13. kapitola - požár

9. února 2015 v 1:16 | Ronnie
Všichni utíkáme jako o život. Ono nám totiž o život jde. Vzduch se velmi brzy začíná plnit hustým kouřem, skrz který nevidíme ani na krok. Zároveň nás pomalu ale jistě dusí. Při běhu si tedy vytahuji košili přes obličej, aby mi zakrývala alespoň ústa a nos. Příliš to nepomáhá, ale alespoň trochu to utlumuje nutkání kašlat. Ohnivá stěna se kolem nás začíná nebezpečně stahovat a nutí nás k běhu pouze jedním směrem. Pravděpodobně se jedná o trik tvůrců her, aby nás svedl dohromady s jiným splátcem. Upřímně jenom doufám, že se nejedná o Katniss.
V jednu chvíli se ozývá přidušený výkřik a rána o zem. Otáčím se, abych viděl, co se přihodilo. Na zemi leží Rybka a zoufale se snaží bojovat se zemskou přitažlivostí a postavit se zpět na nohy. Bezmyšlenkovitě se otáčím a snažím se jí postavit zpět na nohy. Kašle a plive ze sebe zpěněné sliny, nicméně nakonec se mi podvoluje a nechává se vytáhnout na nohy. Chvíli ji držím za ruku, dokud si nejsem jistý, že už dokáže dál běžet sama.
Vlastně ani nevím, proč to dělám. Bývalo by pro mě bylo nejlepší nechat ji tam ležet a pokračovat dál. Zbavil bych se tím dalšího soupeře, který by mohl ohrozit Katniss. Jenže v tu chvíli jsem to nedokázal. Smrt v plamenech bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Jako pekař moc dobře vím, jak bolí popáleniny.
Bylo mi tehdy asi pět let, když jsem tátovi pomáhal v pekárně. Zřejmě jsem se mu spíš motal, než pomáhal, ale on se tvářil, jako by z toho měl obrovskou radost. Táta mě měl vždycky ze všech nejradši. Možná proto, že jsem byl kreativní dítě, ale kdo ví. Ukazoval mi, jak se válí těsto, tvarují bochníky, a jak se dává chléb do pece. Potom ovšem musel odběhnout do krámku obsloužit někoho za pultem. Moji bratři byli totiž oba ve škole a matka byla kdovíkde. A já, hloupé a naivní dítko, jsem uznal za vhodné, že bochníky se mezitím už upekly a ujal se lopaty. Podrobnosti už si nepamatuji, jen vím, že během chvilky jsem na sebe sesunul bochníky chleba. S nimi ovšem i pečící desku, která zároveň strhla i velké množství řeřavých uhlíků. Pak už bylo jediné, co si pamatuji, příšerná bolest. Okamžitě přiběhl otec, který ze mě strhal vše, co na mě dopadlo, ačkoliv si sám popálil dlaně. Vzal mě do náručí a okamžitě se se mnou rozběhl přes celé město až do Sloje. Věděl, že Katnissina matka, paní Everdeenová, už bude vědět co s tím.
Tou dobou byla doma sama jen s malou Prim, které byly tehdy asi dva roky. Její manžel měl mimořádné volno v dolech a vzal Katniss s sebou do lesa. Všechny vzpomínky z toho dne mám ovšem hodně rozmazané. Předpokládám, že mi dala nějaké léky na bolest, které mě dostatečně otupěly. Vzpomínám si jen na matné záblesky vzpomínek - plačícího otce, křičící Prim a na příšernou, všeobjímající bolest.
Probudil jsem se až u nás doma, ve vlastní posteli. Paní Everdeenová radši docházela k nám, aby neděsila své děti pohledem na moje rány. Ty se nakonec zahojily a zbyly z nich pouze drobné světlé jizvy na mém hrudníku. Díky matce Katniss mi nezůstaly žádné ošklivé jizvy, jaké měli někteří dělníci v dolech. Nicméně nikdy jsem nezapomněl a nikdy nezapomenu na tu bolest, která stravovala celé moje tělo.
Ta vzpomínka mě nutila utíkat ještě daleko rychleji, než jsem si vůbec myslel, že dokážu. Probíháme houštím, kde nás každá větvička praští přes obličej a vytvoří štípající ranku. Takové drobnosti ovšem nikdo z nás nevnímá. Převládají u nás zvířecí instinkty, které nám velí stále pokračovat v běhu, ačkoliv naše plíce bolí vyčerpáním i vdechovaným kouřem a svaly na nohách odmítají poslušnost. Občas na nás přistává zbloudilá jiskra nebo hořící větvička, kterých si ovšem příliš nevšímáme. Najednou na mě ovšem svrchu padá větší hořící větev, které se daří podpálit mi košili. Vykřikuji překvapením, když mě zasahuje nepříjemná bolest. Rychle se za běhu pokouším uhasit si dýmající košili, která se mi lepí na tělo a způsobuje mi na kůži bolestivé popáleniny. Nakonec se mi daří oheň uhasit, ale přesto to nebylo včas. Cítím, že se mi přes hrudník táhne nepříjemná rána, která mi způsobuje obrovská muka.
Konečně se nám ovšem podařilo začít se vzdalovat od ohnivé stěny. Kouř je neustále hustý a dusivý, ale už nám alespoň nehrozí popáleniny. Otáčím se po ostatních, abych se ujistil, že se nikdo z nás neztratil. Z ničeho nic si všímám drobného bublajícího potůčku, který teče nedaleko od nás. Okamžitě se k němu vrhám a namáčím si košili i zraněný hrudník pod ní. Tělem se mi rozlévá pocit úlevy a já si konečně dovoluji na chvíli vydechnout. Nabírám ovšem vzduch do plic moc rychle a nadechuji velké množství kouře. V tu chvíli se mi obrací žaludek a já zvracím všechno dnešní jídlo i vodu. Kašlu a snažím se ze sebe vydávit všechny jedovaté zplodiny, které jsem nadýchal. Ostatní na tom nejsou o moc lépe. Ze všech stran slyším kašlání a klení.
"Jste všichni v pořádku?" vykašle ze sebe Kordeta a z batohu loví láhev s vodou. Všichni přitakávají a mně se až podivně ulevuje. Hltavě piji z lahve doušky vody, a jakmile lahev vyprázdním, naplňuji z potůčku další. Tentokrát do ní ovšem musím nakapat jód a čekat, než se budu moct znovu napít.
Mezitím si všichni kontrolujeme vzniklé škody. Jak na našich věcech, tak na nás samotných. Rybka má nepříjemně popálené stehno, Kordetě vzplanul batoh a pár věcí vypadalo ven a Třpytce ohořel pořádný kus vlasů. Ta z nás lamentuje nejvíce. Její blond zvlněné vlasy jsou její chloubou a ona si stěžuje, že teď už ji její sponzoři nepoznají. Cato jen protáčí oči, ale mimořádně ji neokřikuje. Všichni se totiž snažíme šetřit dechem, jelikož každé slovo pálí a škrábe v hrdle.
Já si máčím svoji ránu ve vodě a pomalu sleduji, jak se vzduch čistí od kouře. Je to, jako kdyby někdo zapnul obrovskou klimatizaci a dým pomalu odčerpával směrem z arény ven. S největší pravděpodobností to tak opravdu je.
Dovolujeme si asi hodinu odpočinku a následně opět vyrážíme - tentokrát po proudu potoka, protože Cato očekává, že bychom mohli narazit na nějakého splátce. Postupujeme pomalým tempem, protože pohyb i dýchání nám ještě dělá poměrně velké problémy. Často se z našich řad ozývá kašlání nebo pár chraplavých slov.
"Podívejte," vykřikne najednou Kordeta, která doteď postupovala tiše se skloněnou hlavou, "stopy."
Dívám se na místo, kam ukazuje a musím jí dát za pravdu. V letmo zvlhčené půdě zejí pravděpodobně čerstvé otisky bot. V duchu se pouze upírám k myšlence, že nepatří Katniss. Všichni samozřejmě vyrážíme po stopách. Nejedná se ovšem o zrovna tichý postup, ostatní kašlou a pokřikují po sobě. Docházíme k malé tůňce, kde já i část ostatních zaznamená rychlý pohyb.
"Támhle je," vykřikne Cato a všichni přidáváme do kroku. Stahujeme se v půlkruhu jako smečka divokých psů. Stále ještě nevím, o koho jde. Velice rychle mi to ovšem dochází, když si všímám, jak utíkající splátce vyskočí na nízkou větev a jako veverka se začíná šplhat nahoru. Polévá mě studený pot, když zahlédnu, jak se vzduchem mihne hnědý cop. Přece jen jsme jí našli, ačkoliv jsem se tolik snažil, aby k tomu nedošlo.
Vidím, že nemá kam utéct a je zahnaná do kouta jako vyděšené zvíře. Vůbec nevím, co bych měl v tu chvíli dělat, zaplavuje mě zoufalství. Nicméně stále postupuji spolu s ostatními ke stromu. Jakmile dorážíme k němu, Katniss je už alespoň sedm metrů nad námi. Ostatní na ní zírají a tváří se poměrně rozzlobeně. Ona si zřejmě moc dobře uvědomuje, že se k ní jen tak nedostanou, takže se jí na tváří rozlévá úsměv.
"Jak se vede?" volá na nás vesele a já téměř pobaveně povytahuji obočí.
"Docela dobře," odpovídá Cato. "A tobě?"
"Na můj vkus bylo dneska trochu horko. Tady nahoře je lepší vzduch. Proč si nevylezete za mnou?"
"Asi to udělám," říká Cato a chystá se vyrazit ke stromu.
"Tu máš, vezmi si tohle, Cato," ozývá se Třpytka a podává mu svůj luk s šípy.
Koutkem oka si všímám, že mě Katniss hypnotizuje pohledem. Nedokážu se jí podívat do očí, takže prostě jen vytahuji svůj nůž a otírám si jeho ostří o zbytky košile.
"Ne," vrtí hlavou Cato a odstrkuje luk pryč. "Líp to umím s mečem," zabručí a začne se vytahovat na první větev stromu. Vypadá u toho dost těžkopádně. Asi jako kdyby se na strom pokoušel vylézt třeba hroch. Nicméně se mu daří vylézt o pár dalších větví výše, než se ozve ostré zakřupání a větev se pod jeho vahou láme. Dopadá tvrdě na zem, ale nic se mu nestalo. Okamžitě se zvedá na nohy, a sprostě kleje.
Z ničeho nic se rozchází Třpytka, dává si luk a toulec na zádá a začíná také šplhat po stromě. Vylézá výš, než Cato, ale brzy se pod ní začínají větve také nebezpečně prohýbat. Všichni profíci jsou totiž o dost větší a těžší, než Katniss. Přestává tedy šplhat výš a sundává si luk ze zad. Natahuje tětivu a já se v duchu modlím, aby minula. Vlastně jsem jí nikdy neviděl střílet, takže nevím, jak moc dobrá je. Díky bohu se ukazuje, že z ní ostrostřelec asi nikdy nebude. Jeden z šípů se ovšem zavrtává jenom kousek od Katniss. Ta ho vytrhuje z kůry a vesele s ním mává nad hlavou.
Vidím, jak Catovi na krku vystupují šlachy, když se snaží zadržet co největší množství vzteku. Nicméně čeká, až Třpytka sleze ze stromu a poté nás svolává k sobě. Začínají se dohadovat o tom, jaký bude nejlepší postup. Přicházejí se samými hloupými nápady, takže je vlastně ani neposlouchám. Byl bych rád, kdyby si Katniss mohla odpočinout a něco vymyslet. Proto se nakonec opět ozývám já: "Tak ji nechte na stromě. Nemůže nikam zmizet a vyřídíme ji ráno."
Oddychnu si, když všichni s mým názorem souhlasí a začínají si sedat okolo stromu. Já se uvelebím o něco dál od ostatních a zároveň tak, abych měl výhled na Katniss. Sleduji, jak si opatrně nasazuje bundu a zalézá do spacáku. Poutá se lanem ke stromu a chvíli jen nehnutě sedí. Brzy ovšem vytahuje nůž a zařezává do svého spacáku. Nejsem si tak úplně jistý, protože je hodně vysoko, ale zdá se mi, že se pokouší čistit si ránu. Je mi jí líto, vypadá to, že nejsem jediný, kdo schytal pár popálenin. Nejradši bych vzal všechnu její bolest na sebe, ale to bohužel nedokážu.
Proto se jen opírám zády o strom a neustále směřuji svoje oči do koruny, kde se Katniss uložila ke spánku. Jsem odhodlaný celou noc nespat, abych ji mohl hlídat. Bojím se, aby se něco nestalo a ona nebyla nucena slézt k nám dolů. Pak by mi zbývala jediná možnost - postavit se profíkům. To by ovšem v tuto chvíli znamenalo téměř jistou smrt. Neumím si představit, že bych se měl sám postavit pěti profíkům. Zároveň ale vím, že bych to udělal bez váhání. A tak začíná moje noční hlídka...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama