8. kapitola

19. ledna 2015 v 21:20 | Ronnie

Do svého pokoje se courám téměř šnečím tempem. Rozhodně nejsem spokojený se svým dnešním výkonem. Nedokáži si představit nic ubožejšího, než házet různě těžké předměty po tělocvičně. Tenhle Haymitchův nápad stál opravdu za prd. Pravděpodobně jsem se měl věnovat spíše maskování, ale to už nezměním.
V pokoji si dávám dlouhou sprchu a užívám si horkých kapek, které dopadají na moje rozbolavělé paže. Nechali mě tam házet opravdu dost dlouho. Moje svaly už začínaly protestovat.
Když konečně vycházím ze sprchy, už se poměrně připozdívá a já se oblékám do pohodlného domácího oblečení. Nakonec se vydávám do jídelny, protože začínám pociťovat hlad.
Překvapuje mě, že v jídelně sedí naprosto všichni - Haymitch, Cetkie, dokonce i Cinna s Portiou.
"Dobrý večer všem," přikyvuji na pozdrav a sedám si na svoje místo u jídelního stolu. "Katniss ještě nedorazila?"
"Jenom kolem proběhla jako hořící pochodeň a práskla za sebou dveřmi," vrtí pohoršeně hlavou Cetkie. Je mi naprosto jasné, jak na ní musí takové chování působit. Nicméně si díky tomu začínám dělat starosti o Katniss. Co se asi tak na jejím soukromém vystoupení mohlo stát tak hrozného, že odmítá vylézt z pokoje?
"Nechtěl bys nám povědět, jak dopadlo tvoje vystoupení?" ptá se Portia, aby změnila téma. Jenom nesouhlasně vrtím hlavou, "počkáme, až tu budeme všichni. Katniss by to určitě taky chtěla slyšet. Kdy bude večeře?" mám hlad jako vlk, to dnešní psychické vypětí mě dost vyčerpalo.
"Už měla dávno začít, dojdu pro ni," vzdychne nešťastně Cetkie a vyráží sehnat Katniss, aby se k nám připojila u stolu. Překvapivě jí to netrvá moc dlouho a za chvíli přichází a sedá si k našemu stolu. Ostatní se mezitím začali bavit o předpovědi počasí, nicméně já očima vyhledávám svoji kolegyni a tázavě povytahuji obočí. Jenom vrtí hlavou, takže se přestávám starat. Až mi to bude chtít říct, řekne to.
Mezitím přinášejí polévku - hustý hovězí vývar s játrovými knedlíčky. V tuhle chvíli opravdu potěší a alespoň trochu utiší můj kručící žaludek.
"Dobře," přerušuje nakonec Haymitch nezávaznou konverzaci, která u stolu probíhala, "konec nezávazného plkání. Jak mizerní jste dnes byli?"
Jelikož se Katniss nemá k tomu, aby začala, myslím, že je řada na mě, abych vypověděl, jak moc špatný jsem byl. "Nemám pocit, že by na tom vůbec záleželo. Když jsem přišel před tvůrce her, nikdo se na mě pomalu ani nepodíval. Myslím, že zpívali nějaké pijácké písničky. Chvíli jsem házel s různými těžkými předměty, dokud mi neřekli, že můžu jít." Vychrlím to ze sebe, abych to už měl za sebou. Když se to řekne nahlas, je to ještě daleko horší, než jsem si to přehrával ve svojí hlavě. Zachycuji soucitný pohled ode všech u stolu, z čehož je mi ještě dvakrát hůř.
"A ty drahoušku?" otáčí se Haymitch na Katniss. Vidím na ní, jak se začíná ježit, protože tohle oslovení nesnáší. Náš mentor to moc dobře ví, proto to zřejmě také dělá. "Vystřelila jsem šíp na tvůrce her," odsekává mu. Kulím na ní oči a kousek masa na vidličce, který jsem se chystal sníst, nakonec odkládám na talíř. Všichni ostatní také přestávají jíst. Cetkie vypadá jako by měla každou chvíli omdlít. "Cože jsi udělala?" v jejím hlase je znát citelný náznak hrůzy.
"Vystřelila jsem na ně šíp. Vlastně ne přímo na ně. Jejich směrem. Jak říkal Peeta, střílela jsem z luku a oni si mě nevšímali, takže jsem prostě… prostě jsem ztratila hlavu a vystřelila jsem jablko z huby tomu pitomému pečenému seleti," vysvětluje všem s nádechem vzdoru v hlase. Uvědomuji si, že to, co udělala, bylo dost nebezpečné. Na druhou stranu se musím pousmát, přesně tohle je Katniss podobné. Má v sobě tolik vášně a horké krve, že bych od ní nic menšího nečekal. Vlastně jsem na ní svým způsobem hrdý, ať se to může zdát jakkoliv bláznivé.
"Co ti říkali?" ptá se Cinna s obavou v hlase.
"Nic. Nebo spíš nevím. Potom jsem odešla."
"Aniž by tě propustili?" lapá Cetkie po dechu a já přemýšlím, jestli tohle vůbec někdy bude schopná rozdýchat. Pravděpodobně se jí o tom budou dnes zdát noční můry.
"Propustila jsem se sama," odpovídá opět se vzdorem v hlase. Radši si do pusy vkládám vidličku s kouskem masa, jinak bych se možná rozesmál. To je přesně ta Katniss, kterou mám tak moc rád.
"Tak to bychom měli." Poznamenává Haymitch a jakoby nic si maže housku máslem.
"Myslíte, že mě zatknou?"
"O tom pochybuji. Teď by měli plno starostí sehnat náhradnici."
"A co moje rodina? Potrestají je?" v jejím hlase cítím spoustu strachu. Naprosto ji chápu. Kapitol si nebere servítky a je schopen čehokoliv. Haymitch ovšem nesouhlasně vrtí hlavou a vysvětluje, že soukromá vystoupení se nesmí pustit na veřejnost a nemohou nikoho potrestat, aniž by řekli, čeho se dopustil. "Spíš ti udělají ze života peklo v aréně," uzavírá proslov.
"To nám plánují udělat tak jako tak," poznamenávám. Nemyslím, že by byl rozdíl, jestli jsme něco provedli na výcviku, ze všech udělají lovnou zvěř bez výjimky. Náš mentor mi přitakává a Katniss se konečně na obličeji objevuje vděčný úsměv. "Jak se tvářili?" ptá se nakonec a u stolu se rozbíhá debata o tom, jak to vypadalo. Dokonce i Cetkie se nakonec staví na naší stranu, i když se u toho tváří, jako kdyby řekla nějaké hrozně moc sprosté slovo.
"Dostanu strašně mizerné hodnocení," vysypává ze sebe nakonec Katniss svoji největší obavu. Tu s ní bohužel sdílím.
"Na hodnocení záleží jedině tehdy, pokud jste mimořádně dobří. Nikdo si moc nevšímá špatných ani průměrných. Všichni si mohou říkat, že si schválně schováváš talent pro sebe. Tuhle strategii používá plno lidí," říká Portia, mě tím bohužel moc neuklidňuje.
"Doufám, že právě tak si lidé vyloží čtyřku, kterou pravděpodobně dostanu," vzdychnu. "Pokud vůbec. Myslím, že snad neexistuje nic, co by dělalo ještě menší dojem, než když někdo zvedne těžkou kouli a hodí jí o pár metrů dál. Jednu jsem si málem pustil na nohu," svěřuji se i já se svými trablemi. Utěšením je pro mě upřímný úsměv Katniss, který mi věnuje přes stůl.
Po jídle se přesouváme do salonku, kde budeme sledovat bodové hodnocení všech splátců. Profíci dostávají známky mezi osmičkou a desítkou, ostatní povětšinou kolem pěti.
Křečovitě si tisknu klouby, když se má na obrazovce na mé fotce vynořit číslo. Nakonec se objevuje osmička a já nevěřícně třeštím oči. Nemůžu tomu uvěřit, opravdu mi dali osmičku za to málo, co jsem jim tam předvedl? Možná na to spíš mohlo jejich sledování mojí maličkosti během tréninků. Uvěřím tomu teprve, když mi ostatní začínají gratulovat a třást mi rukou.
To ovšem trvá jen chviličku, protože je čas na hodnocení Katniss. Se zatajeným dechem všichni čekáme na číslici a to, co vidíme, nám všem vyráží dech. Objeví se číslo jedenáct - nejvyšší v tomto ročníku Hladových her.
Cetkie vyjekne a všichni začnou jásat. Přidávám se ke gratulacím, ačkoliv možná nevypadám tak úplně upřímně. Mám obrovskou radost z jejího úspěchu, ale na druhou stranu se bojím. Přes páteř mi projede nepříjemné mrazení. Ta vysoká číslice bude mít jeden hlavní výsledek - bude veřejným nepřítelem číslo jedna. Všichni teď vědí, že je nebezpečnější, než si mysleli, a tak se na ní zaměří.
Katniss velice brzy mizí ve svém pokoji. Já však zůstávám sedět na gauči a celý zbytek večera zírám do zdi. Snažím se něco vymyslet, nějaký způsob, jak jí ochránit, ale nic mě nenapadá. Salonek se nakonec úplně vylidní a já zůstávám sám jen se svými myšlenkami.
"Uvědomuješ si, co to znamená, že jo?" za mojí hlavou se o opěradlo gauče opírá Haymitch. V ruce drží skleničku s kvalitní brandy. Obchází pohovku a sedá si vedle mě.
Jen letmo přikyvuji. "Co mám dělat?" upírám na něj zoufalý pohled. "Cokoliv, co dělám, nás od sebe jenom vzdaluje. Ona mi nevěří, ani v nejmenším. Jak jí můžu pomoct?" Zvedám se z gauče a začínám přecházet sem tam po místnosti.
"Ty jí vážně chceš ochránit, co?" ptá se Haymitch s trochou fascinace v hlase. Vypadá to, že mi nikdy nevěřil a pořád si myslel, že stáhnu ocas a nakonec budu chtít kopat za sebe.
"Víc, než cokoliv…" rukou praštím do rantlu krbu, až se sedřu klouby na ruce. Nakonec se jen rukama opírám o okraj a dívám se na svoje nohy, zády k Haymitchovi.
Můj mentor jenom vzdychne a přechází ke mně. Pokládá mi ruku na rameno a podává mi skleničku. "Dej si, mám nápad. Nebude se ti líbit a vůbec nemusí vyjít."
Chvíli koukám na skleničku a nakonec si jí od něj beru. Byla tam jen troška, pro dodání odvahy. Potom si sedám zpátky na gauč a spojuji ruce před sebou, "povídejte. Ať vás napadlo cokoliv, je to lepší, než nic."
"Ona ti nikdy nedovolí, abys jí pomáhal," sedá si těžkopádně do křesla a nalévá si další sklenku. Nabízí i mě, ale já jen vrtím nesouhlasně hlavou a žádám ho, aby pokračoval. "Ale ty přece nemusíš být s ní, abys jí ochránil. Stačí, když budeš hlídat to, co jí může ohrozit."
Chvíli nad jeho slovy přemýšlím a nakonec mi pomalu dochází význam jeho slov. "Vy myslíte… profíky?"
Haymitch přikývne, "neříkal jsem, že je to dobrý nápad."
"Jak to mám udělat? Než se k nim přiblížím, budu mít sekyru v hlavě." Představa takového spojenectví mě děsí. Je to tak padesát na padesát, že mě nezabijí okamžitě, jak mě uvidí. Jak se k nim pro pána krále mám dostat?
"Zítra je poslední den, kdy s tím můžeš něco udělat. Zkoušet to až v aréně by byla sebevražda, to je ti doufám jasné."
"Dobře, takže… tímto vás oficiálně žádám, abyste nás trénoval odděleně Haymitchi." Pobaveně se uchechtne a napije se ze sklenice. Já mezitím skovávám hlavu do dlaní a přemýšlím, jak tenhle hloupý a bláznivý plán mám vůbec provést.
"Přemýšlej Peeto, máš něco, co oni nemají a budou to chtít, budou to chtít hrozně moc," snaží se mě navést na správnou cestu, ale zároveň chce, abych na odpověď přišel sám. V hlavě si hraji s různými slovíčky a variantami, které mě napadají. Nakonec prudce zvedám hlavu a dívám se na Haymitche, "Katniss. Znám jí, vím, v čem je dobrá. Jestli jí někdo dokáže v aréně najít, nebo alespoň tušit, kam šla nebo kde zrovna je, jsem to já."
Haymitch luskne prsty, "přesně tak. Prodej informace za ochranu. Jenom tak je můžeš zmanipulovat a svést je z cesty. Znám tě, to pro tebe nebude problém. Přesvědč je, že bez tebe jí nemají šanci najít."
Jediné, co mi unikne ze rtů, je téměř šílený smích. Všechno to zní tak ironicky, až je to geniální. Není tohle snad moje největší zbraň? Slova? Zvedám se z gauče a spěšně Haymitche obejmu. Pobryndám ho jeho brandy, takže mě počastuje pár nadávkami. To mi ovšem vůbec nevadí.

"Jste génius, Haymitchi. Když mě omluvíte, půjdu si pro dnešek lehnout, zítra mě čeká náročný den, musím se na něj připravit." Otáčím se a odcházím do pokoje. Za sebou zanechávám jenom usmívajícího se Haymitche.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama