Čtvrtého kraje. A tenhle z Jedenáctého," ukazuji chléb ve tvaru srpku posypaný semínky. Jedenáctý kraj je známý zemědělstvím, takže jejich bohatstvím jsou právě různé druhy obilovin a semen. A pak chytám daleko světlejší chléb, než jsou všechny ostatní. Je nadýchaný a jemný, "a tenhle je z Desátého. Je moc dobrý, přidávají do něj totiž mléko."
Postupně ji popíši všechny druhy chleba, které byly v košíku. Je mi naprosto jasné, že jí to vlastně vůbec nezajímá. Máme se ovšem tvářit jako, když si strašně rozumíme, takže takhle to vypadá, že vedeme poměrně uspokojující rozhovor.
"A to je všechno," ukončuji přednášku a vracím většinu chlebů zpět do koše. Jenom jeden si nechávám v ruce a ukusuji si z něj.
"Rozhodně toho víš hodně," poznamenává.
"Jen o chlebu," pokrčím unaveně rameny. "Dobře, teď se zasměj, jako bych řekl něco vtipného."
Oba se snažíme, co nejpřesvědčivěji zasmát. Ostatní nám to zřejmě věří, nicméně já už to nevěřím sobě. Jsem z toho opravdu unavený, nicméně rozkazy od mentora jsou svaté.
"Tak. Já se budu příjemně usmívat a ty mluv," vzdychám trochu unaveně. Začíná mi vyprávět příběh, který se jí zřejmě opravdu stal, když šla vybírat hnízdo lesních včel, aby si mohli doma dopřát trochu blahodárného medu. Nicméně jí při sběru vyrušil černý medvěd a už byl problém na světě. Vlastně mě její příběh vážně zaujal, takže se musím smát upřímně a občas se i zeptám na další informace. Nikdy jsem vlastně nebyl v lese, takže její historky jsou pro mě jako z jiného světa. Je na ní vidět, jak moc to miluje. Přírodu a ticho lesů.
Druhý den se trénujeme v házení oštěpů. Když vrhám svůj první oštěp, dokonce o pár stop míjím figurínu, do které bych se měl trefit. Divím se, že mi je hned nevytrhly z rukou, svoji nešikovností bych tu byl zřejmě schopen někoho zabít. Po chvíli cviku ovšem nacházím vhodnou techniku, a ačkoliv neumím mířit tak přesně, jako většina profíků, moje oštěpy se boří dost hluboko do těla díky síle, kterou jsem schopen vyvinout.
Chvíli jen stojím opřený o stolek, na kterém je rozmístěno pár zbraní, a sleduji, jak vrhá oštěpy Katniss. V míření je pochopitelně přesnější, ale často se jí stává, že pokud je panák daleko, oštěp se zabodne málo a opět vypadne. Všímám si ovšem i další věci, drobné holčičky, která stojí opodál a upřeně nás sleduje. Není to poprvé, kdy jsem si všiml, že nás pozoruje. Pohled na ni mě naplňuje smutkem, vždyť je to malé dítě, neměla by být tady a snažit se naučit zabíjet lidi.
"Myslím, že máme fanouška," poznamenávám, abych upozornil Katniss na přítomnost drobného děvčátka. "Mám dojem, že se jmenuje Routa," všiml jsem si jí už při repríze sklizně, kterou jsme byli nuceni sledovat. Sice jsem moc nevnímal, ale tohle děvče se mi zarylo do paměti.
Beru další oštěp, mezitím, co si Katniss Routu prohlíží. Už teď lituji, že jsem se o ní zmínil. Na výraze v obličeji Katniss vidím, jak moc jí ten pohled zasáhl. Kouše se do rtů a snaží se udržet nezúčastněný pohled.
Vrhám oštěp na panáka, když se na mě překvapivě prudce oboří: "Co s tím můžeme dělat?"
"Nic," odpovídám a vzdychnu. "Jen si povídat."
A takové jsou všechny dny. Tréninky trávíme ve zdvořilé konverzaci a večery? Během těch jsme neustále vyslýcháni Cetkií a Haymitchem. Chtějí znát všechno o nás i o ostatních splátcích - v čem jsou dobří a v čem naopak ne. Chápu, že jsou tyto informace důležité pro nás, i pro ně, a proto jim trpělivě odpovídám na všechny jejich dotazy.
"Někdo by měl dát Haymitchovi panáka," poznamenávám, když jsme konečně propuštěni do pokojů.
Vydává něco, co zní jako ironický smích, ale zároveň znechucené odfrknutí. Pak se ovšem zaráží a vážně se na mě otáčí. "Nech toho. Nechci nic hrát, když není nikdo nablízku."
"Dobře, Katniss," unaveně přikyvuji. Nechci jí nutit do konverzace se mnou, když o ni očividně nestojí. Mám ovšem pocit, že se mi všechno bortí pod rukama. Cílem toho všeho bylo, abych Katniss ukázal, že jsem na její straně. Ničeho takového jsem ovšem nedosáhl. Dosáhl jsem pouze toho, že až do doby, kdy je čas na soukromá vystoupení, se mnou mimo tréninkové centrum nepromluví ani slovo.
Vyvolávají moje jméno a Katniss na mě překvapivě otáčí hlavu, "Nezapomeň na to, co Haymitch říkal o házení těžkých předmětů."
Překvapuje mě, že mi popřála, na druhou stranu ovšem vím, že to myslela naprosto upřímně. "Díky, nezapomenu. A ty… dobře miř."
Vcházím do tělocvičny, kde opět na vyvýšeném hledišti sedí všichni tvůrci her. A opět, k mé smůle, hodují na vybraných lahůdkách, které jim servírují avoxové. Na mě se otáčí stěží tři lidé a i ti se obrací zase zpět k hostině.
Jen smířlivě vzdychám a jdu ke stanovišti s těžkými předměty. Vypadají skoro jako vrhací koule. Překvapuje mě, že jsou ve skutečnosti ještě těžší, než jsem si myslel. Vzhledem k tomu, že Haymitch nás upozorňoval, abychom se od věcí, ve kterých jsme dobří, drželi dál, nikdy jsem se je ani nepokusil zvednout.
První mi téměř vyklouzává z ruky, takže ho nedohodím příliš daleko. Za sebou na stupínku slyším, že někdo začíná zpívat opilecké písničky. Z toho mám opravdu radost, zřejmě mi věnují pozornosti asi jako kdybych byl poletující moucha.
Nenechám se tím odradit a dál zvedám a odhazuji nejrůznější předměty. Některé z nich jsou zřejmě těžší, než já, nicméně i ty jsem schopen odchodit nějaký ten metr před sebe. Brzy mi už ovšem začínají polevovat svaly, takže jsem vděčný, když konečně zaslechnu ze stupínku hlas.
Otáčím se směrem k nim a vidím, že na kraji stojí sám Seneca Crane a kouká přímo na mě. "Děkujeme, Peeto. Můžete jít."

"Děkuji," brouknu a mířím k východu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama