12. kapitola

9. února 2015 v 0:59 | Ronnie
"Tak do toho, Milovníku. Jdi se podívat," pobízí mě Cato a já teď musím splnit svou část úmluvy a jít ukončit trápení jiné splátkyni. Jakmile se rozcházím, špatně došlapuji a nepříjemně mě píchne v kotníku, takže chvíli dost bolestivě napadám na pravou nohu.
To mi nicméně nebrání v chůzi, takže pokračuji ke splátkyni. Vidím ji, jak se válí po zemi v kaluži vlastní krve. Ještě stále dýchá a velice tiše sténá.
Klekám si k ní na zem, beru si její hlavu do klína a z očí si sundávám brýle pro noční vidění. Otevírá oči a upírá je na mě s výrazem tichých výčitek.
"Omlouvám se," šeptám a jen stěží zadržuji slzy. Vím, že už jí nemůžu nijak pomoct, ani bych si to nemohl dovolit. Pak už bych se nemohl vrátit zpět k profíkům.
"Prosím," šeptá tichým a chraplavým hlasem. Jen letmo přikyvuji. Vím přesně, co po mně chce. Nechce, abych jí ušetřil. Chce, abych jí pomohl od bolestí. Proto vytahuji z opasku nůž a přikládám jí chladnou čepel ke krku.
Moc bych chtěl zavřít oči a být ušetřen od toho výjevu, ale nechci to udělat. Moje oči budou to poslední, co v životě uvidí, a tak je prostě nemůžu jen zavřít před jejím utrpením.
Zatlačím na nůž a jediným tahem jí proříznu hrdlo. Jde to překvapivě lehce. Nůž je tak ostrý, že neucítím vůbec žádný odpor kůže ani chrupavky. Sleduji, jak se moje ruce zalévají její teplou krví a z očí už mi nezadržitelně stékají slzy. Ještě dvakrát se chraptivě nadechne a z koutku úst jí začíná vytékat pramínek rudé tekutiny. Nakonec vidím, jak světla v jejích očích zhasínají a víčka se zavírají. Najednou uvnitř cítím, že je konec. Odkládám její bezvládné tělo zpět na mechovou peřinu lesa. "Teď už bude všechno dobré," šeptám, něžně ji odhrnuji vlasy z čela a zvedám se na nohy.
Sklápím oči ke svým rukám. Jediný kousek kůže na nich nezůstal ušetřen krvavých stop. I obvazy, kterými jsem si u Rohu hojnosti znovu zafačoval krvavé rány od střepů, jsou nyní nasáklé. Znechuceně je strhávám ze svých předloktí a odhazuji je na zem. Rychlými pohyby si utírám slzy z tváří a kvapem se vracím k profíkům. Jinak by mě mohla čekat spousta nepříjemných otázek, proč jsem se tak moc zdržel.
"Byla mrtvá?" ptá se Cato, jakmile se vracím k jejich skupině.
"Ne, ale teď už je," odpovídám a z ničeho nic se ozývá výstřel z děla, který jen potvrzuje moje tvrzení. "Můžeme jít dál?"
Na obzoru už se začínají objevovat první záblesky slunečního světla, a tak už si znovu ani nenasazuji brýle. Ukládám je do jedné z kapes u bundy.
Vyrážíme znovu na cestu. Profíci s veselou náladou, kterou u nich způsobila vražda splátce a zároveň nález pasti, která by nás měla přiblížit ke Katniss. Já s rozpolceným srdcem. Byl to vůbec první člověk, kterého jsem zabil. Mám na rukou její krev a ten obraz už nikdy nedokážu vymazat z hlavy. Při každém mrknutí vidím, jak se jí z hrdla řinou potoky krve a celého mě smáčí a taky její nádherné zelené oči, jejichž světla navždy pohasla… kvůli mně.
Prudce zavrtím hlavou, abych takové myšlenky dostal pryč. Snažím se opakovat v hlavě, že může být pouze jeden vítěz. Nemohu zachránit každého. Moc dobře jsem věděl, že mě tohle bude čekat, ale nikdy jsem si nedokázal představit, jak strašné to bude.
Pokračujeme svižným tempem další tři hodiny, než se obloukem vrátíme zpět na mýtinu k Rohu hojnosti. Ta trocha jídla, co jsme si vzali do kapes, nám už samozřejmě došla, takže je potřeba vybavit se znovu.
Ihned po příchodu zjišťujeme, že některé z našich zásob jídla a zbraní, zmizely.
"Kdo to kruci byl," zakřičí Cato, jako kdyby očekával, že se viník ihned přizná a vyleze zpoza blízkého keře.
"Nenechali jsme tu hlídku, bylo jasné, že toho někdo využije, klid," uklidňuje Kordeta jediným dotykem na předloktí toho bláznivého obra. Musím se letmo pousmát. Vypadá to, že i Cato má svoji slabou stránku. Ti dva si mezi sebou zřejmě vytvořili křehké pouto, které se bude muset během příštích pár dní, násilně přerušit.
"Dojdu pro vodu," zamumlám, beru si, co nejvíce lahví poberu, a mířím k blízkému jezeru. Třpytka se za mnou chvíli podezíravě kouká, ale nakonec se uklidní a usedá zády k Rohu hojnosti.
Skláním se nad hladinu jezera a dlouhou dobu si drhnu každou kapku krve, kterou mám na rukách. Rád bych, aby spolu s krví odplavil i ten všudypřítomný pocit vinny, ale marně. Nakonec vzdávám snahy o sedření rukou do krve a opatrně si studenou vodou omývám obličej. Překvapí mě nepříjemné pálení, které se objeví, když se voda dotkne mého obličeje. Dívám se na svůj odraz na hladině jezera, jako kdyby to bylo zrcadlo. Jen stěží bych se dokázal poznat.
Můj obličej je plný řezných ranek, červených skvrn a podlitin, kterých jsem si předtím nevšiml nebo je spíš ignoroval. Marně si lámu hlavu nad tím, kde jsem k nim přišel. Rozhlížím se kolem a nakonec mě přemáhá zvědavost. Vyrážím po svých včerejších stopách. Jakmile přicházím ke křoví, které mi včera poskytlo úkryt před masakrem, začíná mi všechno dávat smysl. Je to poměrně hustý zelený keř s velikými červenými plody, které se skládají z drobných kvítků tvořících tvar, připomínající šišku.
Chvíli si namáhám hlavu a vzpomínám si na stanoviště, která nám mělo pomoct určit jedovaté rostliny. Najednou mi na mysl přichází jedno slovo, o kterém jsem si téměř jistý, že je přesně to, které hledám. Škumpa. Je mi jasné, že jsem mohl dopadnout daleko hůř, než jen s pár svědícími skvrnami v obličeji, ale zároveň mě to přivádí i k nápadu.
Opatrně si obaluji ruce kouskem látky a trhám jeden z červených plodů. Pokládám ho na zem, vytahuju svůj nůž a pečlivě zařezávám do květů každým kouskem čepele, který se na zbrani vyskytuje. Nevím, jak dlouho na ni mohou vydržet agresivní látky ze škumpy, ale za zkoušku nic nedám.
Nůž si nakonec zasunuji zpátky za opasek a vracím se zpět k profíkům i se všemi lahvemi poctivě vydesinfikované vody.
Zbytek dne se pouze flákáme, popíjíme vodu a brousíme zbraně. Profíci vychází na lov převážně v noci, alespoň dnes to mají v plánu. Byli by rádi, kdyby narazili na dalšího hlupáka, který se chce uprostřed noci zahřát a hloupě zapálí oheň.
"Dneska vyrazí jen část. Kras a Kordeta zůstanou tady a budou hlídat zásoby. Jestli zjistím, že něco chybí, bude vás to hodně mrzet," zavrčí a bere si do ruky svůj čerstvě naostřený meč.
"Milovníku, ty jdeš s námi. Koukej nás dovést někam k té tvojí kamarádce."
"Není to moje kamarádka," odsekávám, ale dál už neodmlouvám. Beru si jen pár kousků sušeného masa a láhev vody. Pak už my čtyři odcházíme znovu do hlubin lesa na lov splátců.
Nikdo nemluví, všichni se soustředí jen na cestu. Snažíme se najít místo, kde jsem včera narazil na jednu z pastí. Překvapivě se nám to daří asi po hodině chůze. Vypadá to, že Rybka má obdivuhodný orientační smysl. Pokračujeme směrem, kterým tuším její pohyb. Musím totiž najít minimálně ještě jedno znamení, že jdeme správně. Tím si získám větší důvěru a potom bude lehčí svézt profíky z cesty.
To se mi překvapivě daří asi po půl hodině chůze. "Tady," vyhrknu a dřepnu si k zemi. Je to vidět pouze nepatrně, ale je jasné, že si tu někdo přibližně před jedním dnem zapaloval drobný oheň. O kus dál najdeme částečně vyhrabané a sežrané vnitřnosti králíka. Zřejmě si k nim našla cestu nějaká šelma. Přesně poznávám její rukopis. Nemyslím si, že by tu bylo mnoho lidí, kteří dokáží chytit, vyvrhnout a opéct králíka.
"Nikde tu není žádná voda. Za celou dobu, co jsme šli, jsme nenarazili na jediný zdroj. Možná je jediný zdroj pití jezero. Bude k němu muset brzy přijít, aby neumřela žízní," obracím se na ostatní a čekám, jestli mi dají za pravdu. Uvnitř jsem si totiž naprosto jistý, že má Katniss dost rozumu, aby se držela co nejdál Rohu hojnosti. Bude se pokoušet najít zdroj vody kdekoliv jinde, jen ne tam.
"Má pravdu," přikyvuje Třpytka. "A to platí ne jen pro ni, ale i pro ostatní. Všichni nám příjdou krásně pod ránu."
"Pro dnešek to zabalíme a vrátíme se, dokud nejsme tak daleko od tábora. Zítra si vezmem víc jídla a zůstaneme tady přes noc, jasný? Tak jdem," kývne hlavou Cato a my se přidáváme k pochodu zpět do tábora. Naštěstí měl pravdu, opravdu jsme byli zřejmě jen hodinu cesty od Rohu hojnosti.
Na místě nás ovšem čeká velké překvapení. Mezi Kordetou a Krasem sedí chlapec, kterého se mi daří identifikovat jako splátce ze Třetího kraje. Ruce má svázané za zády, na obličeji a po rukách má pár řezných ran, ale jinak se nezdá vážně zraněný.
"Proč je ještě naživu?" zabručí Třpytka a vyčítavě se zadívá na Krasa, jako by za to mohl on.
"Neboj, chtěli jsme ho vyřídit, ale možná by se nám mohl hodit," lehce se ušklíbne Kordeta a drcne do Trojky, aby konečně začal mluvit on.
"Já... mohl bych pomoct. Měl jsem... nápad," koktá zoufale. Vidím v jeho očích neuvěřitelný strach. Zřejmě si původně přišel pouze pro nějaké zásoby, nicméně byl přistižen při činu. "Mohl bych vám pomoct... ochránit jídlo."
Všichni jenom tázavě povytahujeme obočí, neumím si představit, jak by nám v tomhle ohledu mohl pomoct. V tu chvíli mě pouze napadá, že by rád zůstával na hlídce, když se vyráží na lov. To zřejmě napadá i Cata, protože už napřahuje ruku s mečem, aby mohl splátci setnout hlavu.
"Dokážu znovu zapojit miny u podstavců," vykřikne zoufale a Cato se na poslední chvíli zaráží s mečem těsně u jeho těla. Zklání ho k zemi a zvědavě naklání hlavu na stranu. Nic neříká, jen vyčkává, jestli dostane bližší informace.
Trojka zhluboka oddechuje a po obličeji mu stékají kapičky potu, ačkoliv je poměrně velká zima. "Můžu je vyhrabat, znovu zaktivovat a přesunout je kamkoliv bude třeba. Nikdo vám na zásoby nesáhne a pokud jo, bum."
"Dobře," přikyvuje Cato opatrně. "Zítra to zkusíš, máš jenom jeden pokus a pokud to je jen trik, tak toho budeš hořce litovat."
Splátce z Trojky horlivě přikyvuje hlavou a radši už nic dalšího neříká. Až do rána se již nic závratného neděje. Profíci se střídají na hlídkách a my ostatní máme čas se trochu vyspat. Nedaří se mi usnout tvrdě, pouze chvílemi upadám do neklidného spánku plného krve a zbraní. Pokaždé se budím s trhnutím a potlačuji zoufalý výkřik.
Těsně nad ránem vzdávám spaní úplně. Chlapec z Trojky je na tom podobně, ten zřejmě za celou noc ani nezamhouřil oka. Pouze sedí na zemi, zády se opírá o Roh hojnosti a zírá kamsi do dálky. Možná vzpomíná na domov, možná se snaží vymyslet, jak by odsud uprchl a možná prostě vzdal jakékoliv snahy a pouze se pokouší vypnout mozek.
Během další hodiny se postupně budí i ostatní a popohání Trojku, aby se pustil do práce. Nakonec se ovšem musíme přičinit všichni, protože miny jsou poměrně hluboko pod zemí a my máme pouze zbraně na to, abychom je vykopali. Po pár hodinách práce jsou konečně všechny miny venku a my si rozdělujeme další práci.
Já patřím do skupiny, která kope díry na usazení min do země. Trojka nám přesně zvýraznil na zem, kam máme jámy vyhloubit, aby byla past co nejefektivnější. Dámská část osazenstva přenáší zásoby a skládá je do úhledné pyramidy uprostřed travnatého plácku.
Po poledni, kdy je Slunce nejvýše na obloze, z každého z nás neuvěřitelným způsobem kape pot. Práce je to namáhavá a vysoká teplota nám příliš nepřidává. Nicméně těsně před setměním je konečně hotovo. Všichni stojíme opodál a pozorujeme pyramidu, která je ještě zachycená sítí, aby se náhodou zásoby neuvolnily a nezpůsobily samovolný výbuch min.
Trojka nám všem ještě ukazuje cestu, kterou se dokážeme bez úhony dostat přímo k zásobám a zase zpátky. Je dost široká, abychom po ní dokázali bez problémů projít, ale zároveň tak klikatá, že nikomu se ani náhodou nemůže podařit jen tak náhodou na ni narazit.
"Geniální," vydechuje Kordeta téměř obdivně a poplácá Trojku po rameni. Od nikoho jiného se pochvali nedočká, ale na tom mu zřejmě příliš nezáleží. Je rád, že si uhájil vlastní krk.
"Pro dnešek vyrážíme všichni, jasný? Kromě tebe," ukazuje Cato na splátce z Třetího kraje. "Ty zůstaneš tady a postaráš se o to, aby naše zásoby nevyletěly do vzduchu. Kdyby jo, najdu si tě, půjčím si jeden z Kordetiných nožů a budu z tebe odřezávat kousky masa, dokud nezešílíš."
Jeho výhružka nezněla vůbec planě. Vidím, jak chlapec při jeho slovech hlasitě polknul a myšlenky na útěk ho zřejmě velice rychle přešli.
Každý z nás si tentokrát balí celý batoh plný jídla a pití. Neočekávám, že bychom se měli ještě dnes vrátit zpět do tábora. Vypadá to, že profíci jsou odhodlaní najít co nejvíc splátců a odstranit je ze scény. Vyrážíme chvíli po soumraku a absolvujeme asi tří hodinový pochod.
Z ničeho nic mi těsně pod nohama probíhají dva králíci. Leknu se a zaškobrtnu. Nemám se čeho chytit, takže můj pád zastaví až země. Při dopadu mi z hlavy padají brýle pro noční vidění, nicméně stále vidím poměrně dobře. Zmateně se rozhlédnu kolem, z čeho vychází takové množství světla a najednou ji zahlédnu.
Obrovská ohnivá stěna se zvedá jen pár stovek metrů po naší pravici. "Pozor!" vykřikuji, zvedám se na nohy a celá naše skupina se dává do běhu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama